Nepřehlédněte

Režisér Matuszyński: Film je nesmírně hluboké médium, nemá stavět pomníky (rozhovor)

Tento týden Aerofilms do kin uvádějí napínavý thriller Nezanechat stopy, vyprávějící skutečný příběh mladého muže, který byl v Polsku při nepřiměřeném zásahu policejních složek po rutinní kontrole dokladů ubit na stanici k smrti. O mrazivých paralelách se současností, skrytých významech filmu a mnoha zákulisních zajímavostech se v rozhovoru rozpovídal katowický rodák a několika cenami ověnčený režisér Jan P. Matuszyński, pro kterého se jedná o druhý celovečerní film. 

Kniha Nezanechat stopy: Případ Grzegorze Przemyka od Cezaryho Łazarewicze, kterou jste se nechal inspirovat, obsahuje velké množství detailních informací. Jak jste si poradil se scénářem ve světle tak podrobného materiálu?

Film je nesmírně hluboké médium – s jeho pomocí můžete vystavět celou řadu rovin zároveň. Vyprávíte určitý příběh, a zároveň do něj vkládáte různé informace v několika vypravěčských rovinách, které se navzájem nijak neruší. Tohle mě na filmové tvorbě obzvlášť fascinuje.

Klíčový rozhodnutím při adaptaci této knihy bylo omezit se na události z let 1983 a 1984. Łazarewicz přeci jen popisuje rozsáhlý příběh, který by snadno zaplnil tři sezóny televizního seriálu. Navíc vše, co se stalo po prvním procesu, by se dalo považovat v podstatě za stylistické opakování. Když se na toto rozhodnutí dívám zpětně po dokončení filmu, řekl bych, že bylo správné.

Na Przemykově případu mě asi nejvíc zaujala zvrácenost toho celého. Po mém předchozím filmu Poslední rodina (podle příběhu malíře Zdzisława Beksińského) se i snímek Nezanechat stopy staví silně proti představě, že stačí spoléhat na to, co se píše v novinách. Tak to není.

Od samého začátku je jasné, že Przemyk zemřel, a nejde vlastně ani o odhalení jeho vraha. Proč jste se rozhodl odchýlit od tradiční struktury thrilleru?

Otázkou je, kde se odehrálo největší násilí. Zajímají mě věci, které se zdají být zřejmé pouze na první pohled. Jenže když se do nich člověk ponoří, zjistí, že jsou mnohem složitější. Z nich může vzniknout dobrý film.

V tomto příběhu bylo několik takových prvků. Jurek Popiel, naše hlavní postava a svědek, toho viděl nejvíce, ale neviděl všechno. Je to stejný druh perspektivy jako v Antonioniho filmu Zvětšenina. Chcete vyřešit celou záhadu, ale je to nemožné. To mě velmi zaujalo, protože pojem pravdy, alespoň v objektivním slova smyslu, zde vlastně neexistuje. Každý má svou vlastní pravdu, se kterou lze manipulovat, a navíc má téměř každá postava zcela odlišné motivace.

nezanechat-stopy

Když se snažíte zachytit nějakou dobu, jak do ní diváka vtáhnete, tak aby si pořád uvědomoval, že se příběh neodehrává v současnosti, ale přitom jste ho nepřehltil kostýmy a make-upy? Stačí, aby všichni v jednom kuse kouřili?

Myslím, že účesy a kostýmy, pokud jsou dobré, po čase přestáváte vnímat, ale zároveň tvoří pevnou kulisu příběhu. Po snímku Král Varšavy, který se odehrává v roce 1937 a je vyprávěn spíš v duchu klasických amerických dobových snímků jako Kmotr a Tenkrát v Americe, jsem se tady obrátil víc k „novému Hollywoodu.“ Inspiroval mě spíš Coppolův Rozhovor nebo Pollackovy Tři dny Kondora a další americké filmy ze sedmdesátých let. Teď mám na mysli hlavně žánr filmu, ale sahal jsem i k podobným filmovým a inscenačním prostředkům.

V dějinách polské kinematografie existuje mnoho příkladů historických filmů, které jsou hagiografické. To se mi moc nelíbí, protože stavět někomu pomník by nemělo být cílem filmu. Cílem filmu je zkoumat příběh a hledat dvojznačnosti a univerzální témata, která nemají nic společného například s Varšavou osmdesátých let. Nezanechat stopy je příběhem o utlačovatelském systému, který koneckonců na mnoha místech stále funguje. Tím je příběh starý téměř čtyřicet let propojen se současností, a proto mu lze rozumět i nyní, bez ohledu na to, kolik času uplynulo.

nezanechat-stopy

Jaký je váš přístup k zobrazování skutečných lidí ve filmech? Měli je vaši herci napodobovat, i když se tentokrát ve filmu objevují i fiktivní postavy?

Nezanechat stopy je mozaika. Pokud jde o všechny ty skutečné postavy, chtěl jsem k nim přistoupit jinak než v předchozím filmu. Máme tu historické postavy: Generál Wojciech Jaruzelski, Barbara Sadowska, Grzegorz Przemyk. Chtěl jsem, aby podoba těchto postav vycházela z jejich známých vyobrazení, i když obsadit Grzegorze byl těžký úkol. Potřebovali jsme chlapce s charismatem, i když se mu nemusel fyzicky podobat. Co se týče Jurka, hlavního hrdiny filmu, rozhodli jsme se společně s producenty, že jeho identita musí být změněna, a to z různých důvodů. V tomto rozhodnutí jsem viděl určitou svobodu. Tento krok totiž znamenal jiný přístup k hlavním postavám, než jaký jsme zvolili v Poslední rodině.

nezanechat-stopy

Zdálo se, že Przemykův případ zůstane navždy záhadou. A přitom, jak jste řekl, se podobné příběhy odehrávají po celém světě.

Grzegorz Przemyk byl s největší pravděpodobností zadržen proto, že nechtěl ukázat občanský průkaz. I když, jak se později ukázalo, ho měl celou dobu u sebe. Nechtěl to udělat proto, že stanné právo bylo tou dobou pozastaveno. Zkrátka se postavil za svá občanská práva. Na první pohled to vypadá jako drobnost, ale ve skutečnosti šlo o velmi důležitý postoj. A v tomto kontextu opravdu nezáleží na tom, že se to stalo už v roce 1983.

Určitě se bude v této souvislosti odkazovat třeba na vraždu George Floyda a během práce na filmu jsem narazil na minimálně sedm dalších podobných případů. Což mi na jednu stranu dalo naději, že vyprávím univerzální příběh a na druhou stranu mě bolí, že k obdobnému zneužití moci docházelo a stále dochází všude. Dokonce i v Polsku se stalo, že po policejním zásahu zemřel člověk a vypukly kvůli tomu nepokoje.

Jako filmař můžu udělat jen to, že se na tento fenomén podívám a pokusím se v něm najít příběh, který stojí za to ukázat na velkém plátně. Aniž bych vnucoval nějaké teze, a především aniž bych své postavy soudil, protože každá z nich musí fungovat v nějakém systému, každá z nich má na této šachovnici roli jiného pěšce. Nyní se na osmdesátá léta díváme z bezpečné perspektivy. Je pro nás snazší vynášet soudy o tom, kdo byl “zlý” a kdo “dobrý”. Když jsem knihu četl, byl jsem šokován, že případ, který se stal ještě před mým narozením, může působit tak moderně a jako zrcadlo odrážet podobné situace. To je jeden z důvodů, proč jsem považoval za nutné ho zfilmovat.

nezanechat-stopy

V případě George Floyda natočil jeho vraždu teenager. To se u Przemyka stát nemohlo, i tak jeho smrt vyvolala protesty.

Przemykův případ se stal tak známým a důležitým především ze dvou důvodů: existoval očitý svědek, kterého se bezpečnostním složkám nepodařilo zadržet. Druhým byla role Otce Jerzyho Popiełuszka, kterého v té době následovaly masy. I díky němu se celá věc rozrostla do takových rozměrů. Smutným epilogem tohoto příběhu bylo, že lidé odpovědní za zbití Przemyka a v důsledku toho i za jeho smrt nebyli pohnáni k odpovědnosti. Oficiální místa se pak chovala o to agresivněji, což později vyústilo mimo jiné ve vraždu Popiełuszka. Je to samozřejmě jen teorie, ale možná kdyby byli tehdy potrestáni, nikdy by k tomu nedošlo.

I když vyprávíte o tak tragických událostech, je ve filmu prostor pro trochu černého humoru. Nicméně hudba je velmi dramatická.

Jsem rád, že se pro tu ironii našlo nějaké místo. Pokud jde o hudbu, od začátku jsem chtěl, aby byla hodně expresivní. Hlavní inspirací, na kterou odkazuji, je snímek Až na krev Paula Thomase Andersona se soundtrackem od Jonnyho Greenwooda. Když jsem hledal heslo, který by ji nejlépe vystihovalo, přišel jsem na to, že by měla působit tísnivě. Tísnivost a útlak jsou společným rysem celého příběhu a přišlo mi, že hudba by měla jeho postavy ještě víc „drtit“ a držet je v labyrintu, z něhož se nedokážou vymanit. Dílo Ibrahima Maaloufa to podtrhuje dokonale.

Nadšený z Poslední rodiny jsem chtěl znovu použít pár dobových písní, které vždy užitečně dokreslují kontext. Měl jsem radost, že se nám povedlo získat práva k New Years’s Day od U2, přeci jen vznikla tato píseň pod vlivem hnutí Solidarita a událostí kolem stanného práva, což se odráží i v průběhu celého příběhu v mém filmu.

Nezanechat stopy má mnoho vrstev. Je to meditace nad touto kauzou kolem neuchopitelné osy, kolem něčeho, k čemu hlavní postavy nemají přístup – k moci.

nezanechat-stopy

Pracujete s herci jinak, když má film tolik postav?

Myslím, že ve filmu musíte dát jistý prostor všem postavám, i když to není příběh sledující jednu hlavní postavu. Zdá se, že naším hrdinou je Jurek Popiel, ale ve skutečnosti jím je Grzegorz Przemyk.

Vždycky jsme diskutovali o všech těch postavách, odkud se vzaly a jak se chovaly. Kdo je Kiszczakův podřízený Kowalcyk v podání Tomasze Kota (proslaveného díky roli ve filmu Studená válka)? O co mu jde? Nebo Jurkovy rodiče, jejichž vztah je velmi nejednoznačný? Nic z toho není náhoda, jsou výsledkem mnoha a mnoha rozhovorů. Vždy se snažím přistupovat ke svým hercům individuálně, protože je dobré brát to celé vážně. I ta nejmenší role se může ukázat jako klíčová.

Na dějové linii záchranáře Wysockého jsem rozhodně pracoval velmi dlouho, abych zachytil jen pomocí několika málo scén, jak celá ta mašinerie dokázala člověka zlomit. Chtěl jsem statické záběry, ze kterých se nedá nikam utéct – je to taková malá pocta filmu Hlad od Steva McQueena, kterého si jako filmaře velmi vážím. Navíc, když natáčíte na 16mm formát, chce to větší soustředění a motivaci k preciznosti. A tu já mám rád. Mám při tom pocit, že neplýtvám ničím časem, ani tím svým. Myslím, že diváka musíte vést pevnou rukou. To je na této práci asi to nejdůležitější.

Nezanechat stopy je právě v kinech.

-red-
zdroj: Alžběta Dlouhá, Aerofilms
foto/video: Festival del film Locarno, Aerofilms © 2022

 

%d blogerům se to líbí: