Daniel Sánchez López: Svým prvním filmem vyprávím o sobě (rozhovor)

Jenom hodinu po jeho příjezdu do Prahy jsme se setkali k rozhovoru se španělským režisérem, scenáristou a producentem Danielem Sánchez Lópezem. Na Mezipatra přijel představil svůj první celovečerní snímek  Před odletem (Boy Meets Boy). Jeho film vypráví částečně biografický příběh dvou mladých gayů, kteří se setkají na party v Berlíně a prožijí spolu následujících patnáct hodin. Projekce snímku je naplánovaná ještě na dnešní večer v pražském Kině Světozor od 20:30 a v pátek 19. listopadu od 20:30 v brněnském Kině Art.  

Daniel Sánchez López (foto: Mezipatra)

Je to váš první celovečerní snímek. Co vás přimělo pustit se zrovna do takového příběhu?

Před odletem jsem napsal, natočil a taky vyprodukoval. Mohl jsem si dovolit jenom něco finančně omezeného – dvě postavy ve stejných kostýmech, které si povídají a všechno se to stane za denního světla. Pak jsem přemýšlel o tom, co je pro mě jako téma zajímavé, o čem bych rád mluvil. A vzhledem k tomu, že jsem v pozici režiséra poprvé, tak bych si měl vybrat něco, co znám opravdu dobře. Jinak by to bylo příliš riskantní. Proto jsem se rozhodl mluvit o svém vlastním životě, dokonce o jeho intimní části. Scénář filmu je vlastně jako deníček poskládaný z momentů, které se mi staly v minulosti s milenci a s přáteli. Taky jsem nechtěl vyprávět příběh, který by byl už mnohokrát omílán. Myslím to tak, že takový rozhovorový příběh bývá často plný traumat a s mnoha negativními elementy. Takové příběhy jsou určitě potřeba, ale já jsem nechtěl točit nic bolavého jako třeba vyvržení ze společnosti kvůli sexuální orientaci nebo o tom, že je někdo smrtelně nemocný. Toužil jsem po něčem lehčím, ale zároveň ne povrchním. Mimo jiné jsem chtěl taky mluvit o tom, jak toxická může být i vlastní komunita.

Před odletem (foto: Mezipatra)

Snímek jste natáčel v Berlíně jen pro ten fakt, že tam teď žijete?

Berlín mám moc rád a jsem tam doma už více jak šest let. A taky je to město, které má silnou gay komunitu, tak proto.

Co předcházelo vašemu životu v Berlíně?

Po studiu na univerzitě v Madridu jsem mimo jiné prošel Režisérským programem na Evropské filmové škole v Dánsku, který trval osm a půl měsíce. Tam jsme každý měsíc museli natočit jeden krátký film – taková filmová laboratoř. Bylo tam šedesát dánských studentů a šedesát studentů z celého světa. Pro ty jednotlivé filmy nás vždycky promíchali, a tak se člověk při práci setkal s různými národnostmi a taky myšlenkami a přístupy, což bylo skvělé. Ta škola měla ale jedno specifikum. Její budova stála v naprosté pustině. Vůbec nic okolo, a já jsem tím dost trpěl. Chybělo mi město, a tak jsem se pak přestěhoval do Berlína. Zpětně jsem si ale uvědomoval, jak skvělá a důležitá zkušenost to na dánské filmové škole byla. Každý den jsme tam koukali na dva, tři filmy na velkém plátně a taky jsem se tam potkal s lidmi, kteří se měli stát mými budoucími spolupracovníky. Mluvím konkrétně o sedmi lidech z devíti, kteří se na snímku Před odletem podíleli. To mi přišlo jako úžasné číslo. Jen totiž s opravdu blízkými přáteli se dalo točit to, co jsem chtěl točit já. Bylo to tak intimní téma, že jsem se moc potřeboval cítit v bezpečí. A taky rozpočet filmu byl nízký, že jsem vlastně všechny zúčastněné žádal víc o laskavost než o cokoliv jiného. Ale oni zase díky natáčení mohli nějaký čas strávit v Berlíně, a to se taky počítá. :) Užili jsme si nádherné léto!

Režisér Daniel Daniel Sánchez López na letošních Mezipatrech (foto: Mezipatra)

 

Jak dlouho jste natáčeli?

Patnáct dnů během tří týdnů. Nechtěl jsem ale ukazovat úplně ty nejtypičtější místa ve městě a snažil jsem se taky záměrně vyhýbat těm nejhlučnějším místům. Všechny městské zvuky, které ve filmu divák uslyší jsou vlastně kompletně našroubované na obraz. Můj zvukař si moc hezky pohrál s jejich vrstvením. Houkající sanitky, hovory lidí, křik dětí, zvuk letadla vysoko ve vzduchu zní podle mě velice přirozeně, ale je to všechno „jen“ umná postprodukce.

Teď mi, prosím, prozraďte něco víc o vašich dvou hlavních představitelích snímku. Matthew James Morrison a Alexis Koutsoulis mají spolu na plátně jiskru, působí nenuceně a roztomile. Díky nim a jejich konverzaci se u vašeho filmu divák nestihne během filmu nudit ani vteřinu.

Děkuju. Někdo mi říkal něco podobného. Doslova to, že pro něj to je jeden z filmů, u kterého po celou jeho stopáž neměl potřebu kontrolovat notifikaci na telefonu. A já si na to konto říkal, že je skvělé slyšet něco takového speciálně od mileniálů. :) Ale abych vám pověděl něco o Matthewovi a Alexisovi. Na těch dvou můj film stojí, takže pokud by se mi nepovedlo najít tu správnou dvojici, nebylo by nic. Na filmové představitele Harryho a Johannese jsem měl konkurzy, dokonce na ně přišli i skutečné dvojice. Vybíral jsem asi ze stovky uchazečů. Pět konkurzů se konalo v Berlíně, jeden v Londýně a na posledním z nich se vybírala nejvhodnější dvojice z těch dílčích castingů. Ten poslední měl speciální průběh – sešel jsem se se všemi v jednom velkém prostoru a společně jsme měli workshop, mluvili jsme o životě, do toho troška psychologie a podobně. To všechno proto, abychom se všichni trochu lépe poznali. Pak jsem se každého z uchazečů o role ptal, kdo se mu nejvíce z přítomných kolegů líbí. Podle toho jsme vytvořili možné dvojice. Matthew a Alexis si jeden druhého vybrali a už když jsem je viděl v průběhu toho celého workshopu, tak mi bylo jasné, že to mezi nimi docela jiskří. Už tehdy jsem si řekl, že oni jsou můj plán „A“. Taky jsem věděl, že nemám žádný záložní, což by znamenalo, že bych nemusel film vůbec natočit. Jinak pro oba dva herce to byl první celovečerní film, ve kterém si zahráli. Vlastně pro nás všechny, co jsme na filmu pracovali, to byla první velká zkušenost a tahle skutečnost vytvářela při práci příjemnou atmosféru. Řekli jsme si, že budeme vlastně trochu experimentovat.

Před odletem (foto: Mezipatra)

Jako divák jsem nenapravitelný optimista, takže jsem si moc přála šťastný konec příběhu. Vy ho ale zase až tak přesně nedefinujete.

Ve scénáři bylo, že ti dva spolu nezůstanou, ale pak při natáčení jsem změnil trochu konec, takže z toho asi vychází váš pocit. Jinak bych chtěl ještě dodat, že v angličtině se film jmenuje Boy meets boy, což víc než doslovný překlad, že kluk potká kluka, pracuje s myšlenkou, že kluk potká sám sebe, najde sám sebe. Je to takové vlastní tvarování, urovnávání si myšlenek. Po patnácti hodinách strávených společným povídáním ve městě oba dva získají nástroje k tomu, aby byli svobodnější právě proto, že se o sobě samých leccos dozvěděli.

Několikrát Harryho (Matthew) a Johannese (Alexis) dostanete do situace, kdy se celkem jasně ukazuje třeba jejich odlišný přístup ke komunikaci s druhými lidmi.

Jeden z nich je víc přátelský a povídavý, druhý je spíše podezřívavý a nechová se vždycky úplně slušně. Chtěl jsem tak mezi nimi vytvořit prostor pro konflikt. A díky takovým momentům se divák dozví jen z mála docela hodně o tom, z jakého prostředí ti dva pocházejí.

Harry a Johannes zvládnou probrat nespočet témat během jejich setkání. Zajímalo by mě, jestli všechna témata byla ve scénáři a repliky herců byly přesně napsány, nebo se i pak na place před kamerou rodila přirozeně témata nová a s nimi i improvizované rozhovory?

Začal bych takhle – jejich charaktery měly vytvořené i vlastní horoskopy, playlisty a podobně.  Oba herci své postavy znali velice dobře a jejich repliky byly ve scénáři naprosto jasné. Pak se ale našly momenty, které byly více improvizaci otevřené. Řekl bych, že nakonec je tak třicet procent snímku improvizovaných. Věřím, že díky tomu snad snímek přináší kromě nějaké upřímnosti i trochu reality.

Teď se ale posuňme od vašeho celovečerního debutu k času, který jste strávil na ostrově Kuba. Tam jste se zdržel jak dlouho a proč?

To byl jen velice krátký čas, v řádu několika týdnů. Zaobíral jsem se tam kurzem o produkci nízkorozpočtových snímků. Kromě toho, že to bylo zajímavé téma, jsem si moc užil i Kubu samotnou. Má nádherné počasí a skvělá energie. Potkal jsem tam spoustu velice příjemných lidí. Kupříkladu jsem se setkal s kubánským režisérem Luisem Alejandre Yerem, jehož dokument teď koprodukuji. Přípravy zatím vypadají moc dobře. V prosinci bychom měli začít s natáčením. Námět snímku je opravdová výzva. Spousta lidí se kvůli režimu snaží dostat z Kuby pryč, ale Kubánci mohou dostat víza asi jenom do šesti nebo sedmi zemí světa. Snaží se tedy vycestovat do těch zmíněných několika destinací, a jednou z nich je i Rusko. Náš dokument bude konkrétně sledovat komunitu kubánských trans žen, která žijí v Moskvě. Celé by to mělo mít ale ještě nádech určitého magického světa. Trans ženy dostanou příležitost představit se ve filmu tak, jak by ony samy chtěly být vnímány a mohou si taky vymyslet, jak ten jejich příběh skončí. Mnohé z nich se živí jako sexuální pracovnice, některé jsou HIV pozitivní, a skoro všechny jsou v Rusku pochopitelně nelegálně.

To zní velice zajímavě. Třeba tenhle dokument za pár let na Mezipatrech diváci uvidí. Chystáte taky nějaký další vlastní film?

Ano, píšu další scénář a chtěl bych natočit queerový snímek o rumunské náctileté dívce, která žije ve Španělsku a sní o tom, že se stane toreadorkou. Teď při přípravách jsem docela překvapen tím, kolik imigrantů má o tohle umění zájem. Pro ně je to způsob, jak se stát španělskými občany. Teď tedy sbírám informace a chodím si povídat s toreadory. Naposledy jsem se setkal toreadorkou, která se kamarádí s mými rodiči.

My se potkáváme jenom hodinu poté, co jste přicestoval do Prahy. Těšíte se na dnešní promítání vašeho filmu a pak na následnou diskuzi?

Ano a moc! Vím, že jedna projekce mého filmu se tady v Praze konala už v sobotu, ale tam jsem být nemohl, protože jsem svůj film uváděl na filmovém festivalu v Madridu. Ve středu se zase vracím do Berlína. Tam budu v té samé roli, v jaké jste právě vy teď. Na festivalu si budu povídat s mladými tvůrci o jejich filmech. :)

připravila: Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto: Mezipatra © 2021