Black Panther je mrtev, Wakanda nechť žije (recenze)

Pokračování Black Panthera to skutečně nemělo jednoduché. Ryan Coggler musel smysluplně uzavřít poměrně rozhašenou čtvrtou fázi marvelovského universa, navázat na kulturní a tržební fenomén oscarového prvního dílu a především… truchlit.

“Bast. Pomož mému bratrovi porazit tu nemoc a slibuju, že už nikdy nezpochybním tvoji existenci.” Modlitby zůstávají nevyslyšeny a král T’Challa stejně jako Chadwick Boseman, který před dvěma lety zemřel po mnohaletém boji s rakovinou, odchází za svými předky. “Odpusť,” pláče jeho sestra Shuri na jeho rakvi, a příběh o výčitkách, pomstě a krizi víry začíná.

Převážně pestrobarevné marvelovky už párkrát do vážnějších vod zabrousily, nový Black Panther ale kvůli událostem ve skutečném světě rezonuje jinak. Když herecký tahoun a jedna z nejzásadnějších tváří budoucnosti MCU náhle odešla, již hotový scénář dvojky jeho sólového dobrodružství letěl do šuplíku a muselo se začít znovu. S Bosemanovou smrtí se pracuje velmi citlivě i důstojně, jeho odkaz se silně proplétá celou stopáží a scény truchlících pozůstalých zabolí o to víc, že herečky před kamerou pro údajně nesmírně srdečného kolegu zjevně truchlí i bez potřeby cokoli hrát. Je to smutný paradox, ale hercova smrt filmu dodává vrstvu navíc.

Pestrá paleta vedlejších postav a fascinující svět afrického království, který je potenciálně nevyčerpatelnou studnici nových příběhů, se pro režiséra Ryana Cogglera ukázaly být štěstím v neštěstí. Ikonická wakandská volání asi už nikdy nikdo neprodá tak, jako Boseman, i po odchodu krále tu ale k dispozici zůstalo hned několik tahounů, o které může režisér a scenárista nový příběh opřít. Na scénu se vrací nejen Shuri v podání Letitiy Wright, Winston Duke jako divošský M’Baku nebo válečnice Okoye s tváří Danai Guriry.

Každou scénu si ale pro sebe svým neuvěřitelným charismatem rve královna Ramonda. Je osvěžující vidět navzdory aktuálnímu trendu silnou ženskou postavu, jejíž síla leží v její ženskosti, v tom, jak ochraňuje svůj lid a svoje děti. Množství emocí a bolesti, které do svých scén dokáže herecká matadorka Angela Bassett otisknout, je místy až k neuvěření – zvlášť jde-li stále o film, ve kterém podvodní chlápek s křidélkama na nohou vyskakuje z hlubin a poskakuje po obloze.

MCU nechvalně proslulo řadou zapomenutelných padouchů na jedno použití, už první Black Panther byl ale jednou ze zářných výjimek, když divákům představil mnohovrstevnatého antihrdinu, se kterým divák mnohdy chtě nechtě musel souhlasit a rozuměl jeho motivacím. Hlavní hrozba dvojky, vládce podvodní říše Namor, v tomhle trendu pokračuje. Tenoch Huerta je pro roli jedné z nejstarších komiksových postav naprostou castingovou trefou, a je to právě díky jeho herectví a řeči těla, že lze podobně divnou postavu brát po převedení na filmové plátno vážně.

Pomáhá mu v tom pak i audiovizuální zpracování, o tolik hezčí než jsme viděli třeba u konkurenčního Aquamana. CGI čtvrté fáze MCU kvalitativně těžce stagnuje, údajně i kvůli nárůstu počtu projektů, kterým se přepracovaní animátoři musí dnem i nocí věnovat. Chvála bohu dostalo jejich oddělení v Disneym na Wakandu evidentně víc času, protože až na několik málo momentů se triky vrátily k předcovidovému standardu. Wakandské scenérie i Namorovo podvodní království Talokan jsou i díky krásným kamerovým kompozicím a práci se světlem vizuální radost. Zvlášť, když je doplňuje fantastický soundtrack švédského génia Ludwiga Goranssona, který láká i k samostatnému poslechu.

Obdivuhodná je i práce kostymérů, tedy s výjimkou jistých několika nových obleků a brnění, které ale do filmu evidentně protlačilo studio jako teasing budoucích spin-offů a projektů. Prozrazovat o nich něco bližšího by bylo mírným spoilerem, jejich papundeklově ujeté zpracování každopádně ale připomene devadesátkové televizní seriály, což v kontrastu se zbytkem filmu působí jak pěst na oko.

Podobně z filmu vyčnívá blbnutí nové hrdinky Iron Heart a hlavně tradiční marvelovský třetí akt, kde se postavy servou v unylé hromadné rvačce, ačkoli pro příběh by daleko větší smysl dával komorní boj dvou postav a ačkoli si z okoukanosti svých podobně nucených spektáklů studio samo před pár týdny dělalo srandu v seriálové She-Hulk. Je vlastně dost příhodné, že druhý Black Panther je prvním projektem po téhle rádoby sitcomové katastrofě, protože ve srovnání s její scenáristickou bezradností o to víc vyniká, jak Cogglerův film na marvelovské poměry působí nejen vážně, ale i jaksi dospěle a důstojně. Zvlášť, když jejich stopáž je v podstatě srovnatelná.

Ano, lehce přefouklé pokračování Black Panthera svou délkou atakuje tři hodiny, a nejeden divák se u něj bezpochyby bude místy nudit či divit, proč už několik minut nic nevybouchlo. Cogglerovo vyprávění vůbec nespěchá, svá témata ohledává pečlivě. Neplýtvá humorem a s výjimkou zmíněného finále na lodi ani akčními sekvencemi. Soustředí se na několik postav, jejich démony a vzájemné dialogy, případně pozici Wakandy v dnešní geopolitice. Na gradaci vždy naváže několikaminutovým zklidněním.

Možná i proto po jeho zhlédnutí odcházíte s pocitem, jako byste bingnuli marvelovský seriál, které naopak mnohdy působí jako filmy rozsekané po několika minutách. Studio zjevně stále hledá balanc mezi oběma formáty; v každém případě nám ale Black Panther dal po několika posledních projektech znovu naději, že pro zajímavé příběhy a autorské vize je v MCU stále místo.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Marvel, Disney, Falcon, Totalfilm Media© 2022