Arvéd: Výtvarně vyšperkovaná dobovka nevyučuje, ale obestírá tajemnem (recenze)

Historická postava Jiřího Arvéda Smíchovského je obestřena mnoha tajemstvími. Heretik, okultista, vyvolávač ďábla a vyznavač černé magie, mimořádně vzdělaný manipulátor a někdejší nacistický konfident s tváří Michala Kerna je nepravděpodobným hrdinou mysteriózního dramatu, který zprvu působil jako nenápadná artovka, vyklubal se z něj sebevědomý, technicky vypiplaný projekt, o kterém se určitě ještě bude hodně psát a mluvit.

Režisér a spoluscenárista Vojtěch Mašek se kromě filmu věnuje i komiksům, což je silně cítit z obrazové stránky filmu a nápaditých match cutů, které diváka v nelineárním vyprávění několikrát přesunou do nového prostředí. Výrazně pracuje s kontrasty světla a tmy a barevností, výjimečnou péči tvůrci pak viditelně věnovali i bohaté scénografii, propracované architektuře setů a dobovým kulisám, mezi nimiž podle tvůrců lze najít i skutečné Arvédovy pozůstalosti. To vše Mašek s kameramanem Dušanem Husárem snímá v důmyslně komponovaných záběrech jak vystřižených z políček obrazových sešitů.

Po výtvarné a vizuální stránce nepochybně Arvéd je jedním z nejvýraznějších snímků tuzemské kinematografie. Vnáší do něj snovou, noirovou atmosféru, kterou jen podtrhuje skvělý soundtrack progresivních mladých muzikantů a producentů Jonatána Pastirčáka a Ondřeje Mikuly, vystupujícího pod jménem Aid Kid. Skvěle využívají své kořeny z elektronické hudby, nestrhávají na sebe ale pozornost a Arvédovi dodali místy hravý a potutelný, místy záměrně kakafonický a dramatický podkres, který je po všech stránkách moderní, přitom ale mysteriózní dobovce perfektně ladí do noty.

Péči tvůrci věnovali i zvukovému mixu filmu. Ať už jde o šustění knih, vrzání skříně, ve které se Arvéd ukrývá, nebo naddimenzované praskání potahované cigarety, ruchaři a zvukaři na filmu odvedli stejně světovou práci jako kameraman, architektka, rekvizitáři a všichni jejich kolegové. Divák se možná na tyto méně nápadné složky filmu, kde na sebe hlavní pozornost pochopitelně strhávají herci, obvykle příliš nezaměřuje, Arvéd ale ukazuje, kolik talentovaných profíků technických oborů se u nás najde. Máme být na co pyšní.

Michal Kern údajně hereckou polohu pro hlavní postavu dlouho hledal a zkoušel spolu s režisérem různé varianty. Jeho přednes replik je ve výsledku měkký a zasněný a zároveň velikášsky expresivní, jako by k ostatním skutečně promlouval z jiného světa. Místy může působit lehce divadelně a pár diváků si na něj možná bude muset chvíli zvykat, filmový Arvéd ale už od svého působivého entrée dovede uhranout a zejména ve scénách jokerovského smíchu či rauše je filmový heretik nezapomenutelný.

Nijak v pozadí ale nestojí výkon Saši Rašilova, který uvěřitelně prodává medové slizáctví estébáckého vyšetřovatele Štěpána Plačka, kterého Arvéd z pozice nacistického konfidenta za války uchránil před koncentrákem. Postavy provází zvláštní forma přátelství – mnoho si dluží, mnoho si ale i vyčítají a vzájemně se zneužívají. Díky chemii mezi oběma postavami jsou jejich interakce a vzájemné manipulace těmi z nejzajímavějších scén. Je škoda, že se Rašilov na plátnech neobjevuje častěji.

Arvéd je podivnou dobovkou, která mezi našimi tradičními historickými filmy rozhodně vyčnívá. Ve filmu je v jakési paralele s ústředním antihrdinou tematizován Oldřich Nový a jeho Kristián, který podle režiséra lze nahlížet nejen jako lehkou komedii, ale i příběh o předstírání a falešné identitě; píseň Jen pro ten dnešní den pak Arvéd interpretuje jako buddhistický text.

Navzdory těmto občasným dobovým odkazům se ale film tvoří svébytný, originální svět, nazíraný pokřiveným a nespolehlivým pohledem zvláštní historické postavy. Arvédův příběh skáče v chronologii sem a tam, hraje si s hranicí reality a představ hlavního hrdiny. Díky tomu nejde o klasicky doslovný životopis historické postavy, ale o snímek, který má co říct i o obecnější podstatě dobra a zla a faustovských motivech, s nimiž je život Smíchovského tolik propleten.