Recenze: Nový Candyman nabízí jiný pohled na žánr a stylové strašení

Mladý Anthony (Yahya Abdul-Mateen II), umělecká hvězda na vzestupu, žije společně se svou přítelkyní Briannou (Teyonah Parris) na předměstí Chicaga a bez valného úspěchu pátrá po inspiraci pro své malby. Při bloudění polorozpadlou čtvrtí ovšem naráží na místní o legendu o přízraku, který svým hákem a rojem včel odpraví každého, kdo se odváží vyslovit jeho jméno pětkrát za sebou do zrcadla. V domnění, že konečně narazil na tvůrčí zlatý důl, začne Anthony malovat obrazy obávaného Candymana, aniž by si připustil, že za tajuplným příběhem se možná skrývá více pravdy, než očekával.

Postava Candymana patří už od svého debutu na začátku devadesátek k vůbec nejslavnějším hororovým monstrům a bylo jen otázkou času, než se na něj Hollywood znova vrhne. Místo levného remakeu narvaného lekačkami a uvězněného pod přístupností pro mládež se ale začalo na obzoru rýsovat poměrně zajímavé pojetí staré klasiky. Na příběhu se podílel čerstvě oscarový scenárista Jordan Peele, jehož horory efektivně mixují napětí s hlubším podtextem, na režisérskou stoličku usedla slibná mladá režisérka Nia DaCosta, a trailery slibovaly zajímavou, náležitě krvavou podívanou. A potenciál se naštěstí povedlo (většinou) nepromrhat.

Nový Candyman je totiž vzácným případem, kdy se pokus o oživení umírající značky skutečně povedl. Místo otrockého pochlebování původním filmům se totiž tvůrci rozhodli pojmout materiál po svém. Vytvořili vizuálně podmanivý zážitek, který se nespoléhá na prvoplánové strašení a bubínky rvoucí zvuky, ale raději pečlivě a pomalu buduje atmosféru a dostává se divákovi pod kůži. Film jednoznačně vděčí za drtivou většinu své efektivnosti režisérce Nie DaCostě, pro níž se jedná pouze o druhý celovečerák. Už teď je ale jasné, proč po ní ještě před Candymanovou premiérou dychtivě chňapl takový gigant jako Marvel, pro něhož právě natáčí The Marvels.

Na celém snímku je krásně poznat, jak si DaCosta s každou scénou vyhrála a pečlivě ji vykonstruovala od osvětlení na place až po metodické pohyby kamery. Její vizuální styl je ovšem velice kontrolovaný a místo toho, aby na sebe zbytečně poutal pozornost a vyzněl jako režisérčina tendence předvádět se, všechny scény krásně obohacuje. Náhledy do minulosti natočené prostřednictvím stínového loutkového divadla jsou pak jen třešničkou na dortu. DaCosta navíc dobře rozumí, že hledat Candymana v pozadí nebo prostě jen cítit jeho přítomnost pomocí nenápadných zvukových efektů a hudebního doprovodu, je často strašidelnější, než jeho následné krvavé řádění. Hororovým scénám tedy dává dostatek času dýchat a výsledná katarze je o to údernější.

To se bohužel nedá říct i o scénáři. Candyman se podobně jako ostatní filmy scenáristy Jordana Peela zabývá otázkou rasy a černošského života v Americe, tentokrát ovšem Peele mířil příliš vysoko. Na prostoru pouhých 90 minut se scénář snaží nejen uspokojit hororové fandy, ale zároveň poukázat na problémy policejní brutality, rasové segregace a mnohé další, a jednoduše na to nemá dostatek času. První polovina, ve které pomalu sledujeme Anthonyho a jeho objevování legendy o Candymanovi je parádní, cestou do finále ale film zbytečně spěchá. Motivace a vývoj postav pokulhávají, příběhová odhalení jsou naskládaná až příliš zmatečně za sebou a sociální komentář poslední třetiny je prostě nedopečený. Herci materiál tahají, jak mohou, Nia DaCosta jej zaobalí do stylového vizuálu a hororové elementy pořád fungují, krátká stopáž jim ale dává jen omezené možnosti.

Petr Schön, Totalfilm.cz
foto/video: Forum Film, Totalfilm Media  © 2021