Animované filmy jsou během na dlouho trať. Své o tom ví i francouzská režisérka, výtvarnice a animátorka Florence Miailhe, která přijela do Prahy uvést svůj celovečerní snímek Přes hranici. Ten vznikal více než deset let v česko-německo-francouzské koprodukci. Za českou stranu se na něm podílela produkční společnost MAUR film a sedm animátorek. Výtvarně působivý a výrazově expresivní snímek je vůbec prvním celovečerním filmem realizovaným unikátní technikou olejomalby na sklo. Vypráví se v něm o cestě dvou náctiletých sourozenců a je věnován mimo jiné také všem, kteří opouštějí své domovy v naději na lepší budoucnost jinde.
Příběh, který vyprávíte prostřednictvím svého filmu Přes hranici není striktně ohraničený ani časem, ani místem. Co ale pro vás osobně tento příběh znamená a o čem vypráví?
Pro mě tam určité zasazení je, protože tento příběh vychází z rodinné historie. Je inspirovaný příběhem mojí prababičky, která odešla z Oděsy s deseti dětmi, když tam probíhaly antisemitské pogromy. Zároveň jsme ale ten příběh nechtěli upevňovat do nějakého přesného času či geografické oblasti právě proto, aby zůstal univerzálním. Chtěli jsme, aby to bylo spíš vyprávění legendy a kdokoliv se v tom příběhu tak mohl poznat.
Florence Miailhe (foto: Eva Kořínková)
Vy jste, Florence, původně vystudovala grafickou a plastickou rytinu, pak jste se také zaobírala ilustrováním časopisů. Váš první animovaný krátký snímek nazvaný Hamam jste natočila až v roce 1992. Co vás vedlo k tomu, že jste se pustila do úplně nového oboru, tedy do filmu?
Už když jsem začínala studovat, chtěla jsem dělat animované filmy. Jenže ve Francii byla tehdy jenom jediná škola, kde se učila technika animace. Byl to ale styl Walta Disneyho, což mě vůbec nezajímalo. To jsem dělat nechtěla. Mně se vlastně animované filmy, které Západ produkoval, vůbec nelíbily. Naopak mě oslovovaly ty, které vznikaly na Východě ve stylu vašeho Jiřího Trnky. V nich se mnohem víc zapojovala představivost. Zásadní pro mě byl také dokument Tajemný Picasso, který ukazoval, jak umělcova plátna vznikají. To mě inspirovalo. Když jsem dokončila studium rytiny, začala jsem dělat makety, abych se uživila. A jak jste zmínila, kreslila jsem také ilustrace pro tisk. Zhruba po deseti letech jsem pak zažila dvě setkání, která mě nasměrovala k filmu. První bylo s malířem Robertem Lapoujadem, který chtěl též dělat filmy a řekl mi, ať se svého snu nevzdávám. Byl mou inspirací. A druhé setkání bylo s jedním kamarádem, který se chtěl stát producentem a řekl mi, že jestli mám nějaký konkrétní projekt, tak že se do něj mám pustit, že mi ho bude produkovat. Tehdy jsem měla hotovou knihu rytin, která se právě jmenovala Hamam. Z toho jsme udělaly první návrh na film a obrátili se na Národní centrum pro filmografii a dostali jsme od nich nějakou finanční podporu a mohli vytvořit film, který byl nominován na cenu Césara.
Přes hranici (foto: Maur Film)
To byl krátký snímek, který byl provedený technikou suchého pastelu?
Ano. Když pracuju touhle technikou znamená to, že neustále přidávám další vrstvy, zatímco, když je to olejomalba na skle, tak naopak umazávám, ubírám a znova přidávám. Všechny techniky, které jsem kdy ale použila a používám jsou takové, při nichž animace vzniká přímo před kamerou. Mám ráda expresivitu a moment vzniku. Jednou jsem měla chuť udělat film taky technikou rytí, ale to by bylo ještě komplikovanější než olejomalba na skle, kterou vznikal snímek Přes hranici a taky některé moje další krátké filmy. Ale rychle jsem to zamítla a říkala si, že se musím trochu uklidnit! (smích)
Když se člověk probírá vašimi pracemi, nelze přehlédnou tu velkou lásku k experimentu.
Každý můj film má svoji techniku, která k němu podle mě patří. Natočila jsem třeba taky film o městě, kde jsem mnohem více pracovala s počítačovou animací. Každá technika je pro mě určitým experimentem. I při práci na Přes hranici, ačkoliv jsme už věděly, jak na to půjdeme s těmi jednotlivými animátorkami, objevovaly jsme pořád něco nového. Stále jsme si musely všechno určitým způsobem vzájemně zpřesňovat. To mám ráda. Byly jsme nuceny být neustále ve střehu a přemýšlet o tom, jak třeba udělat vodu, kouř a tak podobně.
Florence Miailhe (foto: Eva Kořínková)
Přes hranici vznikal v koprodukci tří zemí-Francie, Česka a Německa, což byla pro vás úplně nová zkušenost. Jak moc náročné bylo zvládat přejíždění z jedné země do druhé a jak se vám dařilo skloubit fungování se třemi odlišnými skupinami animátorů?
Tohle bylo tedy opravdu těžké. Ale byla to úžasná zkušenost! Doufám, že nejenom pro mě. Kdybych si mohla vybrat, asi by mi nejvíc vyhovovalo pracovat vždycky jen v jedné zemi a dodělat tam celý díl práce a pak pokračovat do další. Ovšem okolnosti způsobily, že jsme pracovali ve všech státech najednou. Původně jsme pozadí dělali jenom v Toulousse. Tam jsem byla s týmem celou dobu a na sto procent. Pak jsem v určitý moment jela do České republiky, kde jsem fungovala jenom s pražským týmem, ale potom se do toho velice rychle vložila i etapa z Německa, a už to pak běželo všechno dohromady. Když jsem nebyla zrovna na daném místě, tak to všechno bylo namáhavější a zdlouhavější, protože jsem nemohla okamžitě zasáhnout, když jsem třeba viděla, že některá z ilustrátorek nedělá záběr přesně tak, jak si ho představuji.
Přes hranici (foto: Maur Film)
Mluvila jsem s jednou z vašich českých animátorek, Annou Podskalskou, která mi říkala, že práce na tomto filmu pro ni byla naprosto úžasnou zkušeností, protože se do spolupráce s vámi pustila ještě za svých studií. Zajímalo by mě, jak jste si jednotlivé animátorky pro svůj projekt vybírala?
Já jsem samozřejmě žádné české animátorky neznala. Mimochodem Anna, kterou zmiňujete, byla nejmladší a velice nadaná. Vedoucí animátorské skupiny, Lucie Sunková, to byla jediná, která měla s touhle technikou nějakou zkušenost, protože v ní natočila krátký film nazvaný Strom (2014, pozn.red.). Ostatní animátorky jsem ale musela proškolit. To je ale normální, protože těch krátkých filmů dělaných touhle technikou moc není a celovečerní film v ní do té doby ve světě nevznikl žádný. Co se samotného výběru animátorek týká, spolehla jsem se na koproducenta Martina Vandase. On mi animátorky navrhl. Potom děvčata prošla testy a udělal se finální výběr. V případě Česka to bylo sedm žen.
Kdy jste, Florence, pro sebe tuhle raritní a náročnou techniku objevila? Co vás na ní tak fascinuje?
Už na úplně samém začátku mé kariéry. Líbilo se mi, že si vlastně nic nemusím připravovat předem. Jen chvilku trvalo, než jsem ji mohla použít pro film. Všechno vzniká přímo před kamerou, což dává velkou svobodu gesta a velkou svobodu práce. Měla jsem sice připravené vždycky i nějaké storyboardy, ale v těch jsem se orientovala jenom já sama. Nedělala jsem si pozadí předem. To jsem si u krátkých filmů mohla dovolit. Sama jsem se pouštěla celkem svobodně podle jednotlivých záběrů podle toho, jak inspirace přicházela, jak to šlo. A myslím si, že i ten výsledek vždycky působil živě právě díky jejím vlastnostem. Velkou roli tam hraje i náhoda, a to se mi líbilo. Přišlo mi pak logické, že když jsem tuhle techniku olejomalby na sklo, kde taky velkou roli hraje světlo, používala u mých krátkometrážních snímků, že ji zkusím použít i tady u tohoto celovečerního. Brala jsem to jako výzvu! (úsměv)
Přes hranici (foto: MAUR film)
Na scénáři k Přes hranici jste spolupracovala s Marie Depleschin (sestra režiséra Arnauda Desplechina, pozn. red.). Nebyla to vaše první spolupráce…
Ano, nebyla. Marie vystudovala žurnalistiku a píše hlavně pro děti. Napsala ale i něco pro dospělé. Je to autorka, která se ráda dává někomu do služeb a píše třeba i scénáře. My dvě jsme se poznaly, když jsem natočila první krátkometrážní film a ona měla za sebou první knihu. Je to tak třicet let. Dobře jsme si rozuměly, a tak jsem spolu začaly pracovat i na mém druhém krátkém filmu Šeherezáda (1995, pozn. red.), kde kromě práce na scénáři propůjčila hlas Šeherezádině mladší sestře, která příběh vyprávěla. My dvě jsme si to mezi sebou nastavily tak, že naše ega mezi sebou nesoupeřila, vždycky jsme si vyhověly. Už jsem za ty roky taky pracovala s jinými autory a někdy je to tak, že ten dotyčný se drží zuby nehty toho svého a vy mu nemůžete škrtnout ani jedno slovo. Marie ale taková není. Myslím, že na sebe dobře slyšíme, výborně se nám spolupracuje a já jsem prostě už naturelem věrný člověk. Když něco funguje dobře, tak jsem ráda za dlouhodobou spolupráci. Nemám chuť pořád něco zpochybňovat a začínat znova. Nikdy vlastně kolem sebe nemám žádné velké týmy při těch mých krátkých filmech. Na tomhle prvním celovečerním to ale samozřejmě nešlo. To samé platí i pro skladatele hudby. To je pořád jeden a ten samý člověk. Jen u Přes hranice je to zase někdo jiný. Vždycky, když jsme se s Marií setkaly, tak jsme si nejprve hodinu stěžovaly, jak jsme unavené, přetížené, do toho že musíme zvládat výchovu dětí, protože jsme s nimi byly víceméně pořád samy. Můj muž je fotograf a její zase střihač, takže byly neustále v práci. Proto jsme se nejprve potřebovaly vypovídat, než jsme byly schopné vůbec začít pracovat a taky vzájemně zjistit, jak co technicky která z nás třeba dělá a jak na děti, aby to s námi vydržely. Prostě klasické kloubení pracovního a osobního života. Ráda na tu dobu vzpomínáme a našim dětem je teď už kolem třiceti! (smích)
Florence Miailhe (foto: Eva Kořínková)
A když už jsme u těch dětí, pro vás nebyl problém předat svou představu o filmu, vlastně své dítě, spoustě animátorů, kteří měli být vaší prodlouženou uměleckou rukou? Každý z nich má přeci nějaký svůj autorský výraz a vy taky. Jak jste tohle kloubila?
Ono to někdy vlastně bylo až příjemné, že za vás někdo udělá část práce podle vašeho návodu. (úsměv) A když jsme dělaly ty jednotlivé záběry, tak jsem to pak byla já, kdo je zasazoval do celku. Je pravda, že jsem musela určitou část tady toho myšlení tak trochu pustit a smířit se s tím, že ne vždycky to bude úplně přesně tak, jak bych to udělala já. Na druhou stranu několikrát se taky stalo, že jsem si říkala, že je to super, že to dotyčná animátorka udělala ještě líp, než bych to zvládla já. Sama za sebe můžu říct, že výsledek je dobrý. Jsem spokojená. Nejtěžší bylo zachovat u těch animací nějakou soudržnost. Musela jsem být náročná, ale zase ne tak, abych své kolegyně úplně vyčerpala. Snad se nám během té doby dařilo dosáhnout rovnováhy. Zpětně si myslím, že jsem udělala dobře, když jsem neslevovala z osobního standardu, i když jsem možná některé animátorky občas třeba taky trochu štvala.
Film je k vidění na Festivalu francouzského filmu ještě v neděli 21. listopadu. Do českých kin pak vstupuje již 25. listopadu.
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Pilot Film, Festival francouzského filmu, Eva Kořínková © 2021
