Recenze: Duna je audiovizuálně dokonalá oslava kinozážitku

Nové adaptace nejznámějšího románu spisovatele Franka Herberta jsme se původně měli dočkat už vloni na podzim. Nyní ambiciózní, epická, audiovizuálně výpravná sci-fi konečně vtrhává i do našich kin. Příběh bojů několika rodů o nadvládu nad pouštní planetou Arrakis a těžbou mimořádně vzácného a cenného koření, které se jinde ve vesmíru nenalézá, je mimořádně složitý a vylámalo si na něm zuby již několik filmařů. I proto máme radost, že Duna je v rukou Denise Villeneuva naprosto ohromující peckou.

Herci jsou bez výjimky perfektní a jejich postavy si pro sebe rvou pozornost nehledě na to, kolik ve filmu dostanou prostoru. Timothée Chalamet v hlavní roli je trefou do černého a nebude mít sebemenší problém utáhnout celou potenciální sérii, stejně jako sekundující Zendaya, jejíž přítomnost protkává celou stopáž navzdory minimu prostoru, které tentokrát dostala.

Jsou to však nejen oni, ale i charismatický védoda Leto, uhrančivá lady Jessica, přísný Gurney Halleck i rozpustilý a zároveň impozantní Duncan Idaho, kteří se během stopadesátiminutové stopáže dočkají zdařilejšího prokreslení a charakterových oblouků než leckteří seriáloví hrdinové na ploše několika sérií. Stejně tak vedlejší postavy jsou pozoruhodně zapamatovatelné, ať už jde o pohůnky záporáků či vedlejší pomocníky hrdinů, kteří před smrtí řeknou jen několik málo replik.

Samostatnou kapitolou jsou záporáčtí Harkonenni v čele s obrovitým, děsivým Baronem v podání Stellana Skarsgårda, který se oproti knižní předloze stává málomluvnou, záhadnou a impozantní silou během pouhých tří scén. Okamžitě jej tak lze bez zaváhání zařadit po bok Dartha Vadera, Saurona, Thanose a dalších nejikoničtějších filmových padouchů. Dokonce i Dave Bautista, jehož výkon pod vedením jiného režiséra v nedávné době byl takřka nekoukatelný, pod Villeneuvou taktovkou hraje obstojně a uvěřitelně.

Duna jako celek je zároveň úvodem do nového světa, srovnatelným se Společenstvem prstenu, prvními Star Wars či počátkem Hry o trůny. S těmito díly ji pojí nejen dějové prvky, jako jsou boje o budoucnost fantastických světů, pletichy a kruté vzájemné zrady mezi mocnými rody nebo mezihvězdné cestování, ale i pocit, že sledujete něco zcela nového a opojného, něco skoro až revolučního, u čeho chcete být v budoucnu ještě několikrát a dozvědět se o něm víc.

Vyprávění si dává načas, nespěchá, zároveň se ale netáhne. Některé kritické hlasy poukazují na jistou rozmělněnost děje filmu, který do jisté míry slouží jako předehra pro věci příští; scénář ale plyne kupředu s nebývalou elegancí a velice příjemnou flow, která nemá potřebu diváka zahlcovat ani do něj horem pádem cpát expozici. Snad jen asi dvakrát lze očividně cítit, že si Villeneuve dává skutečně načas, na druhou stranu tyto momenty vždy poslouží prokreslení charakterů a vnesení nových nuancí do fikčního světa. Ten režisér buduje jen velmi pozvolna navzdory jeho složitosti, ve které se, pravda, diváci neznalí předlohy mohou chvílemi ztrácet.

Ať už sledujeme ústřední zradu hlavních hrdinů, Paula procházejícího v úvodu filmu bolestivou zkouškou lidskosti, jeho barvité vztahy s dalšími postavami, anebo prožíváme extrémní napětí a očekávání kdykoli se mají na plátně objevit monumentální pouštní červi, nemůže být pochyb o tom, že sledujeme vypravěčský majstrštyk. Pocit, že je Duna snad až lyricko-epickým počinem, připomínajícím bezmála tříhodinové sledování rozpohybovaného artbooku, není fér přičítat jakékoli dějové vyprázdněnosti. Jde o vedlejší efekt nevídaně epické audiovizuality, která se na diváka z plátna valí a která cokoli dalšího zastiňuje.

Svět Duny je vtahující, opojný a návykový a jde v pravém smyslu slova o naprostou oslavu kinozážitku. Zatímco ke způsobu vyprávění leckdo mít výhrady může, po audiovizuální stránce skutečně divák nemůže pochybovat, že sleduje a poslouchá cosi mimořádného. Kamera rámuje bezchybné kompozice a mazlí se s každým políčkem filmu. I při obvyklé divákově nepozornosti vůči filmové výpravě si nelze nevšímat detailního provedení všech kostýmů a plastické, uvěřitelné, funkční architektury všech prostředí, budov a vesmírných lodí, které působí zároveň monumentálně a futuristicky, ale i špinavě a zemitě díky viditelným známkám letitého používání.

Pozoruhodná je i zvuková stránka filmu, ve které ruchy a monumentální chorály splývají v provázané, dunivé symfonii. Zvukový mix dbá jak na detaily, jako je zvuk poklepání na miniaturní sluchátko za uchem hrdiny nebo mihotání koření ve vzduchu, až po hřmot vesmírných lodí nebo podzemní sunutí obrovského písečného červa, zatímco Hans Zimmer se zcela utrhává ze řetězu a při příležitosti plnění si dávného snu o složení hudby k adaptaci své oblíbené knihy nejen že byl nucen odmítnout i další spolupráci s Christopherem Nolanem, sahá i po dosud neslyšených nástrojích a v pro něj nezvyklé míře i k prostému lidskému hlasu.

Soundtrack a nejasné hranice mezi ním a děním na plátně je nedílnou součástí celkového zážitku z Duny, a jedno bez druhého by fungovalo jen polovičatě. Neznamená to, že by Villeneuve bez Zimmera nezvládl umně vystavět scénu, jejich synergie je ovšem nevídaná – jako třeba když v geniálním spojení dunivého basu v projevu záporáckého Barona spolu s kakafonickým hudebním doprovodem a odpornými zvuky doprovázejícími konzumaci jeho večeře divákovi běhá mráz po zádech.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Vertical Entertainment, Totalfilm Media © 2021
© 2021 LEGENDARY AND WARNER BROS. ENTERTAINMENT INC. ALL RIGHTS RESERVED.