Top Gun: Maverick je srdečný, dojemný a audiovizuálně oslnivý blockbuster (recenze)

Tom Cruise s pokračováním kultovky z roku 1986 čekal dost dlouho na to, aby pro další osudy leteckého esa Mavericka našel vhodný příběh a aby technologie pokročily dost na to, aby divákům přinesl co nejautentičtější zážitek z kokpitu s co možná nejmenším využitím zeleného plátna a digitálních triků. Premiéru pak následně několikrát odsunula a marketingovou kampaň přerušila pandemie, fanouškovské čekání tedy nebralo konce. O to lepší zpráva je, jak je nový Top Gun příběhově příjemnou a audiovizuálně ohromující podívanou.

Cruise a scenáristé si uvědomují, že 80. léta jsou pryč. Doba je daleko citlivější, než když kráčející skály krájely národností jasně definované nepřátele zleva zprava, ústřední konflikt filmu je geopoliticky tedy tak moc nekonkrétní, jak to jen jde. Hovoří se zde o neurčitém nepřátelském a technologicky vyspělém státu, který postavením základny obohacující uran porušuje dohodu s NATO a je přímým ohrožením její bezpečnosti, a jeho letci jsou zcela schováni pod černou kombinézou a neprůhlednou helmou, díky čemuž připomínají mechanické anonymní drony, které mají piloty v dohledné době nahradit.

Než se tomu ale tak stane, čeká diváka neskutečná letecká show. Závěrečná mission impossible připomínající útok na Hvězdu smrti i trénink Cruisových studentů na ni jsou totiž zcela strhující a audiovizuálně úchvatnou filmařinou, jejíž hmatatelnost a nedigitálnost je mezi současnými blockbustery nesmírně svěžím zážitkem.

Při pohledu na záběry z kokpitu i mimo něj, natáčené nejmodernějšími imaxovými kamerami, nelze než nesmeknout před Cruisem divácký klobouk za to, že z pozice producenta u studia svou vizi prosadil a nesmířil se s uklizením výsledku tak náročné a precizní práce na streamující obrazovky tabletů a telefonů.

Tak oslnivým obrazům, jaké Top Gun předvádí třeba už v úvodní sekvenci testování rychlosti nového modelu letounu, je zatěžko nehrát jako autor hudby druhé housle. To by ovšem pod soundtrackem nesměl být podepsán Hans Zimmer.

Ten se zde projevuje zejména prostřednictvím nenápadných smyčcových harmonií a byť jeho tradiční provázání hudby s ruchy na plátně ani tentokrát nechybí, skladatel na sebe zdaleka nestrhává tolik pozornosti jako ve filmech Christophera Nolana. Jeho hudba je nostalgickou poctou soundtracku původního filmu, zároveň ale stojí i na vlastních nohách a obstojí i při samostatném poslechu – zvlášť když původní skladby doplňují chytlavé hity od Lady Gagy nebo One Republic.

Maverick často a rozšafně první Top Gun parafrázuje, kupříkladu novou scénou míčového teambuildingu na pláži… která je tentokrát homoerotická tak akorát. Fenomenálním leteckým sekvencím navzdory je oproti jedničce daleko, daleko subtilnější i romantizace života u námořnictva, která před lety zblbnula tolik mladých Američanů a kvůli které je navzdory své kultovnosti první film dnes místy úsměvný či dokonce jen těžko snesitelný. Stíhačkový fetišismus je sice přítomný hned v úvodních titulcích, stejně jako zbytek filmu je ovšem natočen s takovou lehkostí a stylem, že strhne i diváka, kterému jinak tato tématika nic neříká.

Zásluhu na tom bezesporu mají i sympatické, příjemně zahrané postavy. Samozřejmě nechybí figurky, jako je arogantní floutek, přísný admirál nebo rozpačitý kopilot; kromě Cruisova okouzlujícího Mavericka ale potěší okouzlující Jennifer Connelly či Miles Teller ve své dosud možná nejzajímavější roli Goosova syna, který svému mentorovi otcovu smrt vyčítá. Zvlášť zdařilý je i návrat Vala Kilmera, jehož nemoc hrtanu způsobující mu při mluvení veliké bolesti tvůrci citlivě zapracovali do příběhu a propojili s osudem filmového Icemana.

Martin Mažári, Totalfilm.cz