Michaela Pavlátová: Chtěla jsem dokázat, že i animovaní herci umí hrát (rozhovor)

Animovaný film pro dospělé je zejména v Česku něco, co se dá ještě hodně objevovat, a to jak z pozice diváka, tak i autora. Jednou takovou „výraznou vlaštovkou“ je snímek animátorky, režisérky a také vedoucí katedry animované tvorby na pražské FAMU Michaely Pavlátové. Její film Moje slunce Mad vznikl adaptací knihy Frišta novinářky Petry Procházkové a vypráví příběh blonďaté Češky Herry, která odejde se svým afghánským mužem Nazirem do jeho rodné země. Snímek uspěl na několika významných festivalech a aktuálně soutěží na právě probíhajícím Mezinárodním festivalu animovaného filmu Anifilm v Liberci.

Pavlátová kromě oceňovaných krátkých filmů natočila i dva velmi úspěšné celovečerní hrané snímky (Nevěrné hry z 2003 a Děti noci z roku 2008) Tentokrát se ale rozhodla pro svůj první celovečerní animovaný snímek. Film vznikl ve dvou dabovaných verzích – české a mezinárodní. V obou dvou případech, jak česky, tak i v jazyce darí, namluvila hlavní představitelku Zuzana Stivínová, Nazira v české verzi Hynek Čermák a dalším postavám příběhu propůjčili hlasy také Ivan Trojan, Miroslav Krobot, Eliška Balzerová a Berenika Kohoutová.

Michaela Pavlátová na prestižním festivalu v Annecy

Jak a proč se k vám dostala kniha Frišta, podle které vznikl váš první celovečerní animovaný film?

To bylo velmi osudové, ale náhodné setkání, které přišlo v době, když jsem si v určitém okamžiku mojí kariéry položila otázku, kam se vydám dál. Cítila jsem, že přišel čas na velkou výzvu-celovečerní animovaný film. Nejdřív jsem se pokoušela napsat si scénář sama. Zjistila jsem ale, že s tím mám velké problémy, protože jsem zvyklá uvažovat v krátkých útvarech krátkého animovaného filmu. Nicméně i tak jsem věřila, že to je prostě moje další cesta a došlo mi, že když najdu knížku nebo nějaký scénář, bude to východisko. Pak jsem si jednou do vlaku koupila knížku Frišta, protože mi ten název byl povědomý. Hned ve vlaku jsem jejímu ději naprosto propadla, protože hlavní představitelka se chovala naprosto bezprostředně. Okamžitě jsem se s ní ztotožnila a ocitla se ve světě její rodinné intimity, aniž by mě kdy předtím vůbec nenapadlo, že se do takových míst můžu takhle podívat. Hned jsem věděla, že to je někdo, koho jsem hledala, že je to zajímavá životná ženská, silná představitelka, která má ještě navíc smysl pro humor. To se mi zdálo úžasné! Postupně mi došlo, že ten název knihy mi byl povědomý proto, že mi producenti ze společnosti Negativ, se kterými dlouhodobě spolupracuju, říkali, že tenhle příběh vyvíjí pro hraný film. Pak se ale jejich plány změnily, protože na takový film bylo těžké sehnat finance. Tím pádem už existovala adaptace, a to je vždycky velký krok na celé cestě, protože už máte z čeho vycházet.

Moje slunce Mad (foto: Aerofilms)

A co se dělo potom?

Řekla jsem producentům, že by to tedy byl výborný animovaný film a kupodivu jsem je přesvědčila! Potom jsme ještě s autorem adaptace Ivanem Arsenjevem pracovali na různých úpravách scénáře pro náš animovaný film. To znamenalo většinou nějaké zjednodušení a snížení počtu postav. A já jsem ještě chtěla dostat do popředí hlavní představitelku Herru a mít to všechno z jejího pohledu. Taky jsem přidala víc humoru, který je tolik v knize Petry Procházkové obsazený. Tam má hlavní hrdinka pořád nějaké velice vtipné, suché nebo ironické, a někdy i laskavé komentáře ke všemu, co vidí. To mi je hodně blízké. Ona vlastně zosobňuje náš evropský a taky ženský pohled na to, co se kolem ní děje. Samozřejmě se to do filmu dávalo obtížně, takže jsme občas zvolili Zuzanino (Stivínová, pozn.red.) vyprávění anebo jsme zvolili animovanou epizodu, která je snová nebo fantastická a která opět reprezentuje představy nebo komentáře hlavní hrdinky. Bohužel jsem ale zjistila, že nakonec nebylo možné dát tam těch komických věcí tolik, kolik bych chtěla, protože by to zastavovalo děj. Pro mě bylo ale důležité, aby se divák, který přijde na film do kina, posadil a hned zapomněl, jakou technikou je příběh zpracovaný. Nechtěla jsem ho vůbec ničím vyrušovat. Chtěla jsem, aby se ponořil do děje a na jeho konci zase vystoupil.

A proč to musel být zrovna animovaný film? Vy přece umíte i hrané celovečerní.

Chtěla jsem dokázat, že animovaní herci to taky zahrají. Samozřejmě nezahrají úplně všechno, co zahrají reální herci, navíc se strašně pomalu hýbou, protože trvá, než je naanimujete, a taky s nimi není taková legrace jako třeba se Zuzanou Stivínovou. Já mám prostě ale animované filmy ráda, protože v nich můžu daleko snáz všechno ovlivnit, mám nad vším daleko větší moc než třeba nad takovou Zuzanou. Ta si dělá, co chce, a i když jí člověk režíruje. ? Vždycky je to ta osoba, která má už nějakou svoji představu a interpretaci. Já si to ráda všechno kontroluju. Záměrně jsem taky hledala látku, která nemá s animací vůbec nic společného, skoro jako bych šla proti povaze animace. Spousta lidí by asi řekla, že to je úplně „blbej“ nápad, ale já jsem to ještě na začátku konzultovala se svým mentorem a pedagogem naší katedry, panem profesorem Kubíčkem, který naši katedru animovaného filmu zakládal a je také členem Fondu kinematografie. Když mi odsouhlasil, že to ten animovaný film unese, tak už jsem se pak ničeho nebála. Chtěla jsem, aby to byl film i pro lidi, kteří nejsou zvyklí chodit na animace. Ale stejně ten film bude pořád bojovat s tím, že se najdou lidi, kteří vám hned na začátku řeknou, že animaci nemusí, a vy přitom víte, že kdyby tomu dali tři až pět minut, tak by je to bavilo… Mnoho lidí totiž ani neví, že vlastně vznikají animované filmy pro dospělé publikum s dospělými tématy. A mě to připadá jako zajímavé pole, které stojí za to prozkoumat a rozšiřovat. Vlastně první z filmů, který tomu otevřely dveře, byl Valčík s Bašírem Ariho Folmana a následně Persepolis Marjane Satrapi, které u nás taky spousta lidí vidělo.

Moje slunce Mad (foto: Aerofilms)

Kromě animací, jejichž jste autorkou vznikal film společně s animátory z Francie a Česka. Jak jste se o práci podělili?

Francouzští koproducenti vytvořili asi půlku animace. Jejich studio bylo na ostrově Reunion a my jsme společně s animátorkou Michaelou Tyllerovou pracovali na záběrech v pražském animačním studiu Alkay. Nejdřív jsem z toho byla na nervy, ale nakonec nebyl rozdíl, jestli jsem z domova ze svého počítače připomínkovala záběry ze studia v pražských Nuslích nebo ty z ostrova vedle Madagaskaru. ?

Film má i velice kvalitní dabing a zvuk…

Na to jsem měla skvělé spolupracovníky a taky velkorysé producenty, které pořád chválím. Nedělám to ale proto, že bych se jim chtěla nějak podbízet, ale proto, že během doby vzniku filmu udělali několikrát velmi odvážná rozhodnutí. První bylo už to, že se pustili do animovaného příběhu. Za další považuji to, že když jsem sama sebe v určitém momentu práce na filmu dostala do přílišného realismu anebo když animatik (první fáze přípravy animovaného filmu, kdy se obraz rozhýbe zatím v dlouhých sekvencích, pozn.red.), nefungoval dobře, dovolili mi, abych udělala krok zpátky a zkusila to předělat. Tohle bylo velmi odvážné gesto, které znamenalo spoustu času a peněz. Jim ale záleželo na tom nejlepším výsledku. Vlastně se velkorysost týkala i toho, jaké herce jsme si mohli dovolit oslovit pro spolupráci.

Kdy vidět na Anifilmu?
středa 11. května v 16:30 Cinema City sál 1
čtvrtek 12. května ve 20:30 Náměstí Dr. E. Beneše
sobota 14. května ve 14:30 Cinema City sál 1

Michaela Pavlátová

O tom za chvíli, teď pojďme ještě zpět k tomu dabingu a zvuku, prosím.

Ta zvuková podoba je práce Honzy Čeňka a taky moje. Už když jsem chystala zminňovaný animatik, tak jsem si repliky nahrávala já sama, což bylo nejjednodušší, protože jsem sama sobě byla pro tohle vždycky po ruce. Taky my jsme pak během dabování dělali hodně změn, takže často docházelo k tomu, že už jsme měli nahrané hlasy postav, ale potom jsme se ještě rozhodli, že v rámci nějakého lepšího plynutí děje nebo srozumitelnosti ještě dohrajeme nějakou repliku. Takže se buď dohrávala nějaká replika, podle které animátoři animovali, nebo chodila Zuzana Stivínová opakovaně do studia, protože jsme znovu potřebovali, aby Herra řekla něco trošičku jinak. Byla jsem moc ráda za to, že jsme měli dostatek času a prostoru všechno s herci „vyhrát“ a naučit je, že je to sice animovaný film, ale že to nejsou jenom panáčci. Zároveň to ale není rozhlasová hra. Tam s tím hlasem je nutno pracovat jinak, trošku krásněji než při téhle práci. Všichni zúčastnění to krásně pochopili. Podle toho, co namluvili naši čeští herci jsme dělali ten český „lipsync“, což se dá přeložit jako pohyby rtů. Potom jsme získali peníze na mezinárodní verzi v jazyce darí, která se natáčela ve kábulském studiu. Tam jsem kvůli bezpečnosti jet nemohla, alespoň jsme se ale při práci párkrát viděli a slyšeli on-line. Ukázalo se totiž, že afghánští herci jsou velice schopní a měli taky jednu velkou výhodu. Zcela jistě totiž nemají tolik příležitostí k dabingu jako naši čeští herci, a tak netrpí manýry jako třeba ti, kteří se téhle práci věnují hodně a se svým hlasem pracují možná někdy až příliš. Taky vlastně bylo moc důležité, že jsme už měli hotovou českou verzi, kterou pak v Kábulu používali jako referenci pro tu mezinárodní. S našimi herci jsem při práci na ní totiž detailně procházela veškeré repliky a bavili jsme se o emocích a co nejpřesněji se je snažili pojmenovávat. Něco cítili oni sami, protože jsou to vnímaví lidé, něco jsem zase chtěla já trošku jinak. Tím pádem tedy Afghánci věděli, jestli má být něco řečeno ironicky, něco zdůrazněno, či úplně zahozeno. Chápali, kdy je taky potřeba do hlasu nechat vstoupit vřelý tón a nějakou lásku, a kde má být třeba použitý jen jeho mrazivě chladný odstín. Ne vždycky se tohle dá totiž poznat jenom ze scénáře.

Určitou něhu a laskavý tón se dá asi předpokládat nejspíš u hlavní hrdinky Herry, ale co její muž Nazir?

Právě když jsem zmiňovala ten vřelý a láskyplný tón, tak bylo zvláštní, že ten dělal afghánskému herci, který Nazira namlouval, trošku problém. Důvodem bylo to, že to byl rozhovor s manželkou. A já chci ještě říct, že úplně miluju hlas Hynka Čermáka, který Nazira namlouval v české verzi. Jeho hlas má v sobě takovou medovost, která je myslím speciálně pro nás ženy velice přitažlivá. Afghánský herec, který namlouval Nazira v dárí to s takovou vřelostí v hlase namlouvat nechtěl. Ostatní muži v tom studiu se mu totiž tak trošičku smáli, což jsem cítila i na dálku. Trošku mi ta situace připomínala malé kluky, co se kamarádovi posmívají a pokřikujou na něj, že chodí s holkou. ? Uvědomila jsem si, že oni takhle sami sebe nejsou zvyklí na veřejnosti ukazovat. A přesně o tom je ten náš film. Nazir ke své Heřře cítí lásku, ale před ostatními na ni s tou láskou nepohovoří, protože to by ho okamžitě ostatní Afghánci považovali za „podpantofláka“.

Váš film letos získal cenu na největším festivalu animovaného filmu v Annecy. Říkala jste, že už tím jste si splnila svůj sen…

Ano, splnila jsem si sen, o kterém jsem si ani nemyslela, že by se mohl stát skutečností. Pro mě bylo opravdovou radostí na tomhle filmu pracovat a pak taky to, že se ten film dokončil a že u diváků funguje. Odměna je pro mě taky to, že když mi lidé, kteří film viděli, řeknou, že je emocionálně oslovil. A samozřejmě, že důležité je i to ocenění. Když máte film na festivalu, tak je to asi potvrzení toho, že má nějaké kvality. Taky jsem ráda kvůli producentům a všem, kteří se na Moje slunce Mad podíleli, a třebas z toho od začátku neměli takové uspokojení jako já. Ten film žije a celé se to nedělo nadarmo.

Moje slunce Mad (foto: Aerofilms)

Vedete katedru animovaného filmu na FAMU a říkáte, že se snažíte o to, aby vaši studenti díky práci na animovaných filmech „hořeli štěstím“. Jak to děláte? Dost se vám totiž daří…

Začíná to tím, že ty, které přijmeme ke studiu, musí projít poměrně důkladným přijímacím řízením. Jsou to domácí práce jako první kolo, pak je druhé kolo ve škole, kdy uchazeči malují, vytváří storyboard a pak mají ještě pohovor. Ale všeobecně ty přijímačky jsou vždycky sázka do loterie, protože když je vám osmnáct až dvacet tři let, tak se ještě hledáte. A tak se snažíme poctivě najít ty, kteří mají své práce nejlepší, protože s nimi se pak nejlépe pracuje. Zároveň nevybíráme žádné takové ty machry, co je na nich patrné, že se už dal nechtějí nic učit. No, a pak doufáte, že je to na té škole bude bavit, protože mě osobně se zdá, že je to naprosto fantastická škola! Pokaždé si to uvědomuju s dalším novým prvním ročníkem a říkám si, jaké mají ti přijatí štěstí. Našim studentům se snažíme pak dávat úkoly, které je budou bavit a povedou je k uvědomění, jak jsou privilegovaní a že ti naši dávnější i méně dávní absolventi tvoří vlastně takový kruh, který baví animované filmy dělat a koukat na ně, a že se budou chtít stát součástí toho všeho, že budou „hořet štěstím“. Mám pocit, že u nás na katedře taky máme přející pospolitost. Nepanuje tam žárlivost. Samozřejmě, že všichni chtějí být dobří, ale ne v tom negativním smyslu slova. Spíš, že budou chtít vytvořit něco dobrého, co by je, ale i ostatní těšilo a díky čemu by se mohli stát součástí toho zmíněného kruhu. A já upřímně doufám, že to, co vám tu teď říkám, není jenom taková moje naivní představa o tom, jak se věci mají.  ?

připravila: Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Aerofilms © 2021