Nepřehlédněte

Nejlepší české filmy roku 2021 podle Totalfilmu (TOP #16)

Ani dlouhodobá pandemie nezpůsobila útlum českého filmové průmyslu. České filmy vznikají v nepolevující frekvenci a doslova jako na běžícím páse. Nejčastějším žánrem je pochopitelně romantická komedie, která už stačila tento oblíbený filmový směr v našich končinách poměrně slušně devalvovat. Ale naštěstí existují i výjimky, které potvrzují pravidlo. Najdete je i v našem žebříčku. Pustit si ho můžete v dlouhém přehledném videu nebo si jej prohlédnout v tomto článku.

#16. Minuta věčnosti

V průběhu lockdownu se režisér a scenárista Rudolf Havlík, podepsaný dosavadně pod čtyřmi romantickými komediemi, spolu s malým štábem, kamarádem Jiřím Langmajerem a mladou herečkou Martinou Babišovou sebral a odletěl na Island, aby v jeho úchvatných scenériích natočil komorní drama o cestě workoholického muže a jeho dcery. Výsledek má své mouchy, ale kdyby všechny covidové filmy vypadaly takhle, byla by kinematografie posledních dvou let podstatně veselejší.
Island je alfou a omegou celého snímku, ve kterém jsou lidští protagonisté jakýmsi doplňkem. Zatímco úchvatným scenériím filmu, které se vyrovnají i těm nejpůsobivějším výjevům z novozélandské Středozemě, lze jen těžko něco vytknout, druhá nejzásadnější složka filmu – totiž průpovídky ústřední dvojice, dovídání se o jejich společné historii a sledování katarze jejich vztahu – zaujmou o poznání méně.

Potenciál je z filmu cítit obrovský a jeho úplné nenaplnění trochu zamrzí; zároveň je ale nefér hanit filmové dílo jen na základě toho, čím vším hypoteticky mohlo být. Minuta věčnosti je jednoduchým příběhem doplňujícím dechberoucí a krásně nasnímaný Island. Pro 87 minut kochání to stačí.

#15. Okupace

Celovečerní debut režiséra Michala Nohejla o období normalizace, vypráví o večírku několika herců po představení, které naruší návštěva nezvaného hosta. Absolvent FAMU Michal Nohejl spolupracoval na svém celovečerním snímku s dlouhodobými kolegy z reklamního průmyslu, kde patří ke špičce ve svém oboru.
Snímek s vizuálně vytříbeným stylem atmosférou odkazující dle tvůrců k tvorbě Davida Lynche či Quentina Tarantina se odehrává během jedné noci v jednom anonymním baru a vznikl na základě dávné humorné historky.

Postavy ztvárnili výrazní a talentovaní herci různých věkových kategorií, výsledkem je tak nečekaná souhra hereckých typů, kteří Okupaci nahoru táhnou svým v divadle vytříbeným smyslem pro komediální timing. V hlavních rolích tak excelují Martin Pechlát, Otakar Brousek, Antonie Formanová nebo Cyril Dobrý.

Nenápadný, ale zajímavě obsazený film zaujme diváka neonovým vizuálem a psychedelicky soulovým soundtrackem, díky čemuž z řady tuzemských historických filmů výrazně vybočuje a díky čemuž se rozhodně nemusíte bát dalšího béžového historického dramatu. Okupace má vizuálně vytříbený styl, prvky šmrncovního retra a našláplou muziku.

#14. Zpráva

Novinka režiséra Petera Bebjaka vznikla na základě knihy Alfréda Wetzlera, který 7. dubna 1944 utekl společně s Rudolfem Vrbou z koncentračního tábora v Osvětimi. Dva mladíci putovali sto kilometrů přes hory a nepřátelské hlídky do rodné země, tehdejšího Československa. Ten nejtěžší okamžik je však teprve čekal – přesvědčit svět, aby uvěřil, co se v nacistickém pekle děje.
Slovensko-česko-německá koprodukce možná není žánrovou revolucí, režisér Peter Bebjak však doručil precizní řemeslo. Působivé ve filmu jsou zejména hrátky se světlem a vyprávění kamerou, stejně jako herecké výkony.

Zpráva je filmem, který možná s tematicky podobnými snímky může splývat kvůli řidšímu ději, povaha vyprávěného a několik velice silných momentů však v paměti spolu s herectvím vycházející hvězdy Jana Nedbala a odvážným vizuálnem v paměti utkví zaručeně.

#13. Jednotka intenzivního života

Celovečerní dokument režisérky Adély Komrzý mapuje tři roky v každodenním fungování paliativního týmu z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a otevírá témata, která z našich životů v podstatě vymizela, stejně jako vypráví o lásce k životu, k bližnímu a ke své profesi.

Tvůrci k sondě do života nevyléčitelných, smrtelně nemocných pacientů a jejich ošetřujících lékařů viditelně přistupují co možná nejobjektivněji a nejcitlivěji. Výsledek natáčení v podmínkách, kdy štáb sleduje své protagonisty při tak citlivých a závažných momentech, které v tu chvíli prožívali pacienti a jejich blízcí, je obdivuhodný ve své autenticitě, citlivosti a informačním přínosu, zároveň pak nesklouzává k tklivému sentimentu a daří se mu bořit i některé mýty s tématem spojené.

#12. Hrana zlomu

Spolupráce produkční společnosti Bionaut a herce Štěpána Kozuba spolu se Shokym a Morthym vyústila v další výraznou žánrovku, jaké jsou v tuzemské kinematografii dost ojedinělou výjimkou. Skládačka surreálných výjevů plných násilí na hranici thrilleru a hororu je velice úsporná co do slov i stopáže, během svých 86 minut ale stihne velmi výmluvně odvyprávět příběh dvou extrémně nešťastných rodin, jejichž osudy se nešťastnou náhodou protnou tím nejhorším možným způsobem.
Film nabourává divákovo očekávání a hlavně tendenci tvořit si v hlavě o ostatních předsudky na základě několika kusých informací. Scénář ale hraje s divákem sofistikovanou hru, která je vyprávěna nechronologicky a na konci ukáže, že všechno může být i úplně jinak.

Hrana zlomu není žánrovou ani příběhovou revolucí, ale jeho neokoukanost v rámci českého kontextu, hra s divákem a výkon talentované ústřední herecké dvojice rozhodně stojí za pozornost. Ukazuje totiž, že i se skromnými podmínkami lze natočit atmosféričtější podívanou, než tvoří některé jiné štáby s násobně štědřejšími prostředky.

#11. Zákon lásky

Spolurežisérka úspěšného dokumentu V síti, Barbora Chalupová, debutuje tragikomickou dokumentární roadmovie o cestě zákona, jenž může ovlivnit život statisíců lidí. Zákon lásky zajistí manželství všem, bez ohledu na jejich sexuální orientaci, a podporuje ho údajně většina obyvatel České republiky. Po vyznavačích teorie ploché země a honu na sexuální predátory se režisérka pouští do dalšího senzačního, ve své kontroverzi atraktivního tématu.

Báře Chalupové nelze upřít čuch na zajímavé náměty, které navíc přetavuje do divácky zábavné podoby. Úkolem filmového webu a recenze není vyjadřovat se k popisovanému tématu, ale k jeho filmové formě a uchopení. A po této stránce je Zákon lásky zcela v pořádku. Umí být totiž hravě osvěžující i adekvátně vážný.

#10. Jedině Tereza

Romantických komedií u nás každým rokem vzniká víc a víc, a právem se tento žánr řadě diváků již zajídá. Je totiž stále těžší přijít s originálním nápadem, který zároveň nebude působit afektovaně. Jedině Tereza zaujme svým námětem i tím, jak se obejde bez pitvořivých herců, naivní hlavní hrdinky a stokrát ohraných milostných hlášek.

Po jednom nešťastném nedorozumění se Tomáš snaží usmířit se svou přítelkyní Terezou, ta ale nemá o jeho vysvětlení zájem. Tomášův kamarád Karel má jako velký filmový znalec naštěstí řešení – získat Terezu zpět pomocí některého z velkých gest vystřižených ze známých romantických filmů.

Odkazy na jednotlivé klasiky, jako Láska nebeská, Matrix nebo Hříšný tanec filmové fandy pobaví a tahají Terezu z průměrných vod, stejně jako sympatické obsazení s Veronikou Khek Kubařovou a Igorem Orozovičem v hlavních rolích, Matoušem Rumlem v roli střeleného filmového maniaka nebo s Emmou Smetanou jako lascivní kolegyní, kvůli které všechny peripetie odstartují.

#9. Ubal a zmiz

Debutant Adam Hobzik se rozhodl jít proti proudu převážně romanticky komediální tuzemské filmové produkce a natočit gangsterskou komedii viditelně inspirovanou klasikami Guye Ritchieho, která kombinuje několik šílených zápletek, ve které pestrá paleta postav zažívá do absurdna vyhnané situace. Všechny dějové linky se hezky doplňují a není těžké se v nich orientovat, nahoru je navíc táhnou zábavné a sympatické postavy.

Ačkoli rozjezd filmu, představení postav a úvodní expozice působí poněkud rozpačitě a představující dialogy v nich silně šustí papírem, jakmile se ústřední trio pustí do hledání ukradené trávy a zbytek figurek se rozprostře po scenáristické šachovnici, rozehrává Hobzik dynamickou a vtipnou jízdu, která má koule i vtip, a i přes zjevné nedostatky a občasná zaškobrtnutí působí na poli českého filmu jako závan svěžího větru.

#8. Jan Werich: Když už člověk jednou je

Čtyři dekády po smrti legendárního českého komika a herce vznikl jeho první dokumentární životopis, který je nejen filmařsky působivý, ale i důstojný a zároveň zvláštně melancholicky dojemný – podobně jako Werichova tvorba. Dokument nabízí detaily z jeho pestrého života, které většinovému publiku nejsou všeobecně známé, a staví do kontrastu svobodu jeho myšlení s nesvobodou doby, ve které žil.

Na dokumentu je třeba ocenit především snahu autorů najít nové skutečnosti a dokumenty z Werichova života. Režisérům Martinu Slunečku a Miloslavu Šmídmajerovi se povedlo představit Werichovu osobnost z některých nových pohledů a přinést svědectví jemu blízkých nebo jím inspirovaných osobností. Nelineární vyprávění zaujme svým tempem a v silnějších momentech balancuje před hranicí přílišného tlačení na pilu. Snímek umně ukazuje, jaký vliv měl Jan Werich nejen na jejich vlastní tvorbu, ale i na celou českou společnost.

#7. Shoky & Morthy: Poslední velká akce

Jakub Štáfek a Štěpán Kozub jsou vzhledem k popularitě vyšehradského fotbalisty Laviho a skečům ostravského divadla Mír samo o sobě tahákem a zárukou bezchybně fungující bromance, a jejich špičkování funguje dle očekávání zcela bezvadně a přirozeně. Překvapivější je výkon radikálně zhubnuvšího Tomáše Magnuska, kterému se při sledování jeho roztomile jalového čtyřicetiletého YouTubera streamujícího na svém kanále Vysajto návod k uklohnění realisticky vypadajícího výkalu skoro i chce odpustit prznění české kinematografie zkraje minulé dekády.

V příběhu, kde se tohle nepravděpodobné trio s dvěma o poznání méně zajímavými ženskými postavami vydává někam doprostřed ničeho kvůli natočení dokumentu o svatebním masakru a tajuplné krvavé nevěstě, která zjevováním se nic netušícím řidičům opakovaně způsobuje fatální dopravní nehody, režijní naděje Andy Fehu zdárně skáče z žánru do žánru a praštěný fekální humor střídá se sympaticky slasherovou atmosférou béčkových hororů, přičemž šikovně alternuje i kamerové a střihové prostředky, kterými lehce mezi náladami přechází i na formálním poli – o hektolitrech kečupu a srandovních umělých končetinách nemluvě.

#6. Atlas ptáků

Olmo Omerzu patří mezi české festivalové stálice, jehož autorsky relativně silný rukopis v kontextu tuzemské kinematografie rozhodně vyčnívá a která je charakteristická protínáním umělecké ambice s diváckou srozumitelností. Co do diváckých reakcí i kritické obliby to ovšem jeho novinka Atlas ptáků měla vcelku těžké.

Atlas ptáků je směsí relativně přímočarého, nicméně výsostně aktuálního a zajímavého tématu o střetu s moderními technologiemi a neschopnosti s vývojem držet krok. Kyberprostor rozmazává hranice reality a fikce, což je zdrojem řady generačních konfliktů i potenciálních osobních problémů v jednotlivých životech. Tak se tomu stane i v případě postavy Aleny Mihulové, která ve snaze najít lásku a štěstí podlehne internetovému phishingu… a vsadí vše na špatnou kartu. Donutil se zase po čase v objevuje v křehké herecké poloze, když ztvárňuje zhrzeného, nemocného muže, který si respekt vynucuje především zastrašováním, dokud se ovšem pod nenadálým tlakem nezačne pozvolna celkově rozkládat.

Děj svižně odsýpá a Omerzu po cestě stihne diváka bavit nejen zápletkou, ale i zvláštním tonálním mixem. Nálady a vyznění jednotlivých scén rozbíjí v Atlasu ptáků často, zejména v intermezzech, která jsou jedním z vícero významů ukrytých pod názvem snímku. Trable lidských postav a jejich počínání v krátkých vstupech komentuje v okolí se vyskytující ptactvo, které trousí nejen nevábnou tekutinu z kloaky, ale i nejrůznější moudra ze zobáku.

#5. Přes hranici

Animovaný snímek Přes hranici je výtvarný unikát, který v české koprodukci natočila francouzská režisérka a animátorka Florence Miailhe, a to náročnou technikou olejomalby na sklo. Práce na snímku trvala bezmála dvanáct let a autorka se pro něj nechala inspirovat příběhem své prababičky, která odešla z Oděsy s deseti dětmi v dobách antisemitských pogrom.

Originální a výtvarně působivé obrazy filmu jsou absolutní pastvou pro divákovy oči. Výrazný rukopis maleb pod instruktáží režisérky Miailhe vznikal ve třech různých zemích a jen za Česko na něm pracovalo sedm animátorek. Jednotlivé scény v sobě nesou otisk individuality jednotlivých animátorů, což je zároveň obrovský benefit snímku.

Možná by se dalo metaforickému příběhu o překonávání limitů, dospívání a víře v něco lepšího vytknout, že v něm nezbyl ani kousek prostoru pro humor, který právě ty nejtěžší lidské momenty života často zachraňuje, ale to už je dílo autorské licence. Předností snímku Přes hranici je ale hlavně jeho výtvarná stránka. Nezpochybnitelnou krutost příběhu zjemňuje i povznáší kromě tahů štětce a originální animační techniky také přívětivý a zároveň smířený hlas Tatjany Medvecké, která ho v českém dabingu propůjčila vypravěčce Kyoně.

#4. Chyby

Chyby jsou příběhem maloměstského balíka a veselé holky, která kdysi v mladistvé naivitě natočila několik erotických videí. Příběh se odvíjí a rozuzlí přesně podle očekávání, které z přečtení takové malé synopse plynou, a zůstává ve své přímosti sympaticky nenavoněnou a současnou výpovědí o jednom vztahu.

Tvůrci Chyb svůj film propagují jako „romanci.“ Skutečně, jít na ně jako na jednu z řady banálních vztahových komedií, které naše kinematografie chrlí jak na běžícím páse, by byla velká chyba v očekávání. Byť úsměvné momenty se ve snímku najdou a minimálně v první polovině srší Pavla Gajdošíková nakažlivou energií, Jan Prušinovský natočil syrové a hutné drama o vztahu dvou nedokonalých lidí v současném českém maloměstě.

V Chybách se toho totiž dohromady zase tolik nestane a vlastně ani svým rozuzlením nijak nepřekvapí, je to ale přízemnost a nepřikrášlenost viditelná jak v hereckých výkonech, tak neokázalé kameře a oprýskaných generických lokacích, co filmu dodává na zajímavé autenticitě. Na té má lví podíl zejména obsazení takřka neznámých, a tedy i neokoukaných hereckých tváří.

#3. Moje slunce Mad

Animovaný snímek Michaely Pavlátové Moje slunce Mad vznikl v česko-slovensko-francouzské koprodukci. Režisérka a autorka v něm z velké části zhmotňuje knižní předlohu novinářky Petry Procházkové pojmenovanou Frišta a vypráví příběh blonďaté Češky Herry, která se během svého studia zamiluje do afghánského spolužáka Nazira. Brzy poté se s ním vydá do Kábulu, aby se stala součástí jeho islámské rodiny.

Mnohovrstevnatý příběh možná úplně nenabízí nějaké zásadně nové situace, které by spousta diváků už z islámského světa neznala. Co ale dělá z Moje slunce Mad speciální animovaný film je jeho vystižení lidskosti, živost a schopnost dostat do příběhu pro ni tolik signifikantní ironický humor jakož i laskavý a citlivý vhled do rodinné intimity. Její Herra se ocitá ve světě, kde jsou podle ní pravidla jasně daná a žena má svou pozici ve společnosti ukotvenou tisíciletou tradicí.

Pavlátové se s celým týmem spolupracovníků povedlo vytvořit skrze její příjemně stylizovaný výtvarný rukopis příběh, který diváka velice rychle dovede v tom nejlepším smyslu slova odpoutat od skutečnosti, že jde o animovaný film, což je dáno šíří a hloubkou emocí skvělého dabingu.

Ivan Arsenjev a Michaela Pavlátová vybrousili děj příběhu a nenásilně vystihli mnohé podstatné momenty islámské kultury. Nejdůležitějším sdělením příběhu ale zůstává to, že mít rodinu a přátele, kterým nejste jedno, je to nejdůležitější, co vám v životě dává skutečně pevnou půdu pod nohama.

#2. Zátopek

Největší tuzemská filmová událost, festival ve Varech, byl zahájena řemeslně zcela precizním snímkem, který na piedestal staví národního sportovního hrdinu, jakých se moc v historii nevidí. Jak snímek běží a jeho hlavní hrdina s ním, sledujeme Zátopka při prvních tréninzích, vítězstvích i prohrách, peripetiích při snaze vyjít s komunistickým režimem, a zejména pak v jeho vztahu s manželkou Danou.

Životopisné drama o našem nejslavnějším běžci je pochopitelně po okraj plné běhacích scén, vůbec to ale nevadí, protože vizuální stránka filmu nemá chybu. Bezchybné kamerové jízdy Štěpána Kučery krouží s běžcem po oválu a ohromují svou precizností, zatímco v pozadí se díky CGI díváme na narvaný stadion v Helsinkách roku 1952, kde Zátopek získal hned tři zlaté medaile.

Zátopek je viditelně vystavěn pro cizí publikum; významnou postavu našich dějin mu představuje podobně, jako nedávný Havel. Prostředkem pro zahraniční optiku se umně stává postava australského běžce Rona Clarka, jehož pražská návštěva celý příběh rámuje a je i záminkou pro retrospektivní vyprávění, ke kterému film sahá. Řada přechodů mezi scén pak pobaví svou hravostí, stejně jako ironické využití nejznámější a očekávané Zátopkovy hlášky „když nemůžeš, přidej.“

#1. Myši patří do nebe

Příběh nepravděpodobného přátelství myšky Šupito a lišáka Bělobřicha nejen že si nezadá s těmi nejlepšími příběhy od Pixaru, ale dojme i nejednoho dospělého diváka, zatímco na pozadí překrásné stop-motion animace nenáročnou formou přináší dětem jednoduchá, ale pravdivá poselství. Unikátní loutkový snímek adaptující dětskou knihu Ivy Procházkové se v předpremiéře poprvé představil českým divákům už na libereckém Anifilmu, odkud pokračoval na celou řadu světových i tuzemských festivalů, aby spanilou jízdu prozatím zakončil nominací na Evropskou filmovou cenu.

Film vyniká zejména ústředními tématy smrti a posmrtného života, které dětským divákům nenásilnou a hravou formou přibližuje. Ačkoli hrdinové musí v průběhu stopáže překonat celou řadu nástrah a patálií, se všemi se setkávají právě ve zvířátkovském nebi, které se spíš než idylickým odpočinkem na obláčku stává jakousi přestupnou stanicí, pomáhající zemřelé zvěři vypořádat se se svými světskými traumaty a udělat za svými životy katarzní tečku, než se vydají na další cestu. Je to originální vize, která trochu vybočuje od tradičního pojetí nebe zobrazeného třeba v rovněž aktuální animované Duši od Pixaru, byť tématicky jsou si oba filmy dost podobné.

Tradiční loutková stop-motion animace je samozřejmě pohlazením pro oko a ohromuje množstvím času a piplání, které za ní stojí. Na zvířecí postavičky je radost koukat a díky povedenému dabingu (z plátna promlouvá Matouš Ruml, Ondřej Vetchý, Jiří Lábus a další) i poslouchat.

Závěr snímku o životě a smrti blízkých, do které si divák samozřejmě velmi snadno a sugestivně vyprojektuje osobní zkušenosti, je samozřejmě jaksepatří dojemný. Už z více než desetileté geneze projektu, jeho celkového pojetí i tématu a titulkového věnování filmu „tatínkovi a dětem“ je zjevné, že pro manželskou režisérskou dvojici Jana Bubeníčka a Denisu Grimmovou jde o velmi osobní projekt, kterému by byla veliká škoda se vyhnout.

-red-
foto/video: Totalfilm Media, CinemArt, Falcon, Aerofilm, Pilot film, Bontonfilm, Bionaut © 2021