Režisér Martin Provost o filmu Malíř jejího těla: Snažím se žít se svými hrdiny (rozhovor)

S režisérem a scenáristou Martinem Provostem jsme si povídali v rámci zahájení Festivalu francouzského filmu, kam přijel uvést v exkluzivní předpremiéře svůj nejnovější snímek Malíř jejího těla. Věnuje se v něm vztahu známého post-impresionisty Pierra Bonnarda a tajemné Marthy, která se mu stala modelkou, múzou i partnerkou. Film měl letos premiéru na festivalu v Cannes, do českých kin film uvede CinemArt 25. ledna 2024. 

Malíř jejího těla (foto: CinemArt)

Co vás přivedlo k příběhu Pierra a Marthy Bonnardových?

Kontaktovala mě Marthina praneteř Pierrette Vernayová. Před lety viděla můj dřívější film Séraphine (pozn. red. týkal se života naivní malířky Séraphine Louis, řečené Séraphine de Senlis, která žila v letech 1864–1942,) a velmi se jí líbil. Chtěla se se mnou setkat.  Pamatuji se, že když jsem k ní domů přišel, tak na každé stěně visely Bonnardovy obrazy a ona mi moc hezky vyprávěla o své pratetě Marthe. Mrzelo ji, že nemá v dějinách umění místo, které by si zasloužila.

Prozradila mi, že Martha také malovala a ukázala mi jedno z jejích děl. Musím říct, že mě tehdy nijak neohromilo. Ten obraz mi připadal pěkný, dokonce mi připomněl trochu tvorbu Séraphine, což bylo vlastně dojemné, ale jinak ve mně nevyvolal příliš silné emoce. Říkal jsem si, že už nechci točit další film o malování, že mám tohle téma už za sebou. Bonnard je dost známý, nepotřebuje mě… A čas plynul.

Seznámil jsem ale tu sympatickou dámu se spisovatelkou Françoise Cloarec, která už dříve napsala knihu o Séraphine. A skutečně, v roce 2016 román o tajemné Marthe vyšel.

Pořád jsem ale necítil chuť o ní natočit film. Jenže pak přišlo to “skvělé” období, kdy jsme byli všichni zavření doma kvůli pandemii COVIDu. Shodou okolností bydlím kousek od slavného Bonnardova domku La roulotte na břehu Seiny, je to jen asi hodinu cesty z Paříže. Poblíž toho místa jsme pak i film natáčeli, ale ne přímo v malířově někdejším domě. Mám místní okolí moc rád, pobývám tam už dlouhé roky. A jaro bylo tehdy vskutku mimořádné. Nikde nebyli žádní lidé, jen ptáci. Nebyl slyšet žádný hluk, nikde žádná auta, nelétala letadla… Jako bych objevil tu atmosféru, kterou zažíval před sto lety sám Bonnard.

Vzal jsem si knihu o Bonnardovi ze své knihovny, otevřel ji a narazil na obraz Snídaně, který je velmi známý. Pohled Marthy, kterou Bonnard na obraze zachytil sedící u stolu, je takový zamlžený… Obracel jsem další a další stránky a postupně jsem poznával, že se z její tváře nedá vyčíst, kým vlastně byla. Už jsem věděl, že Pierrovi o své identitě lhala většinu života, představila se mu pod jiným jménem, lhala i o svém údajném šlechtickém původu… V ten den jsem našel vhodný směr, jak s tím příběhem pracovat ve scénáři. Nechtěl jsem natočit film jen o ní nebo o něm. Zajímavější mi připadalo podívat se na ně jako na pár a pokusit se přiblížit alchymii a tajemství jejich vztahu. Jak Marthina lež o tom, kdo vlastně doopravdy je, zažehla v Pierrovi touhu, pochopit, kdo jeho múza vlastně je, právě prostřednictvím malování obrazů.

Martin Provost

A podle jakého klíče jste vybíral momenty, které ve filmu vidíme, abyste zachytil jejich vztah v různých obdobích?

Řídím se instinktem, nešel jsem na to příliš intelektuálně. Snažím se vždy co nejvíce přiblížit svým postavám a žít s nimi, přistupovat k nim, jako bych to byl já. Víte, on je tvůrčí proces mnohem jednodušší, než jak si ho mnohdy představujeme. Je to rutina, každodennost. Bydlím ve svém domě na venkově, vařím, starám se o zahradu, chodím k sousedům. Když je někdo z nich v obtížné situaci, tak se mu snažím pomoci. Známe se všichni navzájem, bydlíme v malé vesničce blízko řeky… Máme jen pár přátel a je to nesmírně jednoduchý život – a to jsem se snažil ukázat i ve filmu v Bonnardově a Marthině příběhu. Jak jsou jejich běžné dny i láska spojeny s řekou a vše jen tak plyne…

Když se pak Pierre setká s okouzlující Renée, s níž si užívá naopak mondénní život, tak to, co měl dříve s Marthou, může nadobro ztratit.

Je to pro vás výzva, oživovat na plátně historické postavy?

Není. Víte, i když jsem se věnoval Séraphine, tak to nebyla tak docela moje vlastní volba, to téma mi tak trochu spadlo do klína. Zavolala mi kamarádka, která pracovala v redakci rádia France Culture a přímo mi řekla: “Martine, měl by ses zajímat o Séraphine!” Tím mi změnila život, prožíval jsem z tehdy nejisté a těžké období, když jsem se zpětně díval na některé své starší filmy. Postupně jsem si o této naivní malířce zjišťoval více, i když mi to téma nepřipadalo původně zajímavé a neměl jsem naivní umění ani moc rád. Ale zjistil jsem, že se při zpracování takových témat cítím dobře.

Malíř jejího těla (foto: CinemArt)

Ve svých scénářích kladete důraz na příběhy zajímavých žen, proč tomu tak je?

Už jako velmi mladý jsem psal hodně pro ženy. Mou první divadelní hru dokonce otevírá replika: Bože, Bože, slyším Tvůj hlas. Proč máš ženský hlas?” Cítím se jako feminista.

Už od dětství mi je velmi blízká má matka, která je nyní už ve velmi pokročilém věku. S otcem jsem si vůbec nerozuměl. Chtěl jsem dělat to, co ona nemohla, i když byla velmi talentovaná. Ale byla žena a žila v době, kdy bylo obvyklé, že jakmile se v devatenácti letech vdáte a pak máte tři děti, spousta věcí pro vás končí. Neměla žádnou ekonomickou svobodu.

Dřív jsem k tomu, že mě zajímá ženská perspektiva přistupoval spíš nevědomě, až postupem času mi to došlo. Vůbec by mě nezajímalo psát a režírovat film o Pierru Bonnardovi. Ale vyprávět příběh o Pierru Bonnardovi s Marthe po jeho boku (protože vedle něj byla celý svůj život) mi připadalo jako zajímavý úhel pohledu.

Myslíte, že za váš zájem o silné ženské hrdinky tedy mohou tak trochu i vaše bretaňské kořeny?

Možná proto, že v Bretani, kde jsem se narodil, panoval dříve takzvaný bretaňský matriarchát, což znamenalo, že muži chodili lovit ryby a ženy doma všechno řídily. Podobně to bylo třeba na Korsice, tyhle dva “národy” si vlastně dost rozumí.

Byl jsem vychován velmi silnými ženami. A velmi dominantními. Doteď to není s mou matkou, které je 92 let, vždy úplně jednoduché, ale vycházíme spolu dobře (zasměje se). Ale ona je původně z Paříže, ne z Bretaně. Byla z jiného, umělečtějšího světa než můj otec, námořník. Nerozuměl jsem mu a on mně, byli jsme si naprosto cizí. Ale jejich protikladné nátury ze mě vytvořily toho, kým jsem.

Co pro vás bylo při zkoumání dynamiky vztahu mezi Pierrem a Martou nejdůležitější?

Šlo mi o to, ukázat jednoduchost života a jeho odraz v malbě. Jak řekl Pierre Bonnard, malování je vnitřní dobrodružství. Vyžaduje obrovskou dávku samoty a uzavření se sám do sebe. Myslím, že trochu předběhl svou dobu, protože v jeho malbách je zjevně něco, co přetrvává a co je stále živé.  Jsou malíři, na které zapomeneme, z jejichž obrazů se tohle vytratí. Ale u Bonnarda to neplatí. Jeho jméno má stále silný zvuk. Když se na jeho plátna podíváte, je tam určitá kvalita světla a takové chvění – a to je teď sice moje vlastní interpretace – ale myslím si, že to úzce souvisí s jeho vnitřním životem. A když pak ta jeho díla vidím, tak si říkám: to přeci musel vytvořit člověk, který žil naplněný život – a jistě prožil různé těžkosti a absurdity, které k tomu patří… Ale něčeho dosáhl, došel naplnění. To hodně vidím právě v tom světle…

Jak jste vlastně přistupovali při natáčení k tomu, aby se vám na kameru povedlo zachytit atmosféru Bonnardových obrazů?

Hlavním kameramanem byl Guillaume Schiffman, se kterým se máme hodně rádi a baví nás spolu pracovat. Jeho otec byl malíř a sám Guillaume má velký cit pro světlo a práci s osvětlením. Ačkoli jde o historický film, shodli jsme se, že určitě nechceme dělat to, co je dnes už typické pro tento žánr, kdy ty filmy po obrazové stránce pak působí vlastně dost podobně, téměř vždycky jsou tam sépiové tóny, snaží se to působit jako starý film. Je to už taková norma a není to úplně šťastné. My jsme s Guillaumem chtěli udělat pravý opak. Chtěli jsme zachytit tu dobu, ale ve světle, které je skutečné a až hmatatelné.

Výtvarnici, která nám Bonnardovy pro natáčení malovala, jsme požádali, aby trochu zvýraznila jejich barvy, takže na kameře ta plátna působila zářivěji.

A z hlediska režie to je pak vždy o rozhodnutí, co divákovi ukážeme a co ne. Ke každé scéně si vždy vše sepíšu, a když přijdu na plac, už vím přesně, čeho chci dosáhnout.

Malíř jejího těla (foto: CinemArt)

U většiny filmů, které jste režíroval, jste psal scénář sám. Proč to tak je?

Protože jsem hlavně autor. Psaní je nedílná součást mého života. Pomohlo mi stát se tím, kým jsem dnes. Vždycky jsem psal – pro divadlo, rozhlas, příběhy pro děti. Psaní mě zachraňuje. Vždycky, když mám nějaký problém nebo mě něco bolí, uzavřu se do sebe a píšu, a díky tomu to přežívám.

Původní profesí jste ale herec, dokonce jste byl členem slavného pařížského divadla Comédie Française. Jak tato zkušenost ovlivňuje vaši režijní a scenáristickou práci?

Velmi. Zjišťuji to čím dál víc. V Comédie Française jsem nezůstal dlouho, byl jsem tam asi jen čtyři nebo pět let. Angažoval mě tam režisér Jean-Pierre Vincent, to jméno vám asi nic neřekne, ale když loni zemřel, tak mě to zasáhlo, byl pro mě opravdu důležitý. Hodně jsem se od něj naučil. Udělal jsem s ním spoustu představení, skvěle vedl herce. A v Comédie Francaise jsem se naučil řemeslu, protože jsem nestudoval na konzervatoři. Byli tam úžasní herci a zažil jsem s nimi mimořádné věci.

Zkoušíte s herci před natáčením?

Ano, ale ne v divadelním smyslu. Všichni se zúčastní čtené zkoušky a pak se snažím pracovat s každým z herců individuálně, protože jsou často vytížení a nesešli by se ve větším počtu. Na place díky těmto zkouškám ušetříme ohromné množství času.

Martin Provost

Jak se vám zatím líbí v Praze, kde na Festivalu francouzského filmu svůj nejnovější snímek uvádíte?

Včera jsem měl možnost navštívit Národní galerii a prohlédl jsem si tam Bonnardův obraz Rozhovor v Provenci. Vůbec jsem dřív nevěděl, že v Praze nějaký Bonnard je! Bylo to naprosto ohromující a dojemné. V galerii nebylo příliš mnoho lidí, narozdíl od Paříže, kde se masy lidí tlačí Van Goghovými obrazy a před obličeji si mávají mobilními telefony a na plátna se ani pořádně nepodívají. To je přece hrozné! Snad ani nevědí, proč tam jsou… U vás jsem měl opravdu krásný zážitek a myslím, že můj dojem z Bonnardových obrazů je po práci na filmu o něm a díky tomu, že detailně znám příběh jeho vztahu s Marthou, ještě docela jiný než dřív.

Rozhovor v Provenci – foto: © Národní galerie v Praze 2023

Vladana Brouková, Totalfilm.cz
foto/video: © Eva Kořínková, Festival francouzského filmu (2,5), CinemArt (1,3,4), Národní galerie v Praze (6) 2023