Uběhl asi nejturbulentnější rok v historii kinematografie, po kterém svět filmu možná už nikdy nebude stejný. Na některé věci je ale spoleh, proto stejně jako každý prosinec přicházíme s výběrem nejlepších filmů, které letos proběhly tuzemskou kinodistribucí. Podotýkáme, že klíčový není rok výroby, ale termín uvedení filmu v našich kinech. Tento žebříček nereflektuje filmy vycházející na online video platformách, kterými se zabývají kolegové na jiných webech – pecky, jakými byl třeba druhý Borat, Chicagský tribunál nebo Vyproštění tedy přenecháme jim. Pustit si můžete přehled nej filmů na videu nebo si prohlédnout vše přehledně s trailery pod videem.
#25. Judy
Život Judy Garland je notoricky známým příkladem hollywoodského snu i noční můry; hvězda, která se zrodila během dětských let, avšak předčasně zhasla v důsledku bezohledného zacházení Hollywoodu. Standardně vyprávěný životopisný snímek padá mnohdy do nástrah klišé tohoto žánru, má však smysl jej vidět kvůli životnímu výkonu Renée Zellweger. Ona a Garland koexistují až v jakési fascinující symbióze, ačkoli herečky nikterak okatě nesdílí fyzickou podobnost se svou předlohou. Zellwegger se v žádném případě Garland nesnaží kopírovat, ale spíše nám předkládá vlastní, fenomenální interpretaci jejího rezonujícího hlasu a silné gestikulace.
#24. Vyšinutý
Russell Crowe se proměnil v obrovské, zuřící hovado a pronásleduje drobnou matku samoživitelku Caren Pistorius, protože ho vytroubila u semaforu. Vyšinutý přesně tak přímočarým béčkem, jak se z této synopse zdá. Místy navíc nechtěně pobaví svou absurdností a banalitou. Přesně to je ale od něj potřeba i čekat. Pak diváka totiž čeká efektní a napínavý road-rage thriller, která ho na začátku chytí, přežvýká a vyplivne až těsně před titulky. Způsob, jakým Croweův narušený psychopat terminátorsky dýchá hlavní hrdince a jejímu synovi za krk, je místy až fyzicky nepříjemný – stejně jako nečekané výbuchy násilí, které dovedou překvapit svou sugestivitou.
#23. Téměř dokonalá tajemství
Německá předělávka italských Naprostých cizinců z roku 2016 je zcela odlišným zážitkem pro ty, co znají a neznají originál. Kdo předlohu viděl a necítí potřebu si ji připomenout s neokoukanými herci známými zejména z oblíbené série Fakjů, nenajde v Téměř dokonalých tajemstvích kromě zcela jiného konce a jedné nové příběhové linky takřka nic nového. Na diváky neseznámené s žádnou z verzí téhle dramedické, takřka divadelní konverzačky však čeká zajímavá a aktuální premisa, vtipně komentující závislost na mobilních telefonech. Není divu, že se tak univerzální a poutavý námět stal nejremakeovanějším filmem historie. My se už těšíme na připravovanou československou verzi.
#22. 25 km/h
Komediální road movie po právem do kinodistribuce vybrali sami diváci. 25 km/h vypráví o dvou bratrech ve středním věku, kteří se po dlouhé odmlce setkávají v rodné vesnici na otcově pohřbu. Navzdory řadě neshod z minulosti se rozhodnou splnit si sen a na dvou rozpadajících se fichtlech se vydávají na road trip zakončený vyčůráním do Baltského moře. Německá komedie si sice neodpouští občasná klišé, divák je ale odměněn feel good atmosférou a vydařenými vtipy pramenícími z řady bizarních situací.
#21. Mizerové navždy
S trojkou Mizerů se dvakrát nespěchalo. Nakonec jsme na ni čekali dlouhých 17 let, ale vyplatilo se. Mizerové navždy se můžou považovat za návrat ke staré dobré akční jízdě z devadesátek se vším, co k tomu patří. Virtuóza explozí, Michaela Baye, střídají po dvou dílech belgičtí režiséři Billah Falah a Adil El Arbi, na přesaturovaném, přepáleném a přesluněném vizuálu, který je trademarkem prvních dvou dílů, se ale v podstatě nic nezměnilo. Kasovně nejúspěšnější letošní hollywoodský film je vynikající akční komedií, která má všechnu kýženou popcornovou kvalitu a která potěší kromě nostalgie i množstvím sebeshazujících momentů.
#20. Naděje
Naděje je emocionálně hutné drama, které skutečně do živého, zejména kvůli absenci plačtivého patosu nebo filmového přikrášlování reality. Filmů o umírání a vymezeném zbývajícím času již vzniklo několik, režisérka Maria Sødahl však vypráví velice civilní a realistický příběh jednoho páru, v němž po letech společného soužití veškerou romantiku nahradil pragmatismus. Anja a Tomas jsou pár ve středním věku, kterému pomalu odrůstají děti a svou energii spíš než do stereotypně fungujícího, koexistenčního vztahu investují do svých slušně rozjetých kariérních drah. Alespoň do doby, než jsou Anje diagnostikovány nádorové metastáze v mozku a lékaři jí předpoví posledních několik týdnů života. Kde mohla začít hollywoodsky dojemná story o znovu uvědomění si důležitosti radostí života a harmonie ve vztazích s nejbližšími, servírují Norové depresi, hádky a výčitky, nespavost a vliv silných léků. Navzdory scénám, jako je svatba nebo oznámení diagnózy početnému potomstvu se divák nedočká při sledování žádných sladkobolných momentů, jenom tvrdé reality, ve které při umírání jako by pro romantiku nezbylo místo.
#19. Tenkrát podruhé
Francouzská sebevědomá a sebereflexivní hříčka rozesměje a zaujme příběhem o agentuře Time Travellers, která je schopna za pomoci kulis, kostýmů a herců věrně replikovat jakýkoliv historický okamžik. Zatímco většina zákazníků má zájem o setkání s Hitlerem, hlavnímu hrdinovi Victorovi se zachce vrátit zpět do dne, kdy potkal svou ženu Marienne. Najít lásku je totiž snadné, ale udržet si jiskru je o něco těžší. Tenkrát podruhé stojí především na chytrém scénáři, který místy připomene Věčný svit neposkvrněné mysli a který zaujme vypravěčskou sofistikovaností a zcela přirozeným včleněním retrospektivního příběhu setkání Victora a Marienne do hlavního děje, odehrávajícího se v současnosti.
#18. Malé ženy
Románu Malé ženy, emancipačnímu dílu americké spisovatelky Louisy May Alcottové, se dostalo již nespočtu zpracování. Režisérka Greta Gerwig přichází s doposud nejradikálnější a nejmodernější verzí. V její vizi se snoubí respekt k původnímu textu se svěžím přístupem a jejím osobitým režisérským stylem. Spolu s až neuvěřitelně silným hereckým ansáblem vytváří aktualizovanou podobu Malých žen pro současnou generaci, která roste s každou minutou stopáže – začátek může působit místy nekoherentně, avšak čím dál se příběh posouvá, tím je ucelenější a jednoduše lepší. Nejzdařilejší částí je pak finále, jež je velmi chytrou a aktualizovanou revizí originálního závěru.
#17. Bídníci
Francouzské krimi drama nominované na Oscara ukazuje pouliční boje současného pařížského předměstí podobně, jako stejnojmenný román slavného romanopisce Viktora Huga. Jak jeden hodně blbý den ze života nováčka speciální pořádkové jednotky roste do stále nepříjemnějších rozměrů, příběh tepe do diváka svou naléhavostí, která se stupňuje s každým dalším obrazem. Scenáristicky jsou Bídníci kvalitně vybudovaným snímkem, který ani v trailerech neprozradí, jakým směrem se bude ubírat. Precizně vygradovaný konec pak explicitně necpe divákovi žádné stanovisko, ale jeho rezonance je o to silnější.
#16. Srdcová královna
Dánský kandidát na Oscara ohromil diváky festivalu Sundance i na tuzemském Scandi. Příběh tabuizovaného sexuálního vztahu úspěšné, zralé ženy a jejího nevlastního syna je seversky syrovou emocionální houpačkou, která klade nelehké otázky o lidských vztazích a s divákem po nepříjemném závěru zůstane ještě dlouho po titulcích. Uhlazená estetika snímku a skandinávského prostředí dává vyniknout vyobrazení šokující absence morálky a bezostyšné manipulativnosti hlavní postavy. Dánská herecká legenda Trine Dyrholm před kamerou předvádí svůj nepochybně nejlepší výkon své herecké kariéry.
#15. Léto 85
Režisér François Ozon se po letech vrací k čistotě svojí režie a uspokojuje fanoušky svých raných děl. Estetika 80. let na francouzském pobřeží je kulisou příběhu skvěle obsazené ústřední dvojice mladých mužů, jejichž vztah se během plaveb po moři, projížděk na motorce a probdělých nocí překotně vyvíjí – než se jeden z nich stane hlavním podezřelým policejního vyšetřování. Sofistikovaně odvyprávěný příběh zaujme především velmi obtížnou, ale zcela funkční kombinací nekombinovatelných žánrů, jako je krimi, romance a feel good komedie.
#14. Frčíme
Dobrodružná komedie a silné rodinné drama plné elfů, kentaurů a kyklopů naplňuje osvědčenou a funkční formuli studia Pixar, který perfektně funguje bez rozdílu věku. Dojemný příběh o honbě dvou elfů za posledním setkáním s otcem je plný praštěných i sofistikovaných vtipů, zároveň ale přináší působivý emoční klimax o vyrovnání se ztrátou a otevření se pokoře, vděku a porozumění. Formální stránka a animace jsou pak, jak už je zvykem, ve svém oboru u Pixaru špičkou, stejně jako kvalita původního i českého znění.
#13. Neviditelný
Studio Universal se před třemi lety pokusilo nakopnout vlastní filmový vesmír, který by po vzoru Marvelu propojil příběhy klasických filmových monster. Remake Mumie se ale stal debaklem a tento plán vzal rychle za své. O to příjemnějším překvapením se ukázal sebevědomý, komorní horor Neviditelný, který je několikátou adaptací románu H. G. Wellse z konce 19. století. Film chytře převádí děj do současnosti, tematizuje v ději domácí násilí a místo okoukaných lekaček diváka děsí plíživou a nepříjemnou paranoiou. Režisér a scenárista Leigh Whannell si po většinu času vystačil s minimem prostředků, ze kterých vykřesal maximum a navíc sto let starého bubáka proměnil v chytrou metaforu násilí a týrání, které nemusí mít vždy na první pohled patrné fyzické stopy.
#12 Corpus Christi
Cenami ověnčené polské drama Corpus Christi se v letošním oscarovém klání dostalo až do finální pětice snímků nominovaných na nejlepší mezinárodní film. Pro věřící pravděpodobně kontroverzní a pro ateisty přinejmenším konfrontující snímek přináší působivé filmové pomazání. V očích hlavní postavy, mladého kajícího se kněze Daniela s delikventskou minulostí, se střídavě zračí ztracenost, žhářství a fanatičnost. Jeho intenzivní a do jisté míry až nekompromisní výkon podtrhuje ústřední témata filmu – slepá víra, přetvářka, nemožnost vymanit se z okovů minulosti a především neschopnost potlačit vlastní špatnou stránku. Nejen tyto, ale i mnoho dalších námětů, snímek zobrazuje povětšinou syrově, vždy pak s promyšlenou pointou. Na Corpus Christi je zkrátka vše správně; od provokativního scénáře, přes rozhodnou režii až po silné herecké obsazení.
#11. Chlast
Vítěz nedávných Evropských filmových cen. Existuje teorie, že bychom se měli rodit s malým množstvím alkoholu v krvi a že mírná podnapilost otevírá naši mysl světu kolem nás, zmenšuje naše problémy a zvyšuje naši kreativitu. S lahví v ruce se to pokusí dokázat permanentně přiožralý kantor s tváří okouzlujícího Madse Mikkelsena. Prochlastaný námět by se v nesprávných rukou mohl stát sandlerovsky křupanskou, nablblou komedií. Legendární dánský režisér Thomas Vinterberg ale balancuje na hraně seversky nepodbízivého humoru a zároveň dramatu a společenského komentáře. Chlast je příjemným zamyšlením nad společenskou rolí lihovin a jejich neustálou přítomností v životních momentech.
#10. Tenet
Žádný jiný režisér si nemůže dovolit to, co Christopher Nolan. Jeho filmy vždy nesou unikátní rukopis a pyšní se kvalitami, které lze jednoduše nazývat nolanovskými. Jeho filmy se proslavily unikátní vizí a komplikovanými příběhy podloženými vědeckými fakty a fyzikálními teoriemi. Špionážní akční thriller Tenet se v tomto směru poněkud utrhl ze řetězu, a v jeho mnoha časových liniích ubírajících se dopředu i inverzně dozadu je tedy mimořádně obtížné se orientovat a neztratit. Jedná se totiž především o audiovizuálně fenomenální a velkolepou atrakci, která příběh využívá jako pouhou záminku pro svou existenci. Některé z dialogů, nabádající kromě postav i diváka k pouhému vnímání děje namísto snahy jej pochopit, tak tedy mohou působit poněkud alibisticky, zároveň ovšem jde o asi nejúčinnější návod, jak si monumentální, formálně dokonalou nejnovější filmařinu Christophera Nolana užít.
#9. Maják
Psychologický horor Maják vzbudil na mezinárodní scéně velkou pozornost. Původně se snímek v české distribuci objevit neměl, ale v několika kinech přesto po obrovském zájmu diváků v lednu na krátkou dobu a v několika málo kinech uveden byl. Druhý celovečerní snímek režiséra Roberta Eggerse již před premiérou na festivalu v Cannes platil za jeden z nejočekávanějších titulů roku. Černobílý film odehrávající se na izolovaném ostrově v Nové Anglii na konci 19. století vypráví příběh strážce majáku a jeho asistenta, v hlavních rolích excelují herci Willem Dafoe a Robert Pattinson, jejichž vzájemná nedůvěra se začne postupně měnit ve spirálu bláznovství a paranoie. Tato děsivá báchorka o bláznovství je nekompromisní a působivá i svým vizuálním pojetím, které je černobílé a rámované takřka čtvercovým poměrem stran.¨
#8. Pro Samu
Intimní výpověď novinářky Waad, přežívající v bombardovaném Allepu, je v podobě dokumentu adresovaná její dceři Samě, která se jí během obléhání narodila a pro kterou válka a ohrožení byly to jediné, co několik dlouhých měsíců od narození znala. Syrový snímek plný drastických a brutálních momentů zaznamenala Waad deníkovou formou pomocí telefonu, ruční kamery a dronu, ilustrace všudypřítomné smrti a ničení na pozadí prostého lidského příběhu jsou tedy velmi autentické a imerzní. Snímek Pro Samu je důležitým svědectvím, které po právu získalo cenu Golden Eye v Cannes, stalo se nejlepším dokumentem Filmových evropských cen, získalo Cenu BAFTA a bylo nominován na Oscara.
#7. Dokud se tančí
Švédsko-gruzínský snímek vypráví příběh Meraba, talentovaného, tvrdě trénujícího mladého muže, který je součástí sboru tradičních tanců, vyjadřujících duši národa a s ní spojené konzervativní genderové role a rodinné hodnoty. V rigidním prostředí není pro jakékoli deviace místo, proto se Merabův svět otřese ve chvíli, kdy pocítí přitažlivost k jinému muži. Vznik filmu ústředně tematizující queer romanci je o to větší zásluhou, že jej tvůrci natočili vprostřed velmi dramatické situace panující ohledně značné netolerance sexuálních menšin v Gruzii. Lze v něm nalézt cit, vřelost a sílu, zároveň však i odstup společnosti i jednotlivých aktérů, přičemž obě roviny se ve snímku umně doplňují. Dokud se tančí je nejen vypravěčsky, ale i audiovizuálně nádherně natočené řemeslo, které zobrazuje obnažené emoce v rytmu úderné hudby.
#6. 1917
1917 nás zavádí do zákopů první světové války a jedním dlouhým záběrem rozehrává záchrannou akci britských vojáků – Williama a Toma, kteří mají za úkol doručit zprávu o chystaném útoku, čímž mohou zachránit až 1600 vojáků, včetně Tomova bratra. 1917 je výborný snímek, a to především po technické stránce. Kompozičně komplikovaný a zdánlivě bezešvý záběr, který jakoby bez střihu provází hlavní hrdiny, vynesl kameramanovi Rogeru Deakinsovi druhého Oscara. Synchronizace všech prvků, od herců po kameru, zavání propracovaností baletních choreografií – podobně jako balet se i do detailu promyšlená koordinace kamery jeví nenuceně a lehce.
#5. Palm Springs
Palm Springs, hit letošního filmového festivalu Sundance, je příběhem dvou lidí, kteří se setkají na svatbě, kde se zaseknou v časové smyčce. Prožívají tak pořád dokola jeden a ten samý den. Filmy o časových smyčkách ve stylu Na hromnice o den více jsou navíc téměř nevyčerpatelnou sázkou na jistotu, z Palm Springs se ale vyklubalo obrovsky příjemné, svěží překvapení. Jde o okouzlující a sakra zábavný film se stylovým retro vizuálem a soundtrackem, který sice nestál moc peněz, ale krásně se na něj kouká. Andy Samberg a Cristin Milioti v hlavních rolích jsou navíc neskutečně sympatičtí a funguje mezi nimi skvělá chemie. Některé scény, jako trsání na osmdesátkový hit Megatron man nebo zběsilý úprk před rozčíleným lučištníkem J. K. Simmonsem už nikdy z hlavy nevymažeme.
#4. Na nože
Dobře napsané a zrežírované krimi klasického střihu je v současné době tak trochu ohroženým druhem. Ryan Johnson, režisér mnohými proklínaný za osmou epizodu Star Wars, i proto velice příjemně překvapil čistou a šmrncovně stylizovanou žánrovkou, která vyniká břitkým, místy až parodickým humorem. Umně vystavěný scénář je hříčkou s funkčními zvraty, která se při ztvárnění fantastickým hereckým ansámblem v čele s talentovanou, nonstop blinkající Anou de Armas, mění v čistou diváckou radost.
#3. Vidíš měsíc, Danieli
Díky festivalu severských filmů Scandi se do tuzemské distribuce dostal výjimečný a nenápadný snímek, poutavě a věrohodně vyprávějící skutečný příběh dánského fotografa Daniela Rye, který byl v roce 2013 po několik měsíců v Syrii vězněn teroristy Islámského státu. Tísnivé a dusné dánské drama ukazuje nejen Danielovu snahu přežít trýznění islamistů, ale i zoufalou snahu jeho rodiny, která se doma v Kodani snaží domoci podpory vlády a nasbírání dostatečné částky pro požadované výkupné. Jednotlivé dějové linky na sebe scenáristicky i režijně navazují zcela fluidně. V syrských scénách drsný i jímavý snímek sugestivně zobrazuje surové násilí, aniž by se vyžíval v jeho samoúčelném zobrazování, zatímco v momentech z Dánska ukazuje plíživou frustraci Danielovy rodiny. Každá fyzická i psychická rána tak zabolí kromě postav i diváka a i při absenci patetických a tlačených emocí jej emocionálně vyždíme.
#2. Gentlemani
Guy Ritchie se vrátil v nejlepší kondici. Chytrá, zábavná gangsterka Gentlemani je v pravém smyslu slova esencí toho, co fanoušci tohoto progresivního tvůrce milují – násilí dobře namixované s vtipem, nekorektnost vůči komukoliv a čemukoliv, akce a svižné rychlé dialogy. To vše je korunováno nezaměnitelnými charaktery šmrncovních gentlemanů, kteří se s ničím moc nepářou. Scénář je tak dobře vystavěný, že nuda při sledování Gentlemanů nehrozí ani na vteřinu. Navíc si svým místy zavádějícím způsobem vyprávění s divákem sofistikovaně pohrává. Obsazení snímku pak je prostě a jednoduše perfektní – obzvlášť to platí pro slizkého Hugh Granta v roli vyděračského novináře.
#1. Králíček Jojo
Taika Waititi, jenž se snímkem Thor: Ragnarok postaral o dost možná nejzábavnější film MCU, přináší svůj unikátní humor a specifický rukopis do nacistického Německa. Veselohra o antisemitských fanaticích, kteří věří, že židé mají hadí jazyk a spí zavěšení jako netopýři, byl riskantní tah. Jedno z nejcitlivějších témat dějin je zde přetaveno v komediální nadsázku, která se zároveň nevyhýbá historické hrůze.
A funguje to dokonale. Premisa filmu je přitom bizarní, až alarmující. Hajlíčkující nácíček Jojo touží stát se obávaným německým pěšákem bojujícím za Führera, který je současně i jeho nejlepším imaginárním kamarádem, obdivovaným morálním imperativem i roztomile zmateným ňoumou. Film kombinuje silné emoce s nehoráznou zábavou a srdce zastavující momenty s ultraroztomilými dětskými herci. Fantastická je i Scarlett Johansson v roli Jojovy maminky, předvádějící jeden ze svých nejlepších výkonů vůbec.
To vše v překrásných, barevně šmrncovních retro záběrech z tuzemského Žatce, kde se natáčela většina filmu. Ten po zásluze vynesl naší krajance Noře Sopkové nominaci na Oscara za výpravu. Králíček Jojo dokazuje, že i s nejzávažnějším tématem se dá pracovat neotřele a zábavně a že pokud zlo tabuizujeme, jen mu tím dáváme sílu.
-red-
foto/video: Totalfilm.cz, CinemArt, Aerofilms, Film Europe, Falcon, Artcam, Bontonfilm, Queer Kino © 2020
