S režisérem Farazem Shariatem o migraci, queer filmu a videoklipech

Jeden z nejlepších snímků letošního ročníku queer filmového festivalu Mezipatra pojednává o íránských přistěhovalcích v Německu. Navzdory těžkému tématu je film Nic ve zlým svěží, mladistvý a barvitý film. S režisérem Farazem Shariatem jsme si popovídali o tom, co ho vedlo k natočení jeho celovečerního debutu, jakou zásadní chybu shledává v coming out filmech a jakou roli hraje hudba v jeho snímku.

Nic ve zlým (foto: Mezipatra)

Ze všeho nejdřív bych vám chtěl pogratulovat k Vašemu vynikajícímu filmu Nic ve zlým, který zahájil letošních ročník filmového festivalu Mezipatra. Vezměme to od začátku. Proč jste se rozhodl vyprávět právě tento příběh a proč právě formou filmu?

Těší mě, že jste položil tuto otázku právě takhle, jelikož vždycky říkám, že nejsem filmař, jehož první slova po narození byla: „Chci se stát režisérem.“ Spíše existují politická a aktivistická témata, na nichž mi velmi záleží, a která jsem se rozhodl vyjádřit pomocí filmu. Můj snímek je částečně autobiografický. Jako ústřední postava queer mladíka i já samotný absolvoval veřejně prospěšnou práci v uprchlickém táboře v létě 2015. Právě to se stalo výchozím bodem celého projektu.

Zmiňujete, že určité části Vašeho snímku jsou autobiografické. Do jaké míry se to vztahuje na hlavní postavu Parvise?

Postavu Parvise jsem napsal vcelku intuitivně a hodně jsem čerpal z mých osobních zkušeností. Nebylo to tak, že bych já musel rozumět Parvisovi, ale spíš Parvis rozuměl mně. Díky němu jsem se toho o sobě spoustu dozvěděl, protože mi posloužil jako zrcadlo. Dalším krokem bylo najít rozdíly, protože Parvis zcela jistě nejsem já. Spoustu jeho činů a charakterových rysů jsem převedl do fikce, a to z jednoho prostého důvodu – pro mě samotného je důležitější politický potenciál filmu než pouhé zobrazení mých osobních zkušeností.

Režisér Faraz Shariat

Když se zaměříme nejen na Parvise, ale i další postavy, mohl byste mě provést procesem castingu? Kdy a proč jste vybral zrovna tyto herce?

S castingem jsme začali, když jsme měli pouze dvou nebo tří stránkový abstrakt. Nešlo jen o to najít vhodné herce, ale i o to, abychom objevili jedince s podobným nastavením mysli jako ty naše. Jedině tak jsme mohli vyjádřit, co jsme potřebovali. Jako první jsme našli Banafshe Hourmazdi, která se náhodou jmenuje stejně jako její postava. Byl to jeden z těch momentů, kdy ihned víte, že je to ten správný člověk pro danou roli. A podobně jsme objevili i Benjamina Radjaipoura, který se zhostil role Parvise.

Váš film působí velmi svěže a mladistvě. Byl váš filmový štáb plný začínajících filmařů nebo zkušených profesionálů?

Náš snímek byl zcela nezávislou produkcí s opravdu nízkým rozpočtem, ale zato velkou svobodou. Značná část štábu pracovala na filmu úplně poprvé. Stejně jako u herců jsme i u ostatních členů týmu chtěli, aby z nich co nejvíce bylo queer, migranti nebo děti migrantů. Sice si nemyslím, že by věk měl velkou vypovídající hodnotu, ale většině z nás bylo něco málo přes dvacet.

Nic ve zlým (foto: Mezipatra)

Zní to jako by Váš snímek byl spíše velkou kolektivní prací. Je to tak?

Určitě je to výsledek kolektivní práce, ale i tak se během natáčení nikdy nevytratila hierarchie našeho štábu. Zároveň jsme ale umožnili velkou svobodu a například i herci, kteří měli malinké role, je do značné míry přetvořili k obrazu svému.

Když tedy mezi štábem panovala taková svoboda, došlo k nějakým velkým změnám oproti původně zamýšlenému konceptu, například ve scénáři?

O tom jsem doposud popravdě moc nemluvil. Před pár týdny jsem si shodou okolností přečetl svůj původní scénář, jelikož mě zajímalo, jaká část finální verze filmu byla improvizovaná. Příběh je to vcelku jednoduchý a existují v něm zásadní milníky, které se nezměnily. Ale to, co se děje mezi nimi, prošlo úpravami. Samotných dialogů se to ovšem tolik nedotklo.

Váš snímek mi chvílemi připomínal videoklipy. Je to něco, o co jste se snažil, nebo jste se naopak nechal inspirovat nějakými hudebními videi?

Před tímto snímkem jsem pracoval pouze s videoklipy. Čerpám inspiraci z pop kultury a pop videoklipů, protože dokážou navodit pocit pospolitosti. Lidé z celého světa u nich cítí to samé. Videoklipy také skvěle zachycují touhu a chtíč, což je velmi důležité pro tento film. Všiml jsem si, že všechny příběhy migrantů v sobě nesou trauma, smutek a chudobu, což je pochopitelné, ale pro mě, a doufám, že i pro další diváky, je stejně důležité vyplnit tyto příběhy barevností a lehkostí. Můj snímek vlastně narušuje černobílé vnímání migrantů.

V souvislosti s Vaším filmem mluvíte hodně o migraci, najdeme v něm ovšem i další témata jako rasovou otázku, sexualitu, náboženství, lásku, přátelství, atd. Všechny ovšem sjednocuje hledání identity. Je toto to základní, co by si měl divák odnést?

To je velice těžká otázka, jelikož jsem se svým snímkem snažil o pravý opak, tedy aby nevyjadřoval jen jednu jedinou věc. Identita je skutečně spojující prvek. Primárně jde však o navázání dialogu s divákem a upozornit na to, že je důležité naslouchat lidem z menšin na okraji zájmu.

Film by šlo vnímat jako prostou gay romanci, avšak postava Banafshe, sestry jednoho z ústřední gay dvojice, značně vstupuje do děje. Z určitého pohledu to lze vnímat až jako vztahový trojúhelník. Zamýšlel jste to takto?

Viděl jsem spoustu queer snímků o coming outu a přijde mi, že ženské postavy jsou v něm vždy v pozadí a jejich jedinou funkcí je, aby si hlavní hrdina uvědomil, že je gay. To mi přijde značně neuctivé. Je to podle mě něco, co je potřeba změnit jak u queer filmařů, tak obecně v gay komunitě. Právě proto jsme z Banafshe udělali takovou skrytou hlavní postavu. Já sám queer film nevnímám jen jako pouhé zobrazení lásky nebo sexu osob stejného pohlaví. Myslím si, že queer film by měl narušit normativní způsob vyprávění.

Za svůj film jste na letošním Berlinale získal Teddy Award. Co to znamená pro Vás i film samotný?

Nikdy bych nečekal, že by náš snímek, na němž jsme pracovali v našem obýváku, mohl získat tak prestižní LGBT ocenění. Zcela upřímně, cena Teddy Award ovlivnila spoustu věcí. V této chvíli probíhají například rozhovory s mezinárodními producenty. A snímku samotnému to určitě pomohlo dostat se do povědomí širšího publika.

rozhovor vedl Pavel Bárta, Totalfilm.cz
foto/video: Mezipatra © 2020

%d blogerům se to líbí: