S herečkou Anou Carolinou Garciou o roli i queer životě v Argentině (rozhovor)

Argentinsko-německý snímek Jedna z tisíce Clarisy Navas je jedním z filmů, které jsou k vidění na letošních on-line Mezipatrech. Roli světácké Renaty si v něm zahrála Ana Carolina Garcia. Těsně předtím, než jsme se spojily, dosnídala vyváženou snídani a v dobré náladě si se mnou povídala o své roli a trochu i o queer životě v Argentině.

Jedna z tisíce – Ana Carolina Garcia (vlevo)

Odkud přišel nápad na námět tohoto filmu?

Je to hodně režisérčin osobní příběh. Clarisa v tomhle prostředí vyrůstala, a já mimochodem taky. Scénář Jedné z tisíce byl koncipován jako soubor vzpomínek teenagera na určité místo. Je o věcech, které na vlastní kůži zažívala v Corrientes. I my herci z tohoto snímku jsme většinou z Corrientes a patříme do queer komunity. Dobře jsme tedy rozuměli tomu, co znamená vyrůstat v takovém prostředí ať už jako lesbička nebo jako gay. Corrientes najdete na severu Argentiny. Je to místo s hodně odlišným životem, než který žiju teď tady v Buenos Aires, kde studuju divadelní herectví. Tohle je velké kosmopolitní město. Moje dětství na severu hodně ovlivňovalo náboženství a samozřejmě lidé, kteří tam žili. Tehdy jsem kolem sebe měla spoustu takových Renat a Iris, se kterými se divák setká v našem filmu.

Jak dlouho už se znáte s Clarisou Navas?

S režisérkou Clarisou jsem už spolupracovala na jejím prvním celovečerním hraném snímku (Today match at 3 z roku 2017), což bylo v jiné produkci. Jsme kamarádky už někdy od našich sedmnácti let. Dneska je mi jednatřicet.

Opravdu? Vidíte – já právě nad filmem o vašem věku spekulovala a říkala jsem si, jak moc hluboko jste musela jít ve svých vzpomínkách, abyste mohla vystihnout Renatino rozpoložení.

Děkuju… Mladičká je Sofia Cabrera, která si zahrála introvertní Iris. Té je dvacet dva. Ta byla skutečným benjamínkem celého filmového štábu.

Kamera snímku má hodně dokumentární styl. Chtěli jste tak do něj vnést pocit reálnosti?

Ano, kameru snímku byla koncipovaná tak, aby divákovi dávala pocit, že je v tom všem s Iris a Renatou. Hodně jsme taky zkoušely, a to přímo na place. Vedla nás, jak by si danou scénu představovala, ale pak nás zároveň nechala „zabydlet“ se v dané situaci podle našeho vlastního uvážení.

Jedna z tisíce – Ana Carolina Garcia (vpravo)

Nevím, čím je to víc, zda vřelou argentinskou povahou nebo scénářem, ale ve filmu působíte jako jedna velká rodina…

Jak už jsem řekla – hodně jsme se potkávali a zkoušeli před natáčením, abychom si dokázali rozumět v našem chování a pochopit, jak jsme se jednotlivě cítili ohledně našich filmových rolí. Může to znít možná trochu jako klišé, ale my jsme se během té doby stali s ostatními opravdu dobrými přáteli. Pokud to jen trochu jde, trávíme spolu čas. Myslím si, že Clarisa dokáže být v tomto velmi vnímavá a citlivá a dokázala se jako režisérka napojit na každého, kdo se objevil před kamerou, ale i kolem ní. Byla si taky moc dobře vědomá toho, že budeme natáčet v místech, kde přítomnost filmového štábu může být trochu protivná pro místní obyvatele. Natáčeli jsme ve čtvrti Mil Viviendas, což je vlastně rozsáhlý komplex obytných budov z devadesátých let pro rodiny ze střední třídy. Tehdy byl prezidentem Argentiny Carlos Menem a ten nechal celé tohle místo později opravdu zpustnout. Dnes je Mil Viviendas v Corrientes opravdu velice chudá čtvrť.

Odpusťte mi takový přímý komentář, ale když jsem koukala na Jednu z tisíce, nemohla jsem se zbavit dojmu, že jsou tam všichni hrozně „nadržení“…

(Ana Carolina propukne v upřímný smích) No, možná na tom bude něco pravdy!… Já bych to zkusila vysvětlit asi takhle. Mezi lidmi v Argentině všeobecně kraluje hodně vášně a samozřejmě, že k tomu vašemu pocitu přispěl i děj našeho filmu. Postavy v něm jsou především teenage věku. No, a když jste navíc z Corrientes, hledáte k sexu každou vhodnou příležitost! (smích)

Kromě toho je ve filmu také několik celkem násilných scén, které ale nejsou prezentovány jako nějaká stížnost. Spíš je to vše ukázáno jako holá skutečnost, se kterou se tam za daných podmínek musí počítat.

O tom jsme taky hodně mluvili s Clarisou, když jsme zkoušeli. Ona nechtěla nikoho těmito scénami soudit. Jak říkáte, šlo jí o to, aby vystihla i tuhle nedílnou součást života v tomhle místě. Lidé z queer komunity tam prostě chtějí přežít i navzdory takovým situacím. Clarisa tohle nijak nezveličuje, tohle všechno prostě zažila.

Ve vašem filmu se objevilo i spousta místních lidí. Bylo jednoduché přesvědčit je, aby se mihli před kamerou?

Ono je to spíš tak, že většina z těch, o kterých mluvíte ani netušila, o čem snímek vypráví. (smích) Asi trochu cítili, jak se věci mají, ale to je tak všechno. Nikdo z nich nečetl celý scénář.

Vzpomenete si na nějaký moment či scénu, které pro vás osobně byly během natáčení opravdu náročné?

Jednou z nich byla ta, při které se Renata dozví od Iris, že o ní lidé roznáší pomluvy o tom, že je HIV pozitivní. Tahle scéna pro mě byla velmi těžká. Bylo to něco moc citlivého. A pak taky ta scéna z klubu Tramatica, kde jsem tančila, byla opravdu něco!

Tam jste byla skvělá! „Sežrala“ jsem vám to všechno i s navijákem…   

Hodně jsem na tuhle scénu trénovala, protože jsem se ukrutně bála, jak to zvládnu. (smích) Když Clarisa přišla, že další den natáčíme, byla jsem docela vystresovaná – to musím přiznat… To místo, kde jsme natáčeli,  je skutečně fungující gay club, který se ale normálně jmenuje jinak. Je to Castillo Robert. Jméno nese po člověku, který měl v Corrientes jako první gay svatbu.

Jedna z tisíce

Taky jste se kvůli vaší roli učila znakový jazyk. Jaké to bylo?

To bylo opravdu skvělé. Učila jsem se dva nebo tři měsíce. Jasně, že to bylo hlavně kvůli mým scénám, ale taky jsem chtěla aspoň trochu komunikovat s dámou, která mi ve filmu hrala maminku. To byla totiž opravdu hluchoněmá žena. Být hluchoněmý je jako být z jiné kultury, je to jiný svět a velmi zajímavý svět. Moc bych chtěla v učení znakového jazyku pokračovat.

Ještě mi povězte, zda jsou podle vás lidé v Argentině připraveni na queer scénu nebo je to stále něco mimo jejich zorné pole akceptovatelnosti?

Myslím, že v Argentině došlo k mnoha zásadním změnám, které napomáhají k tomu, abychom tam mohli normálně žít všichni pospolu. Jsou povoleny sňatky stejného pohlaví a respektovány jsou i další možné identity. Máme také jako komunita mnoho podpory od nejrůznějších institucí. Pořád se ale stává, že je třeba gay člověk zbit přímo na ulici, o smrti transgender lidí slyšíte téměř dennodenně. Ještě máme v téhle oblasti tedy hodně práce před sebou. V Buenos Aires je to ale samozřejmě všechno mnohem jednodušší než v jiných částech Argentiny, kde často panují naprosto fašistické poměry.

rozhovor vedla Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Mezipatra © 2020

%d blogerům se to líbí: