Recenze: Smečka – svěží počin s neokoukaným námětem

Davidovi je šestnáct, má krásnou přítelkyni, rodiče ho podporují ve všem, do čeho se pustí, a vytvářejí mu patřičné finanční zázemí. Právě se přestěhoval, má nastoupit do nového hokejového týmu Vlků a zabojovat o místo brankářské jedničky. Jenže nováček v pevně semknutém kolektivu, to bohužel nevěstí nic dobrého. Co dělat, když tě spoluhráči nevezmou mezi sebe, a opustí tě holka? Spirála šikany, odvety a vzájemných bojů se roztáčí.

Posledním českým filmem tematizujícím mládežnický hokej byl až do premiéry Smečky snímek Malý velký hokejista z roku 1982. Zajímavé prostředí sportu je tak v tuzemsku poměrně nevytěžené, přitom má potenciál zaujmout jak publikum s tímto prostředím obeznámené, tak hokejové analfabety, kteří chtějí do šaten nakouknout čistě ze zvědavosti. Jisté zároveň je, že divácký zážitek ze Smečky se pro tyto skupiny bude značně lišit, a že názory budou i mezi sportovci rozpolcené v závislosti na jejich individuálních zkušenostech a jejich projekcích do filmového děje.

Kromě hokeje se Smečka věnuje (kyber)šikaně v rámci nového kolektivu, milostným trablům současné teenage generace, kdy k rozchodu může dojít pouhou změnou stavu na Facebooku, dospěláckému ventilování vlastních (nejen sportovních) mindráků skrze své děti nebo zvýhodňování těch z movitějších rodin. Všechna tato témata jsou v rybníku české kinematografie, plným romantických komedií o nejrůznějších Mužích a Ženách, relativně neokoukaná a fresh, takže Tomáš Polenský a zbytek štábu si za ně určitě zaslouží palec nahoru.

V takové směsi subplotů by bylo relativně snadné sklouznout k nepříjemné epizodičnosti děje, nicméně film překvapivě jako celek působí poměrně koherentně – byť v podstatě všechny linky jsou vzhledem k úsporné stopáži filmu a mladší cílovce jen povrchově a zkratkovitě načrtnuty; některé dokonce vyšumí do ztracena bez většího dořešení či katarze. Dramaturgicky tedy lze scénáři vytknout jisté mezery. Tím zejména trpí romantická linka, která obě hlavní holčičí postavy silně zjednodušuje na určité modelové figurky, ačkoli do vztahových peripetií a celkových teenage trablů režisér nahlíží jinak poměrně autenticky a zasvěceně. Problematické je i morální rozřešení filmu, kdy se jako jediná cesta ze šikany ukáže být opětované násilí vůči agresorům (třeba ve formě třísknutí jejich hlavy hokejkou) nebo získání si jich na svou stranu díky opravdu značné porci nadprůměrného talentu (vychytání většiny střel navzdory sabotážím ze strany vlastního týmu).

I navzdory jisté jednoduchosti hlavního dějového oblouku jsou hlavní postavy sympatické a nejsou divákovi jedno, stopáž při sledování jejich osudů uteče jako voda a film je díky tomu nejen svěží a zábavný, ale i napínavý. Dospělým hercům, jako je Jiří Vyorálek nebo skvělá Vlastina Svátková, není prakticky co vytknout. Zejména mladší ústřední herci si ale opravdu zaslouží pochvalu, protože talentovaný Tomáš Mrvík svou polohu prodává velmi uvěřitelně a nenásilně, stejně jako Tomáš Dalecký. Zajímavým objevem je i roztomilá Anastasia Chocholatá, jejíž postavě ovšem trochu hází klacky pod nohy scénář. Peklo ale nastává při v podstatě jakékoli replice hokejových neherců, kteří jim sekundují v rolích jejich spoluhráčů. Obsazení autentických sportovců pro detaily, jako je šněrování bruslí nebo akce na ledě určitě dává smysl, nicméně jejich ochotnické odříkávání vět ze scénáře – s kamenným výrazem a bez jakékoli intonace – jsou pro diváka čirým utrpením.

Tomáš Polenský, absolvent Filmové školy ve Zlíně, k východomoravské metropoli zjevně přilnul, protože se záběry na město se film vyloženě mazlí. V případě leteckých, nočních pohledů pak nasvícený Zlín, kde měla Smečka i premiéru v rámci filmového festivalu, tvoří nečekaně líbivou a atmosférickou kulisu. Jinak je ale film vizuálem silně televizní a ani při snímání akciček na ledě kamera zvlášť nezaujme dynamikou ani kompozicemi.

Podobně rozpačitě působí i hudební doprovod, zejména v případě v některých scénách se opakujících syntetizátorových melodií, které se k obrazu a v nich zobrazovaný situacím svou náladou většinou absolutně nehodí. Výraznou roli dále hraje doprovodný song rappera Renne Danga, který si spolupráci s filmaři pochvaloval a trefně kvitoval i přebírání amerického trendu, kdy oslovování hip hopových umělců ohledně ústředních písní k filmům je běžnou a vděčnou praxí. Hodnocení kvality výsledku jeho práce je samozřejmě věcí subjektivního hudebního vkusu, jako použití přímo ve filmu jakožto drsný podkres zhruba tří scén je ovšem Dangův rap použit trochu neinvenčně a repetitivně.

Kromě podivné alternativy Facebooku na displejích postav pak je vyloženě rušivý i v českých filmech již tradiční, na sílu protlačený product placement. Prosté logo a reklamní tašky v pozadí scén by ještě šlo snést, nicméně vměstnání reklamy přímo do dialogu v krátké scéně, která ve filmu figuruje pouze za tímto účelem, diváka naprosto vytrhne z ponoření do děje a na okamžik degraduje Smečku na úroveň nekonečných seriálů v televizi, což je u jinak bezesporu kvalitního filmu škoda. Jakékoli sponzory tuzemské kinematografie samozřejmě nelze než upřímně vzít za vděk, doufejme ale, že se dočkáme dob, kdy čeští producenti najdou méně násilný způsob, jak se za finanční podporu revanšovat.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Bontonfilm, 8Heads Production © 2020