Duna: Část druhá je audiovizuálně dokonalá, laťku jedničky přeskakuje (recenze)

Loňské hollywoodské stávky se zatím diváků dotkly spíš jen jako kuriózní zpráva v novinách, jejich následky ale naplno pocítíme až za pár měsíců. Dosud nejvýraznějším projevem tak bylo posunutí dost možná nejočekávanějšího filmu loňského roku na konec letošního února. Ten je konečně tady, a druhá Duna konečně s velkolepým burácením vstupuje do kin po celém světě.

Příběh pokračuje přesně tam, kde posledně skončil. Pletichy Harkonnenů a galaktického imperátora skončily vyvražděním Atreidů a Paul se spolu s těhotnou matkou a Fremeny ukrývá v poušti, kde s postupující vervou stupňuje partizánské údery ohrožující produkci nesmírně cenného koření. Mezi jeho novými spojenci brzy sílí přesvědčení, že jde o prorokovaného mesiáše, který přiletí z jiného světa, aby je spasil. Paul se rostoucímu fanatismu a pletichaření těch, kterým by zapadlo do mocenských her, dlouho brání. Krvavý džihád a svatá válka jsou přesto na spadnutí.

Mnoho úkolů pro režiséra

Pokud znáte knihu a máte nakoukány trailery, víte, že Villeneuve ve filmu musí zažehnout romanci mezi Paulem a Chani, představit nového psychopatického Harkonnena, dokončit přerod hlavního hrdiny v uctívaného vojevůdce a dostrkat figurky po šachovnici k mocenskému finále. A když takhle stopáž běží už několik desítek minut, mezi těmi dvěma to jiskří jen v náznacích, po novém padouchovi není ani vidu a Paul se své budoucnosti zarytě brání, říkáte si možná, jak to chce film všechno ještě stihnout.

Střídá tempo

Jako by si to zhruba po hodině a půl filmu a budování světa uvědomil i režisér, druhá Duna totiž má poměrně střídavé tempo. K nudě film nikdy nesklouzne, na to je jeho svět příliš zajímavý a dokonalý audiovizuál příliš opojný. Nejde ani o to, že by film jako celek nedržel pohromadě. Šikovně střídá bombastické, hlasité sekvence s tichým přemítáním v poušti. Zatímco tu si ale dává na čas, jinde se v ději posune poměrně překotně.

Jen zběžného prokreslení se tak dočkává zásadní figura imperátora, Paul se po desítkách minut vzdorování svému osudu v jediném okamžiku prostě rozmyslí, a nejepičtější bitva tu, stejně jako v předchozím díle, proběhne pod rouškou noci a převážně mimo obraz.

Děje se tu toho víc

Pokud jste měli ke tři roky staré jedničce a jejímu vyprávění výhrady s tím, že jde o sbírku vyšperkovaných, ale vlastně i trochu vyprázdněných scén, dost možná je budete mít i tady. Byť určitě v daleko menší míře, protože ve dvojce se toho zkrátka děje víc a děje se to dynamičtěji.

To, jaké Villeneuvovy filmy z Arrakisu jsou, dost vysvětluje jeho postoj k dialogům, které považuje za méněcenné k obrazovému vyprávění. Ono ale zadaptovat původní texty Franka Herberta do smysluplného a atraktivního bijáku není žádná sranda. Kniha, ve které existuje hned několik pojmenování pro hlavní postavu, se strašně snadno mohla zvrhnout v prapodivnou žvanírnu, spíš než epickou sci-fi s mnohými přesahy. Stačí si vzpomenout na osmdesátkovou adaptaci od takového mistra, jakým jinak byl David Lynch.

Ač by se tedy výhrady k jeho způsobu vyprávění našly, Villeneuve se s tempem košatého příběhu objektivně pere s velkou ctí. Část druhá oproti té první rozhodně ušla velký kus cesty ve způsobu, jakým pracuje se svými hrdiny a emocemi, ač si stále při tom všem malování překrásných obrazů zachovává jistý odstup. Je zkrátka na vás, nakolik vám tenhle přístup sedí.

Zajímavé figury a špičkový casting

Opřít se film každopádně může nejen o pestrou plejádu zajímavých figur, ale i špičkový casting. Mezi osazenstvo krásně zapadají nováčci Christopher Walken a Florence Pugh jako galaktická honorace. Matadoři jako Josh Brolin nebo Rebecca Ferguson si své role ve sci-fi epice i napodruhé viditelně užívají, stejně tak Javier Bardem jako zábavný i jímavý fremenský vůdce s neochvějnou vírou.

Hřmotný baron Stellan Skarsgard opět budí respekt i znechucení a potvrzuje, že se s poctami nesmazatelně zapíše do panteonu filmových záporáků. Místo na černém slunci mu ale tak trochu krade Austin Butler jako jeho psychopatický synovec. V téhle jokerovsky vděčné poloze úchylně zlého magora si svým správně dávkovaným přehráváním druhou polovinu filmu krade pro sebe tak moc, že jeden skoro zapomene i na úsměvně vychtěnou PR kauzičku s elvisovským přízvukem.

Jako Chani je nepřekvapivě herecky velmi přesná i Zendaya, nejtěžší úkol ale bezpochyby ležel na bedrech jejího kolegy Timothée Chalameta. Jeho Paul totiž není žádný monomýtický hrdina jako Luke Skywalker, ale daleko méně jednoznačná postava, skrze kterou Herbert ve svých knihách upozorňuje na nebezpečí kultu osobnosti. Herec tak se svými jemnými rysy a spíše útlou postavou musel přesvědčivě ztvárnit aspirujícího vůdce, který svou přítomností zaplní nekonečně rozsáhlé jeskynní sály, svou silou probudí nábožnou úctu v milionovém davu a zfanatizuje v podstatě celou jednu planetu. Je skvělá zpráva, že to svým charismatem a hlasovým projevem všechno utáhl na výbornou, jinak by Paulův dějový oblouk na diváka nemohl fungovat.

Opojný spektákl

Nezpochybnitelnou pravdou zůstává, že výsledný spektákl je naprosto opojný. Hezčí film jste minimálně od Oppenheimera neviděli a neslyšeli. Druhá Duna je totiž tím typem zážitku, u kterého se divákovi v tom správném kině naježí zátylek, aby mohl se slzou v oku volat: This is cinema! Tím spíš, jestli se stále ještě traumatizovaně rozkývá, kdykoli si vzpomene na tak často se objevující zvěrstva z ranku Madam Web.

Do paměti se zaryje třeba úchvatná monochromatická sekvence na domovské planetě Harkonnenů, která je díky svému černému slunci splněným snem každého kameramana. Impozantnější a vizuálně podmanivější představení své postavy, než kontrastně černobílé prolívání krve v gladiátorské aréně, si Austin Butler nemohl přát. Se souboji jednoho na jednoho si navíc herci s choreografy zjevně dali velkou práci, vidíme je tak v hezky dlouhých, přehledných záběrech.

Takhle to má vypadat

Těžko říct, jaké koření režisér a ostatní tvůrci za kamerou, v trikových studiích, za mixážním pultem a v kostymérně šňupou, ale takhle to má sakra vypadat. Jakmile se na plátně třepotá ornitoptéra a v zemi se těžkotonážně sunou monumentální červi nebo jen fremeni tiše našlapují v písku a nůž proniká vibrujícím štítem v boji muže proti muže, nejen že to všechno překrásně vypadá, ale i úchvatně zní. Zvlášť, když to všechno přirozeně splývá s tradičně neomylným soundtrackem Hanse Zimmera.

Podobně jako jednička před třemi lety, i druhý Villeneuveův film končí příslibem, že to nejepičtější nás teprve čeká, aniž by ovšem diváka frustroval pocitem nedořečena. Držme si palce, aby Duna alespoň udržela standard, když už ne vzestupnou tendenci, a čekaly nás velké věci. Dost možná i nejvelkolepější trilogie od přelomu milénia.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: © Vertical Entertainment 2024

Duna: Část druhá | Dune: Part Two
Sci-Fi / Akční / Dobrodružný / Drama
USA / Kanada, 2024, 166 min
Režie: Denis Villeneuve
Předloha: Frank Herbert (kniha)
Scénář: Jon Spaihts, Denis Villeneuve
Kamera: Greig Fraser
Hudba: Hans Zimmer
Hrají: Timothée Chalamet, Zendaya, Rebecca Ferguson, Javier Bardem, Josh Brolin, Austin Butler, Florence Pugh, Dave Bautista, Stellan Skarsgård, Christopher Walken