Život hudební superhvězdy umí být psychologický teror sám o sobě. Možnost někam se zašít jen se svojí hlavou, když zrovna máte celého světa plné zuby, vzal za své spolu s vaším soukromím a jakoukoli bazální anonymitou. Neustále jste v záři reflektorů, každý váš přešlap důkladně propírá celý internet, skutečné přátele v podstatě nemáte. Zhruba tak to má i zpěvačka Skye, která se sotva stačila zapamatovat z traumatické autonehody a závislosti na drogách, a už se musí chystat na nové světové turné. Musí rozdávat úsměvy na všechny strany, i když zrovna nesnáší celý svět. A kdo se usmívá upřímně na ni? Kdo se usmívá, jen protože od ní něco chce, a kdo kvůli tomu, že ho zrovna posedl zlovolný démon?
Neplač, že to skončilo…
Dva roky starý horor Úsměv měl své scenáristické mouchy, spoustu věcí ale jeho tvůrci v čele s talentovaným mladým režisérem Parkerem Finnem zvládli perfektně – počínaje výborným guerillovým marketingem, promakaným sound-designem, divokou prací s kamerou a zejména zajímavým ústředním nápadem o rozesmáté entitě, která si s jídlem a jeho hlavou ráda hraje, než svou oběť donutí spáchat sebevraždu. Minule se to dělo nebohé psychiatričce Rose, a tentokrát v souladu s tradičním zvětšováním sequelového měřítka míříme rovnou do světa showbyznysu. Všechny osvědčené ingredience jsou ale zpátky, a tentokrát navěšeny na podstatně zajímavější scénář.
Usměj se, protože se to stalo
Režisér uvádí, že nechtěl točit pokračování pro pokračování. Ve dvojce nečekaného hitu, který předloni svůj ani ne dvacetimilionový rozpočet na tržbách zdesetinásobil, chtěl přijít s novými nápady. Co kdyby náš démon posedl Taylor Swift, řekl si zjevně na jedné z pitchingových porad, a tak náš starý známý démon trefil jackpot. Je totiž neskonale zábavnější, když jeho psychoteror stíhá zpěvačku před zraky nespočtu lidí a jejich natáčejícími telefony, než když před bubákem prchá paní od vedle v opuštěné barabizně. A to i pro diváka, spokojeně se lekajícího v pohodlí kinosálu.
V hlavě
Shodou okolností film do našich kin vstupuje souběžně s jinou hororovou lahůdkou, komentující neutuchající tlak na ženy pohybující se v záři reflektorů. Substance ani druhý Úsměv toho nakonec, pravda, k tématu neříkají až tolik objevného, jak by divák čekal, a jak si tyhle filmy o sobě zjevně samy myslí. V obou případech jde ale o nadmíru zábavný i mrazivý biják, kterému showbyznysové zasazení děje situačně hodně pomáhá.
Byť šťavnatý gore tady rozhodně nechybí, dvojka Úsměvu překvapivě dobře pracuje s psychologickým aspektem svého zla. Představa, že postupně ztrácíte příčetnost před zraky nespočtu lidí, je přeci jen dost mrazivá sama o sobě, a příběh hudební superstar Skye by byl na hlavu, i kdyby si v jejím okolí lidi nerozbíjeli hlavy činkou nebo neprobodávali oči střepem. Stačí, když nikým jiným neviděný démon na hrdinku zaútočí uprostřed charitativní večeře nebo i jen když po nesmírně traumatizujícím zážitku se závažnými zdravotními následky dostane od svojí matky a manažerky blahosklonné ujištění, že dostává na odpočinek celičký jeden den. Vzhledem k drogové minulosti je Skye navíc dost nevěrohodným vypravěčem, s čímž scénář pracuje jak ve vztahu k ostatním postavám, tak částečně vůči divákovi.
Neměnit, co fungovalo
Působivá je už úvodní jednozáběrová sekvence, sloužící jako příběhový most mezi jedničkou a dvojkou. V průběhu filmu se pak tvůrci, pravda, lehce opakují, ale nevadí to; proč taky měnit, co minule tak dobře fungovalo. I napodruhé tak baví vydařenou zvukovou a hudební stránkou efektně využívající zkreslené zvuky smíchu, hravou kamerou s oblibou obracející svět svých hrdinů vzhůru nohama, i castingem zaměřeným na herce a komparz s co nejmrazivějšími úsměvy.
Naomi Campbell je v hlavní roli naprosto výborná. Přesvědčivě zvládá jak momenty absolutního vyděšení, zoufalství, křiku i pláče, ale i scény, ve kterých má diváky přesvědčit, že jde o celosvětovou hudební senzaci, evidentně inspirovanou již zmíněnou Taylor Swift. Její vystoupení a koncertní pasáže působí o to herecky i výpravně přesvědčivěji, máte-li ještě v živé paměti směšně působící pokusy podobně zarámovat vlastní dceru M. Night Shyamalanem v nedávné Pasti.
Pokračování příště?
Nasnadě je samozřejmě poznámka, že navzdory situačnímu ozvláštnění je Úsměv 2 pouhou variací jedničky, v podstatě i remakem. Zafunguje-li film v kinech, a horory se od pandemie opakovaně potvrzují být relativní tržební jistotou, bude na režiséra studio nepochybně tlačit, aby démona poslal řádit i potřetí, zase do nových lovišť. Finále dvojky tomu ostatně dost razantně otevírá dveře. My se minimálně ještě jednou do tohohle světa rádi s úsměvem vrátíme.
Úsměv 2 (2024)
Byť jde v podstatě o variaci původního filmu a tvůrci se navzdory nejlepší snaze trochu opakují, až Úsměv 2 naplno využívá high concept lehce nedopečené jedničky. Situační zasazení zákeřné, vysmáté entity do záře reflektorů showbyznysu funguje skvěle, a z řady situací, kterými si hvězdná hrdinka musí projít, by si jeden rval vlasy i bez přítomnosti nadpřirozeného zla. Díky tomuhle zlepšováku, povedeným hrátkám s audiovizuálem a skvělé herečce v hlavní roli rozhodně jde o nadprůměrný start hororové podzimní sezony.
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: CinemArt © 2024
Úsměv 2
Smile 2
Horor / Mysteriózní
USA, 2024, 127 min
Režie: Parker Finn
Scénář: Parker Finn
Kamera: Charlie Sarroff
Hudba: Cristobal Tapia de Veer
Hrají: Naomi Scott, Rosemarie DeWitt, Kyle Gallner, Lukas Gage, Dylan Gelula, Miles Gutierrez-Riley, Peter Jacobson, Raúl Castillo, Ray Nicholson, Drew Barrymore