Výpravná podívaná mapující dramatický osud jedné židovské rodiny na pozadí velkých dějin, okořeněná skvělými hereckými výkony, hudbou i kamerou. Stálice italské kinematografie Marco Bellocchio svůj nejnovější snímek stvořil na základě léty osvědčeného receptu. Neznamená to však, že se nesnažil experimentovat, a obohatit Papežův zákon o zcela nové a nečekané chutě. Ty přinášejí jak příjemně osvěžení, tak místy trpkou pachuť. Dohromady však tvoří příběhově, vizuálně i hudebně podmanivý celek, který i přes své dílčí nedostatky dojme, nahněvá i poučí.
Jedné noci vtrhne do domu židovské rodiny Mortarových papežská garda s rozkazem zmocnit se jednoho z jejich devíti dětí – šestiletého Edgarda. Chlapec byl totiž údajně tajně pokřtěn a podle zákona tak nyní náleží katolické církvi. Začíná tak emotivní boj o záchranu syna, který den ode dne více podléhá vlivu svých únosců a vzdaluje se tak své rodině i víře, v které byl vychován.
Již tato základní premisa filmu by vydala na solidní rodinné drama, Bellocchio jde však mnohem dál. Tento příběh založený na skutečných událostech, odehrávající se v kulisách revolucí rozdělené Itálie 19. století, měl totiž obrovský mediální dopad po celém světě a zásadně ovlivnil nejenom osud Itálie ale i rozdělení mezinárodních politických sil. Na příběhu jedné rodiny tak Bellocchio může sledovat nejen italský boj za samostatnost a sjednocení roztříštěné země, nýbrž i úpadek a rozpad církevních hodnot a moci.
Mezi historií a dramatem
Tento opravdu široký záběr je pak největší silou i slabinou celého filmu. Všechna obsažená témata jsou velice zajímavá a dokážou vtáhnout, bohužel ani více než dvouhodinová stopáž Bellocchiovi neumožnila se každému z nich věnovat ve zcela uspokojivé míře. Film trpí poněkud zkratkovitým a uspěchaným koncem a motivace hlavních postav nejsou vždy zcela srozumitelné. To platí i pro historický kontext, který předpokládá poměrně detailní znalost italské historie, a může být pro nezasvěceného diváka nečitelný a zmatený. Nicméně tuto historickou epochu podává natolik poutavým způsobem, že dokáže motivovat k dodatečnému dovzdělání.
Výjimeční herci
V čem pak film naopak zcela exceluje jsou herecké výkony téměř všech hlavních protagonistů příběhu. Mezi nimi pak vyčnívají Barbara Ronchi a Fausto Russo Alesi, kteří se ujali rolí Edgarových rodičů a jejichž smutek a utrpení dokáže diváka opravdu zasáhnout. Uznání si zaslouží také mladičký Enea Sala, který podává uvěřitelný výkon i přesto, že zatím neztratil nic z oné typicky dětské nemotornosti. Velice dobře funguje také jeho chemie s Paolo Pierobonem, jenž ztvárnil papeže Piuse IX. Tato velice zajímavá a dobře ztvárněná postava je bohužel také tou jedinou, která ve filmu ze zcela nepochopitelných důvodů dostane několik zcela hluchých a nadbytečných scén.
Audiovizuál plný odkazů a parafrází
Zdařilá je také vizuální stránka filmu, která naplno využívá majestátní estetiku církevního prostředí. Svícny, klenby, vitráže, nástěnné malby, stejnokroje i modlitební úbory. To vše film nabízí v hojné míře. Nejedná se však jen o prvoplánový kýč, který by se vezl na vizuální podmanivosti sakrálního prostředí. Francesco Di Giacomo, který se ujal kamery je velice nápaditý, volí zajímavé a netradiční úhly snímání a jeho záběry mají téměř vždy promyšlenou kompozici, která v kombinaci s promyšleným nasvícením evokuje renesanční a barokní obrazy.
Skvrnou na jinak vydařeném vizuálu jsou pak lacině působící CGI efekty, které dokážou diváka zcela vytrhnout z příběhu. Omezující rozpočet je pak znát také na často velice detailních a stísněných záběrech, které zcela očividně maskují hranice kulis. Na druhou stranu snímek nabídne také několik zajímavých střihových momentů, které zdařile poukazují na společné i sporné body obou církví.
S čím pak film pracuje opravdu originálně je hudba. Ta nejenom že využívá dobových nástrojů a často cituje či parafrázuje známé symfonické skladby. Její styl, místy neúměrná hlasitost a neustálé kolísání mezi melodií a disharmonií se zcela vymyká zažitým standardům žánru historických filmů, čím přidává Papežově zákonu na jedinečnosti a zapamatovatelnosti. Tato pro film neokoukaná práce s hudbou se asi nejvíce projevuje ve válečných scénách, které díky hudebním motivům působí až divadelním dojmem.
-
Režie
-
Scénář
-
Herci
-
Kamera
-
Hudba
Papežův zákon (2023)
Papežův zákon je výpravným dramatem plným silných emocí a krásných kulis i kostýmů. Pro svou ambicióznost však jako kdyby zapomněl, čím chce vlastně být. Film je tak i přes svou příběhovou a audiovizuální poutavost nerozhodně zaklíněn mezi rodinným dramatem a historickým filmem. Své nedostatky však kompenzuje hereckým obsazením, které zcela bez výjimky podává skvělé výkony a audiovizuálním stylem plným citací, parafrází a esteticky podmanivých obrazů, jenž z něj činí snímek, který byste určitě neměli minout.
Tomáš Souček, spolupracovník redakce
foto/video: © Aerofilms 2024
Papežův zákon
Rapito
Drama / Historický
Itálie / Francie / Německo, 2023, 125 min
Premiéra: 18. 4. 2024 Aerofilms
Režie: Marco Bellocchio
Scénář: Marco Bellocchio, Susanna Nicchiarelli
Kamera: Francesco Di Giacomo
Hrají: Barbara Ronchi, Fabrizio Gifuni, Filippo Timi, Fausto Russo Alesi, Corrado Invernizzi, Leonardo Maltese, Paolo Pierobon, Marco Golinucci, Alessandro Fiorucci, Alessandro Scafati, Enea Sala, Samuele Teneggi, Mattia Napoli, Leonardo Bianconi
