Dagmar Smržová o dokumentech: Hledám ve všech příbězích humor (rozhovor)

Dokumenty jsou pro mě něco jako dárky od reality. Taková malá ze-mě-třesení. Těším se a zároveň trochu obávám pokaždé, když se mám podívat na nějaký další. Ale moje zvědavost ve mně vždycky vyhraje. Nehledám senzaci, chci rozumět. A tak to bylo i s Chci tě, jestli to dokážeš dokumentaristky Dagmar Smržové. Obdivuji její schopnost ponořit se do nesnadného tématu a nenechat se převálcovat nemožností okamžité revoluční změny systému. Miluju způsob, jakým dovede diváka seznamovat s problémem a zároveň těm, kteří chtějí, dává prostor hledat další vrstvy reality. Předvedla to už mnohokrát ve svých předchozích pracech (Otázky pana Lásky nebo Miluj mě, jestli to dokážeš). Tentokrát více jak rok točila s rodinou žen na Jesenicku. Janě je dvacet osm let a je po obrně, má nevidomou sestru Kateřinu. Jejich matka Martina je sice živel, ale také žena plná něhy a lásky.

Dagmar Smržová na premiéře svého nejnovějšího filmu

Začněme tím, jak těžké nebo jednoduché je dostat dokument jako je ten váš do distribuce…

Je to spíš nesnadné. Už dopředu se k tomu všichni stavěli spíš jako k neprodejnému filmu. Nosí se, že se v dokumentu málo hraje. Já ale hraju. Muzika u mých filmů rozčiluje. Už tak mají všichni pocit, že je tam moc emocí a že neodpovídám na otázky. Tady Česku jsou všichni zvyklí, že se v dokumentu na otázky odpovídá. Publicistický formát je lidem bližší. Já mám ale radši otázky pokládat, aby o tématu mohl a chtěl divák přemýšlet. Odpověď je v té stopáži stejně někde obsažená. Když se kdokoliv trochu zamyslí, tak je z toho filmu patrné, o co jde. Já se nechci ptát odborníků. Já doufám, že až tady na tomhle světě už jednou nebudu, že si třeba někdo řekne-ona dělala ten dokument jinak… Já se nechci podvolit předsudkům, jak to má vypadat.

Co je tedy pro vás základním stavebním kamenem dokumentu?

Já ty filmy dělám jako komedie, hledám v těch příbězích a situacích humor, hledám emoci. Myslím si, že film je emoce. My jsme se ale od té emoce vzdálili. Podle mě můžeme vidět příběh a zároveň si hledat odpovědi. A myslím, že není třeba dělat rozdíly mezi diváky a mluvit o nějaké náročnosti snímku.

Jak jste došla ke svým protagonistkám svého nového dokumentu?

Viděla jste ten můj předchozí?

Myslíte ten Miluj mě, jestli to dokážeš? Ano, viděla.

Já si vždycky za předobraz těch svých dokumentů vezmu nějaký hraný film. A to bylo o třech klucích a sexuální asistenci. Všichni mi pak ale říkali, prima, kluci, ale co holky? Tak jsem se rozhodla, že tedy půjdu touhle cestou a najdu holky a poskládám mozaiku. Ale to je těžký. Holky to mají jinak. Ty si nesednou na vozík a nejedou za sexem. Tam se motají i city a všechno si to představují trošku jinak. Takže jsem trochu uvízla. Teprve po nějakém dalším hledání jsem narazila na Jesenicku na Martinu, která se mi ozvala přes sociální sítě. Tak jsem k ní jela a když jsem ji a holky poznala, absolutně jsem nevěděla, koho k nim dát. Jak to do té mozaiky zakomponovat, protože ony budou vždycky vyčnívat. A hrozně se mi líbilo, že tam žijí tři generace žen. Babička, která napravuje hříchy svého syna, Martina a její dvě dcery, kdy jedna je tedy nevidomá, druhá se po obrně nepohybuje. Najednou rozumíte, že ty sestry to mají mezi sebou tak, že ta jedna druhou nikdy neviděla a ta první nikdy tu druhou nemohla nikdy obejmout. Cítila jsem, že tam jsou všechny ty ženy, které potřebuju, a změnila jsem původně zamýšlenou kostru dokumentu. Sexuální asistence je v mém filmu sice zase přítomná, ale není to ten hlavní motiv.

Jana je v nesnadné pozici, divákovi je asi celkem jasné, co jí chybí.

Jana se dostane do momentu, kdy hledá sex, ale vy cítíte, že hledá víc lásku. Když to s tím chlapcem, který je na začátku dokumentu, nevyjde, dají s Martinou inzerát. Ozvou se nejrůznější divné existence, spousta zvrhlíků a podobně. Nakonec jsme z nich vybrali ty tři chlapy a řekli jsme si, že ukážeme, jestli na to mají. Že si s tím trochu pohrajeme. Jana dostala roli novinářky a měla je trošku rozebrat. A byla to tedy „hlína“! Sexuální asistence, nebo možná ještě lépe intimní asistence, není žádná sranda! Proto je to taky nakonec tak, jak vidíte v dokumentu. Snad až tantrický masér dobře ví, že záleží také, v jakém prostředí se nacházíte, a Janu pojme jako člověka, kterého má rád a dokáže ji uspokojit. Její pohled pak mluví za všechno. Alespoň na chvilku.

Česko nedisponuje sexuálními asistenty?

Tady v Česku existuje společnost Freya, která se o sexuální asistenci stará. Ale v době, kdy jsme dokument natáčeli, nebyli ještě proškolení žádní mužští sexuální asistenti, a tak jsme se tedy logicky museli vydat cestou hledání mezi „obyčejnými“ lidmi.

Chci tě, jestli to dokážeš (foto: Artcam)

Jana má taky silnou touhu žít samostatně.

Ano. Navíc je to celé obtížnější ještě o to, že Jana je chytrá. Když takovému člověku hlava funguje, je to hrůza. To je to, s čím tahle společnost neumí pracovat. Vůbec. Jana má vlastně hendikep v hendikepu. To vidíte někde v půlce mého filmu, kdy se Jana chce osamostatnit a jde na chvilku do ústavní péče. A můžu vám říct, že tohle byl dobrý ústav! Ale sama jste viděla, že to vlastně vůbec nefunguje. Předpisy ústavní péče říkají, že Jana se svým postižením může být na pokoji jenom s mentálně postiženými lidmi. Neexistuje jiná možnost. Takže ji na pokoji vítá dívka, která křičí a je zle! Může si zaplatit chráněné bydlení, ale na to nemá finanční zázemí. A tak zůstane doma.

Muž, kterého vidíme na začátku vašeho dokumentu je kdo?

To je někdo, kdo za Janou jezdil. Ti dva si spolu rozuměli. On u ní trávil hodiny, intelektuálně to zapadlo, ale po fyzické stránce to s ní nezvládal. Tušil a chápal, že Jana touží po fyzickém potěšení, ale nedovedl jí ho nakonec dát. A tak se Jana rozhodla, že zkusí zažít alespoň ten sex.

Jak to měla Jana v životě odmala?

To je zrovna něco, co mě mrzí, že se do dokumentu nedostalo. Jana má základní školu, nejprve ji někam vozili a pak za ní učitelka docházela na výuku domů. Pak se dál učila s mamkou a se sestrou, která vystudovala konzervatoř-zpěv a hru na příčnou flétnu. Můžu potvrdit, že Jana dobře píše, umí gramatiku, je sečtělá, vzdělaná a hrozně by si přála být psycholožka. A teď se jí ještě potom, co nás poznala, líbí novinařina. Na premiérách dokumentu jsem ji už několikrát slyšela říkat, že aspoň jednou v životě to její ležení má smysl. A má radost, že jsem jí umožnila, že může něco veřejně říct, že by si lidi mohli třeba i něco málo uvědomit, že by se mohlo něco posunout, změnit. Tohle je tedy ode mne další rýpanec, tentokrát do systému vzdělávání. My jako společnost na takové lidi vůbec nemyslíme. Odsuneme je do kouta necháme je napospas sobě samým. Jinačí nebo probuzenější je to asi jenom v Praze nebo dalších velkých městech.

Chci tě, jestli to dokážeš (foto: Artcam)

Když jsem viděla Janinu nevidomou sestru Kateřinu, měla jsem pocit, že ji znám…

Je to možné. Ona totiž už dlouhou dobu pracuje a funguje v neziskovém sektoru. Mimo jiné také s přítelem Mirkem provozují Kavárnu POTMĚ, různě se angažují pro nevidomé, pracují také pro Světlušku. Kateřina a Mirek se nedávno vzali. To je změna od natáčení.

A ostatní?

Janča pořád žije s Martinou. Ta se ale rozvedla, František, který se objevuje ve filmu a s nímž takový zacyklený alkoholický vztah, je pryč. Buď to byla nirvána nebo křik, tak to se rozpadne. František si našel novou známost a Martina taky. Navíc zhubla, tolik nepije a bydlí v jiném bytě.

To je skvělé! Věřím, že lidi na Martinu všeobecně budou asi vždycky pohlížet dvousečně. Pro mě je to neskutečně silná ženská, která se rozhodla do toho všeho jít. Stojí ji to spoustu energie každý den, ale je to její vědomé rozhodnutí, a já ji vnímám pozitivně. Ona se nevzdává. Díky tomu k ní mám sympatie.

Vy jste pozitivní holka, to je jasná věc. Lidi už se ale často neptají na to, co bylo na začátku. Vnímají jen to, co vidí teď a tady. Neuvědomují si, že ji opustil muž sotva se ty dvě holčičky narodily a byly postižené, že matka její nad ní zlomila hůl… Pak je hrozně jednoduché nad někým dělat závěry. Většina lidí, by ty dvě holčičky poslala do ústavu a bylo by. Janča už by tady dneska asi v tom případě nebyla. A tady jsou další otázky. Můžeme s dítětem zacházet jako s věcí a odložit ho? Je to živá bytost, milováníhodná jako kterákoliv jiná. A dokud nechodíte v cizích botách, nemáte právo kritizovat něčí rozhodnutí a konsekvence rozhodnutí. Jasně, že něco Martina jako matka zanedbala. Ale můj film o tom nelže a pravdu nezakrývá. Martina je nepřizpůsobivá, ona „vyčnívá ze společnosti. Já tím vším říkám, že systém si s takovými lidmi neví rady a ani se tím nechce zaobírat. Janča je pro systém moc hendikepovaná a Martina je pro ně moc jiná. Nezapadají do žádné škatulky a my jako společnost nerespektujeme individuality.

A proč jste si vybrala zrovna tyhle tři rozličné osobnosti, které se pokusí o intimní asistenci Janě?

Pravda je, že kdybych měla na výběr, přála bych si „normálnější“ kluky. Ale tohle byla a je realita. Na inzerát se ozvalo spousta různých individuí a úchylů a taky těch normálních, kteří si mysleli, že je jednoduché se o takovou „věc“ postarat. První adept byl zástupcem prostituce, druhý-kněz byl sofistikovanější, reprezentant duchovna. Třetí byl tantrický masér, který dokázal naplnit Janiny potřeby. Ten osciluje někde na pomezí duchovna a fyzična a dokáže pracovat taky s prostředím a podmínkami, které jsou třeba pro to, aby se Jana cítila dobře. Vyžene proto z bytu matku Martinu, vyluxuje „zabordelený“ koberec, udělá atmosféru. Ještě chci říct, že Freya mě za to nemá moc ráda. Chtěli by, aby byl můj dokument konvenčnější. Klidnější, informativnější a ukazoval, jak se ta sexuální asistence má správně dělat. Rozumíte? Ale já přišla s tragikomedií. Jim se moje autorská licence moc nezdá. Já ale nechci, aby někdo nad mým dokumentem plakal a byl přehnaně soucitný. To není to, co potřebujeme. Lidi se u mého dokumentu baví a ptají se. A mnohým tak dojde, že to, že je někdo striptér, ještě neznamená, že je i dobrým sexuálním asistentem. A to samé platí o knězi z mého příběhu.

A muzika Radůzy? Ta je přece tak krásně syrová a přitom láskyplná!

Já vždycky vycházím z těch, o nichž točím, což mi dává logiku. Nic si nevymýšlím. Martina zpívá Radůzu, Mirek, partner Katky její hudbu hraje. Proto je její muzika v mém filmu.

Premiéra vašeho dokumentu se konala nedávno. Jaké jste tam zaznamenala reakce?

Na premiéře v Kině Aero jsem zažila potlesk vestoje. A to je nejlepší odměna! Premiéra byla skvělá a plná úžasných lidí. I když nebylo plno, což mě mrzí. Spousta lidí se toho tématu bála a říkala, že to nedá, že to nezvládne. Tady už jsou vidět ty předsudky, stereotypy. Přístup k tématu. Zdá se, že v lidech stále přetrvává přesvědčení, že člověk, který je hendikepovaný musí být přece drastický, nudný, otřesný. Lidi to nechtějí vidět, nechtějí se konfrontovat, nechtějí si nechat nastavovat zrcadlo. Taky je tu další přesvědčení, že když je film o někom hendikepovaném, je od diváka vyžadován především soucit. To já nechci, to nikdy není mým cílem. A proto já jsem trochu prostořeká ve svých filmech a dávám prostor určitému dryáčnictví. Jsou to veselé filmy jako jsou ti lidé v něm. Na premiéře byla Theodora Remundová, skvělá kolegyně a režisérka, a ta moji práci nazvala jako dokumentární muzikál, což se mi moc líbí. To je spojení, které by hned někoho nenapadlo a mě by bavilo pracovat dál takovým způsobem. A moc mě taky těšily reakce, které říkaly, že tohle je první dokument, u kterého někomu vadilo, že skončil.

Těch vtipných momentů ve vašem filmu je při té vší hrůze mnoho. Jedním z nich je pro mě ten, kdy kněz a jeho přítel navštíví sexuologa a tam se ozve, že to, co chlapci překáží nejvíc, je penis. Vy pak hned máte krásný střih na striptérskou dvojici, která seká dříví.

To je krásný, jak jste to pochopila! Já moc ráda vyprávím za zrcadlem, a tohle je jeden z těch případů. Tohle vymyslela moje střihačka Adélka Špaljová. Ta sekyra patří sem, řekla! Čistá narážka na to, že takovým činem se zase nic nezmění. Všichni hledají přijetí sebe sama a přijetí okolím. Když ale žijeme v takovém světě, jaký máme kolem sebe, je to těžké.

Chci tě, jestli to dokážeš (foto: Artcam)

A ještě zpět k Martině. Je vidět, že ona je zvláštní bytost, která „lítá“ někde mezi nebem a zemí. Je výtvarně i hudebně nadaná a vy jí dáváte prostor se vyjádřit a vypovídat. Zejména tehdy, když stoupá lesem nahoru na vyhlídku v den pálení čarodějnic.

To je pro mě jedna z vrcholných scén filmu. Na Čertově kazatelně, kde Martina čaruje, jsme stáli opravdu na 30. dubna. Naše přání opravdu spálila poslala je do vzduchu. Ona to takhle dělá běžně. Jesenická příroda je magická, v téhle oblasti se odehrávalo spousta čarodějnických procesů a je to fascinující kraj. Martina v téhle scéně vylezla do kopce, celou dobu se držela, ale tam na vrcholu se rozložila. Najednou cítila tu strašlivou tragédii, se kterou musí ti lidé jako je její dcera Jana, zápasit. V tu chvíli jsem ji moc milovala. Víte, na tu vyhlídku se dá přijet autem z druhé strany, ale já jsem ji donutila tam šplhat. Šplhal celý tým, Martina silně nadávala, když vylezla nahoru na chvilku to vypadalo, že mě snad zaživa rozčtvrtí, jak byla naštvaná. Ten kopec byl velká symbolika. Jak říkáte, Martina má velký výtvarný talent. Už mohla být malířka, mohla být taková pábitelka toho jesenického kraje a už jsme o ní mohli vědět, výtečně taky zpívá a kamera je její živel. Ona je báječná hrdinka. Kamera ji má ráda a je to krásná ženská. Je to figura, kterou kdyby Forman nebo Chytilová žili, už by dávno byl okamžitě jejich. Teď mi Martina maluje obraz. Já jsem před nedávnem prožila těžký covid. Bylo to jako do televizních novin. Odvezli mě do špitálu, uspali a já se ocitla na pomezí přežití… Říkám to proto, že ty holky, Martina a Jana mi každý den volaly, aby mě podpořily. Martina se každý den modlila a já jsem se skoro jako zázrakem uzdravila. Fakt si myslím, že Martina čarovala… Upřímně můžu říct, že cítím, že jsem v těhle holkách získala přátele, které nikdy neztratím.

A na to jsem se chtěla právě zeptat. Jak to máte s vazbami na protagonisty vašich dokumentů. To může být strašně skvělé, ale taky se to může hodně zvrhnout.

Je to obojí. Mám takových lidí za svůj život posbíraných spoustu. Ještě i z doby, kdy jsem dělávala publicistiku, a to nejsou jenom hezké věci. Pořad Na vlastní oči nebyl vždycky košér. Pak jsem dělala Febio, portréty, příběhy, což byla krásná práce. A v mých filmech to je taky celkem fajn. Natočila jsem třeba Otázky pana Lásky o schizofrenikovi, který kdyby neměl tuhle poruchu, byl by z něj stoprocentně lepší filmař než jsem já. Pořád jsme spolu v kontaktu a jeden o druhého se staráme a zajímáme.

Jedna ze zásadních situací dokumentu, je také potkání Martiny s vlastní matkou…

To je trochu kontroverzní situace. Já jsem chtěla, aby za ní Martina jela a taky jsem jí točila. Možná jsem to měla udělat trochu jinak, ale už to je tak, jak to je. Účel světí prostředky. Tam to všechno začíná-nepřijetí vlastní matkou. Martina se cítí sama, necítí přirozenou podporu od osoby zcela nejbližší. Základní potřeba, je ta, aby vás přijala matka, osoba, která vás přivedla na svět. Pocit bezpodmínečné lásky. Martina byla ale asi natolik zvláštní, talentovaná, osobitá. Pro mámu zcela jasně neuchopitelná. Její matka byla učitelka, reprezentantka systému za totality, otec pracoval jako policista. A pak ještě takové „divné“ vnučky… Takže všechno je kompletně špatně. A proto jsem tam tuhle sekvenci s návštěvou u matky dala. Je to zřetelná odpověď. Dva světy se nepropojily a nepropojí. Martina zůstane sama a její matka taky. Nikdo klidu nedojde. Jen je smutné, že to chápe lépe ta Martina, a ne její matka. Martina dobře pochopila, jak je podstatné neopustit ty, kteří ji potřebují.

Jak dlouho jste s holkama natáčela?

Točili jsme společně jenom rok a nebylo to v kuse. Vybrali jsme si různé chvíle, které jsme chtěli točit. Vždycky jsme se po nějakém čase potkaly. Já neumím dělat sběrné dokumenty, já nejraději pracuju v co možná nejkratším časovém módu, jako paní Třeštíková to neumím. Pak jsme to se střihačkou Adélou dávaly víc jak rok dohromady.

Pouštěla jste holkám dokument?

Jasně, to musím! Jana byla smutná, že jsme spolu v tom dokumentu nemluvily víc do hloubky. Já jsem s ní při tom natáčení mluvila, ale abychom dosáhly jakési srozumitelnosti, tak mi tak nějak „spadly kšandy“ a já jsem tam spoustu věcí nedala. Taky jsem na druhou stranu nechtěla dávat pod Janu titulky. To mi přišlo jako strašlivá degradace. Bála jsem se, že jí to ublíží a já z ní udělám chudáka. Takže proto… Martina byla lehce smutná, že je v dokumentu za alkoholičku. I když je hodně otevřená a nic jí nevadí, tak tohle ji překvapilo. Byla v šoku a pořád opakovala, že není možné, že takhle vypadá.

To jí ale možná taky donutilo k tomu, že pije mnohem méně, jak říkáte, a leccos ve svém životě změnila…

Určitě. Ona potřebuje omamné látky, ale alkohol z jejího života docela vymizel.

A co budete točit teď?

Už to bude téma vzdálené od sexuální asistence. Pustím se do něčeho, co mě osobně zajímá a v čem si chci udělat jasno a pochopit víc. Asi bych to shrnula jako zvrhlost přemrštěného škatulkování pohlaví.
připravila: Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Artcam © 2021