Recenze: Tři tisíce let touhy fungují v jednotlivostech, jako celek už méně

Lidská mysl neustále tvoří příběhy. Jsou stavebním kamenem našich vzpomínek, interpretujeme si jimi celý svět okolo nás, vysvětlujeme si jejich pomocí nepochopitelné úkazy. Jisté archetypy a mýty díky tomu přežívají v lidské kultuře celá staletí a v různých obdobách si jejich hodnoty předáváme znovu a znovu, ať už jde o Pocahontas, Tanec s vlky a Avatar nebo hrdinskou cestu Luka Skywalkera, Froda a Harryho Pottera. I Hollywood je koneckonců v současné době plný remaků, rebootů a reinvencí osvědčených látek, a také superhrdinů, kteří jako symboly a ideály nahradili různá božstva. Své o tom koneckonců ví Prastará a Heimdall. Nepravděpodobné duo Tilda Swinton a Idris Elba se spojili s vizionářem a režisérským matadorem Georgem Millerem, aby společně vyprávěli příběh o příbězích ve světě, kde se jejich vyprávění díky zevrubným vědeckým znalostem může zdát jako přežitek.

Po čem touží tvoje srdce?

Povídkové fantasy Tři tisíce let touhy, které tvůrci představili v Cannes a tuzemští diváci ho mohli vidět jako zakončovací film letošních Varů, vypráví o naratoložce Alithii. Když zavítá na konferenci do Istanbulu, kde o podstatách a významu příběhů na naši společnost a kulturu přednáší, odveze si na hotel nenápadný suvenýr, který se jí řízením osudu dostane pod ruku.

Křehká skleněná lahvička v sobě ukrývá obrovitého džina se špičatýma ušima a, jak už to tak bývá, schopností splnit své nové majitelce tři přání. Protože příběhů o džinech nicméně taky známe mraky, protřelá naratoložka dobře ví, že s plněním nejniternějších tužeb to nebývá jen tak. Nakonec ale jedno přání přeci jen vyřkne, aby se divák mohl stát, jako v každém správném příběhu, “rukojmím čekajícím na rozuzlení.”

Příběh o příbězích

Alithia celý příběh vypráví jako pohádku, v souladu s čímž i její silně racionální postava okamžitě přijme džinovu kouzelnou existenci jako samozřejmost. Film má v podstatě podobnou strukturu, jako Canterburské povídky, cudnější DekameronPohádky tisíce a jedné noci, se kterými i sdílí orientální zasazení.

Vypravěčem rozličných minipříběhů se v tomto příběhem stává právě Elbův džin, který vzpomíná na předchozí lásky, majitelky a tři tisíce let touhy, které zmítaly jeho nekonečným životem. Elbovo vyprávění v istanbulském hotelovém pokoji je poutavé a každý z jednotlivých příběhů obstojí jako milá povídka. Na zdařilosti hotelových scén může mít zásluhu i to, že tvůrci na hercovo přání točili džinovy scény chronologicky, v poslední fázi natáčení s Tildou Swinton tedy mohl na vyprávěné příběhy skutečně vzpomínat.

Zběsilá vizuální jízda

Tři tisíce let touhy je každopádně velkou vizuální divočinou, což od tvůrce Zběsilé cesty ostatně všichni asi i čekali. Stylizace filmu je místy vážně ujetá a sedmdesátiletý režisér vedle podstatně mladších kolegů působí jako hyperaktivní dítě se spoustou skvělých hraček. Kromě hravé kamery se pořádně vyblbnul i na zvuku filmu. Elektrizující napětí mezi postavami je doslova slyšet, do sebe se přelévající zvukové efekty jako smích nebo potlesk slouží jako předěly mezi scénami a podtrhují tak nápaditý střih.

Miller je audiovizuálně sakra smělým tvůrcem, jehož styl nemusí sedět všem a místy je ho prostě trochu moc, šedivých filmů přes kopírák nicméně dostáváme v kinech každý rok desítky, tak proč se čas od času trochu neodvázat.

Půl plynu

Ke konci po přesunu do Istanbulu se příběh překvapivě stočí k poměrně civilní love story, kde se ústřední přání a džinova kouzelná snaha jej plnit stává metaforou některých romantických vztahů, rozhřešení na konci pak připomene finále Chazellova La La Landu. Na různá jiná díla si při sledování Touhy divák vzpomene víckrát, není to ovšem náhoda. Co v příbězích funguje, se v nich zkrátka opakuje.

Tři tisíce let touhy si jen velmi těžko budou hledat nadšené diváky, protože zde vše funguje tak napůl a to zejména v jednotlivostech, ne jako celek. Pohádkový příběh by mohl oslovit děti, to se ale nestane vzhledem k všudypřítomné nahotě a sexu; nároční artoví diváci budou ohrnovat nos nad nedostatečnou myšlenkovou hloubkou; pro fandy Šíleného Maxe bude film zdlouhavou červenou knihovnou, snažící se tvářit intelektuálně.

Výsledkem je fajn pohádka a vizuální gimmick, díky kterému si někteří diváci vůbec poprvé uvědomí význam příběhů v našem životě, v tom ale přesah filmu končí. Problém Millerovy novinky nicméně je způsob, jak navzdory svým vizuálním i příběhovým ambicím film ve výsledku vyšumí jaksi do ztracena.

  • Režie - 70%
    70
  • Scénář - 60%
    60
  • Kamera - 70%
    70
  • Hudba - 70%
    70
  • Herci - 70%
    70

Tři tisíce let touhy (2022)

Dynamický trailer k filmu se od výsledku citelně liší, propagační nejistotě marketérů se ale nelze divit. Jak je novinka George Millera střihově přesná a vizuálně divoká, tak je obsahově nesoustředěná. Na Tři tisíce touhy se hezky kouká díky fungujícím jednotlivostem, jako jsou výrazný ksicht, snažící se herci a jednotlivé džinovy příběhy; výsledný dojem z celku je ovšem podobně nevýrazný, jako chemie mezi ústřední dvojicí. V součtu jde o hezký příběh o důležitosti vyprávění příběhů a nápaditě strávených 108 minut, rezonanci Zběsilé jízdy od režiséra ale tentokrát nečekejte.

65 %
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Bontonfilm © 2022

Tři tisíce let touhy / Three Thousand Years Of Longing
Drama
USA, 2022, 108 min
Premiéra: 6. října 2022, Bontonfilm
Režie: George Miller
Předloha: A.S. Byatt (povídka)
Scénář: George Miller, Augusta Gore
Kamera: John Seale
Hudba: Junkie XL
Hrají: Tilda Swinton, Idris Elba, Alyla Browne, David Collins, Kaan Guldur, James Dobbins Jones
Produkce: George Miller, Doug Mitchell
Střih: Margaret Sixel
Scénografie: Roger Ford, Lisa Thompson
Masky: Lesley Vanderwalt
Kostýmy: Kym Barrett