Její babička a zároveň také pěstounka jí odmalička vyprávěla o jejím pradědovi Jánu Lackovi, který se stal partyzánem za II. světové války. Za účast v povstání byl zajat a odveden do pracovního tábora v Dubnici nad Váhom a jeho šestičlennou rodinu vystřílelo gestapo. Vera Lacková, pravnučka zmíněného odbojáře se o tom všem rozhodla natočit dokument, ve kterém se pokusila oprášit zapomenutou historii a seznámit diváky s osudy několika významných Romů, ale i se svým vlastním příběhem. Díky babiččinu vyprávění se stala nositelkou vzpomínek a cítila se zodpovědná za to, aby je předala i další generaci. Dokument této slovenské scenáristky, režisérky se jmenuje Jak jsem se stala partyzánkou a nese podtitul Filmový odboj proti zapomenutí.
Režisérka a protagonistka filmu Vera Lacková
Je čtvrtek 11. listopadu a my se konečně setkáváme u rozhovoru o vašem prvním celovečerním dokumentu, který má dnes premiéru jak v Česku, tak i na Slovensku. V jakém jste právě teď rozpoložení, Vero?
Je to pro mě docela emotivní moment. I kvůli pandemii jsme museli premiéru dokumentu trochu odložit. Můj snímek je takové shrnutí slibu, který jsem dala své babičce ještě před smrtí. Řekla jsem, že udělám všechno pro to, abych téma Romů za druhé světové války dostala zpět do kolektivního povědomí. Je to teď pro mě těžké taky v tom, že i můj děda před třemi měsíci zemřel. I on v tom filmu vystupuje. Snažím se ale celou situaci brát tak, že je mám oba s babičkou pořád u sebe a že pro ně něco dělám. Oni dva mě vychovali. Můj otec zemřel, když mi bylo osm let a svou mámu jsem nikdy nepoznala.
Co byste si vy osobně přála, aby se prostřednictvím dokumentu povedlo docílit?
Potěšilo by mě, kdyby se do povědomí celé společnosti, že i Romové se zapojovali do odboje a že nebyli jenom oběťmi. Zároveň téma romského holocaustu je dost potlačené oproti tomu židovskému. Bylo by fajn, kdyby se i tahle kapitola historie dostala více do učebnic dějepisu. Divím se, že s ohledem na to, jak je pro Slovensko důležitý akt Slovenského národního povstání, se tak málo dětí a studentů učí ve škole o druhé světové válce. Mluvím z vlastní zkušenosti. Až když jsem byla starší, tak jsem se dozvěděla o koncentračních táborech a taky o tom, co to všechno znamenalo v širším kontextu. Šokovalo mě taky, že v historii se s Romy vůbec nepočítá. Vypadá to, jako bychom vůbec neexistovali. Přitom jsme etnickou součástí jednotlivých států a romský odboj je toho příkladem. Romové byli mnohokrát u různých zásadních historických momentů a ovlivňovali kultury jednotlivých zemí. I když je to největší evropská minorita, stále nemá rovnoprávný přístup ke vzdělání, práci a historicky existují různé dluhy vůči této komunitě.
Ve vašem dokumentu se stalo několikrát, že ti, se kterými mluvíte, ať už jsou to lidé z různých institucí nebo „obyčejní“ lidé, říkají něco jiného na kameru a něco mimo ni.
Ano, to se stávalo. Většinou, když se uvolnili, zvykli si na kameru a rozvyprávěli se, tak skutečně došlo i na jejich myšlenky. Na začátku to bývalo takové strojené. Měli pocit, že oficiálně musí říct to a to, ale když se pak otevřeli, ukázalo se, že mají často jiný názor. Zároveň bych ale chtěla říct, že se v dokumentu nesnažím nikoho negativně hodnotit. Chci dát spíš prostor divákovi, aby si sám udělal vlastní názor. Nikoho z těch lidí, kteří se objeví ve filmu, se ale nesnažím tlačit do žádné velké konfrontace.
Máte s dokumentem nějaké větší plány? Třeba aby se dostal k žákům a studentům do škol? To by si určitě film, který je celý založený na mravenčí práci a ověřených historických informacích zasloužil. Rozhodně je třeba taky říci, že jste zvolila formu vyprávění, které je živé, upřímné a dokáže připoutat pozornost.
Děkuju moc. Je to jeden z našich cílů. Moc bych si přála, aby se film dostal i do škol. Pracujeme na tom jak v Česku, tak i na Slovensku. A uvidíme, jak úspěšní budeme. Zároveň jsem zvědavá, jak na něj budou reagovat diváci, protože dneska vstupuje do kin jak tady u vás v Česku, tak i u nás na Slovensku. Jen doufám, že koronavirus nám to moc nepokazí. Máme v plánu, že až se situace uklidní, udělat speciální projekce s diskusemi v místech, kde se třeba natáčelo, anebo také například v různých romských komunitách.
Jak jsem se stala partyzánkou (foto: Media Voice)
Jak dlouho vám vlastně trvala příprava a natáčení?
Celkově to byly čtyři roky. U toho jsem ale dělala ještě jiné menší projekty. Hodně jsem cestovala a setkávala se s různými historiky a účinkujícími. Od nich jsem měla nějaké orální výpovědi, které jsem se ve spolupráci s nimi pak snažila ověřovat v archívech, abychom to měli všechno historicky podložené.
Bylo snadné se dostávat do všech těch archívů?
Jak kde. Samozřejmě bylo vždycky nezbytné, aby to vždy šlo oficiální cestou. Některé dokumenty bylo možné zpřístupnit jen na základě toho, že jsem potomkem toho mého pradědy. Musím ale říct, že třeba i v jednom archivu mi byli nápomocní nad svůj rámec. Bylo to v Dubnici nad Váhom. Tam ještě i dnes zpracovávají dokumenty, které donedávna ležely kdesi v krabici.
Jak jsem se stala partyzánkou (foto: Media Voice)
Zaujal mě váš způsob vyprávění celého příběhu.
Ten vyprávěcí motiv jsem si zvolila proto, že je to přirozený způsob pro Romy samotné. Mnoho příběhů si vždycky předávali formou pohádek. Je to součást jejich etnického dědictví, tradice. To se mi na tom líbilo. Moje rodina, asi taky proto, aby celou rodinnou tragédii malinko odlehčila, vložila do příběhu motiv peří, který pradědova žena Mária trhala z peřinky, když nesla lesem své dvouměsíční miminko, aby je později její muž, můj praděda, mohl najít. A že se k tomu celému vyprávění nakonec přidá ještě jedno překvapení z mojí strany, jsem samozřejmě netušila. Ale to nechci eventuálním divákům prozrazovat.
Vy jste během natáčení psala i deník…
Ano. Dnes už můžu prozradit, že mě na základě toho oslovilo jedno vydavatelství a chtěli by deníkovou formou zpracovat můj příběh. Ale to zase bude práce na několik let. Stalo se to po promítání filmu na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.
Výraznou osobou vašeho dokumentu je kromě dalších taky vaše teta Marcela. To je velmi milý a upřímný člověk, který ale tak trošku neví, jestli se za to, že je Romka stydí nebo ne.
Ano. Je to dnešní obraz o hledání romské identity. Je to i moje hledání. Ona si s tím vším i trochu pohrává. Já jsem to tam dala i kvůli tomu, jak jsou Romové často docela ošklivě prezentovaní v médiích. Potom ale často od nich samotných slyšíte, že takoví nejsou. Stále je ukazován obraz toho nejhoršího člověka někde na okraji společnosti, stále vidíme jen romské osady. Jenže ani v těch osadách není život jednoduchý. Nechápu, proč novináři a mnohokrát také filmaři chodí jenom do takového prostředí. V médiích naprosto chybí prezentace nějaké střední vrstvy. Tím romská komunita dost trpí. Není prostor na nějaké sebevyjádření. Všechno, co se týká Romů, je založeno na zažitém stereotypu, který tu zůstal někdy od druhé světové války. Za komunismu se pokoušeli Romy asimilovat, ale to nebylo příliš dobré, protože pak se vytrácí jazyk a kultura. V devadesátých letech se to pak zase otevřelo a dělo se spousta rasových útoků, a bohužel stav se moc do dnešní doby nezměnil.
Jak jsem se stala partyzánkou (foto: Media Voice)
Ve vašem dokumentu je také moment, kdy hovoříte o tom, že pokud by se vám povedlo najít dostatek Romů, kteří se zapojovali do odboje, tak by z toho mohla být i výstava. A to se stane, navíc za účasti jedné veliké návštěvy.
Pro tu výstavu jsem si jako příklad vybrala ty, které zmiňuji v dokumentu. Mého pradědu, pak Antona Facunu, Josefa Serinka a bratry Olahovi. Od historiků, ale vím, že jich bylo mnohem více. Problém je ale v tom, že když se sepisovali seznamy Romů, kteří se zapojovali do odboje, nezapisovala se etnicita.
Taky se ve filmu dostáváte k obavám z neonacistických a neofašistických tendencí. Cítíte to jako velkou hrozbu na Slovensku?
Pro mě je nebezpečné to, že vidím, že obyčejní lidé takové strany ve volbách upřednostňují. Dělají to i mí přátelé. A já si kladu otázku, jestli si to oni sami neuvědomují. Stoupenci takových stran a hnutí vlastně vyznávají tu stejnou ideologii s jakou přišel Hitler, nosí uniformy, zdraví se určitým stylem, popírají holocaust, ale pak zároveň řeknou, že nejsou historici. Zároveň se ale tihle lidé zřejmě vyznají i v zákonech, a proto jim to všechno nejspíš tak dlouho vychází. A možná je to i dobrou propagací. Sama nerozumím tomu, jak je může volit tolik lidí. A není to jen záležitost Slovenska. To se děje i v jiných evropských zemích, a proto je potřeba si věci z minulosti připomínat. Mám trochu pocit, že tu jsou stále ty stejné názory, které už mají více než pětasedmdesát let, což je pro mě smutné, a proto cítím potřebu dělat takové filmy.
V Jihlavě měl váš dokument velké ohlasy. Na festivalu Go East jste dokonce získala cenu. Po promítání filmu probíhaly i diskuze. Dostávala jste otázky, ze kterých jste cítila, že jste se diváků, otevřela Pandořinu skříňku a třeba pro ně objevila úplně nový svět?
Mnoho lidí mi za ten film děkovalo, že se jim film líbil a byli dojatí. Většinou jsou takové reakce. Negativní reakce přišli jenom od lidí, kteří ten film ani neviděli, jen prostě nemají rádi romskou komunitu. A neznalostí to celé začíná.
Jak jsem se stala partyzánkou (foto: Media Voice)
Vero, vy jste vystudovala vysokou školu. Co jste studovala?
Na Masarykově univerzitě v Brně jsem studovala mediální komunikaci a žurnalistiku a předtím jsem si udělala bakalářské studium v Bratislavě. Už během studia mě bavila audiovizuální tvorba, a tak jsem se rozhodla založit produkci a začala jsem pracovat s kratšími formáty. Dodnes děláme různé kampaně pro neziskové organizace a pomáháme s různými lidskoprávní témata, většinou romskými. Přála bych si totiž dát prostor tématům, která ho úplně běžně nedostávají. Jak jsem se stala partyzánkou je můj první celovečerní film, ale už pracujeme na vývoji dalších dvou.
O čem budou?
Jeden je televizní dokumentární film a bude vyprávět o Eleně Lackové. To je velmi významná romská spisovatelka, ale je mezi lidmi málo známá. Napsala nádhernou knihu pojmenovanou Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, která je pro mě inspirací pro můj film. Je to velmi magicko-realistickým způsobem popsaný život v romské osadě a zároveň tam je popsána i její zkušenost s druhou světovou válkou. A pak se také věnuji vývoji filmu o romském čarodějnictví, kde chci prozkoumat tenhle fenomén a hledám protagonisty. Kdyby měl někdo ze čtenářů chuť a chtěl a potřeboval by pomoci v otázkách, které se týkají lásky, kariéry nebo budoucnosti, tak se může ozvat. Stačí napsat na mediavoice@mediavoice.cz
připravila: Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Media Voice, Mirius FD © 2021
