V rámci Festivalu francouzského filmu máte právě příležitost zhlédnout i skvělý režijní debut původem íránského režiséra Kaveha Daneshmanda s názvem Syndrom nekonečného léta. Jméno režiséra vám může být povědomé, v Praze žijící filmař je ústřední figurou místního Festivalu íránského filmu. Snímek vznikající v česko-francouzské koprodukci sleduje tři dny v životě matky, jejíž životní jistotou právě zatřásl anonymní telefonát, který jí oznámil, že její manžel se v opilosti přiznal k tomu, že má sexuální vztah s jedním z nevlastních dětí. Je to pravda? A jedná se o dceru, nebo syna? Snímek je rámovaný prostřednictvím výslechů na policejní stanici, víme tedy, že ať se během oněch tří dnů stalo cokoliv, nebylo to pěkné. Setkali jsme se s Daneshmandem, s jeho spoluscenáristou a hercem představujícím syna Gemem Degerem a francouzskou herečkou Sophií Colon, jež ztvárnila hlavní roli.
Váš film vypráví o sexuálním skandálu uvnitř rodiny jazykem detektivního thrilleru rámovaného výslechy na policejní stanici. Máme tu tedy choulostivé intimní téma, ale také žánrové vyprávění. Co ve vašem procesu příprav přišlo dřív? Téma, pro které jste zkonstruovali film, nebo jste chtěli udělat tento typ filmu a hledali pro něj vhodné téma?
Daneshmand: Je to ještě mnohem zamotanější. Původně jsme chtěli točit něco úplně jiného, found footage horor s jiným námětem. S Gemem nám šlo zkrátka o to spolu pracovat. Pak nás napadla myšlenka ohledně nečekaného telefonátu, který rozloží doposud zdánlivě šťastnou rodinu.
Deger: Ano, plánovali jsme úplně náhodný horor a brainstormovali nápady. Jakmile jsme přišli s tímhle, došlo nám, že to nemůžeme nechat ležet ladem. Jak vidno, kreativní proces je hodně divoká a nepředvídatelná záležitost. Naším výchozím bodem bylo udělat film. Jakýkoliv film. A skončili jsme někde úplně jinde, než kudy jsme se vydali původně.
Takže prvním bodem byla myšlenka s telefonátem. Já myslel, že by to mohla být velmi konceptuální závěrečná scéna se samotným zločinem, která vyznívá jako prvotní nápad, okolo kterého vystavíte film.
Daneshmand: Jsem rád, že to tak působí, protože ve skutečnosti jsme se dlouho trápili s tím, jak pojmout konec. S výstavbou příběhu jsme postupovali krok po kroku, chronologicky, a lámali si hlavu, jak vše zakončit. Vyřešil to Gem, který jednoho dne přiběhl s tím, že má nápad…
Deger: Jsem trochu překvapený, že jsem to byl já, kdo přišel s koncem, na kterém jsme se shodli, protože Kaveh a já jsme měli během psaní trochu jiné priority a zájmy. Kdyby bylo po mém, byl by film mnohem krvavější a násilnější. Kaveh usiloval naopak o dospělejší a uměřenější přístup, zkrátka chtěl být velmi „chic“. Nakonec jsme našli způsob, jak naše přístupy propojit. Prvotní inspirací byla moje vlastní zkušenost z dětství, v němž podobná situace byla jen nevinnou hrou. V případě našeho příběhu ale nabrala vražedný rozměr.
Daneshmand: A jakmile jsme věděli, k čemu směřujeme, samozřejmě jsme zpětně do scénáře vložili nápovědy a detaily, díky nimž může být vyvrcholení přirozenou součástí vyprávění a nepůsobí jako něco, s čím jsme přišli až v pozdější fázi psaní. I když to tak vlastně bylo.
Byl jsem celkem překvapený, že nakonec zcela odkryjete své karty a divák odchází s tím, že přesně ví, co se stalo. První půlku filmu jsem myslel, že budete směřovat k otevřenému konci. Ne že by takový film nemohl být dobrý, ale ocenil jsem vaši transparentnost.
Daneshmand: Jde o výsledek dlouhé konverzace. Celou dobu jsme ale věděli, že nechceme překvapovat dějovými zvraty. Mnohem víc nás zajímá síla každé scény a po vzoru Hitchcocka jsme došli k tomu, že když se divák dokáže zorientovat a chápe, co se děje, je mnohem účinnější budovat napětí, než když neustále skrýváme informace. Já jsem z Íránu a íránská kinematografie má velkou zálibu v příbězích s otevřeným koncem – tomu jsem se chtěl ale vyhnout, jsem tím přejedený. Nejlepší otevřenost konce je taková, když se příběh zcela uzavře, ale vy můžete tápat, co bude dál s postavami, co bude jejich další příběh.
Deger: Tahle doslovnost je důležitá i proto, že se mohou postavy plně rozvinout a definovat. Kdybychom neukázali s kterým sourozencem a zda vůbec otec něco má, nebo to nechali do posledních minut jako zvrat, celý film by musel mlžit. Takhle relativně brzy řekneme, že jde o syna, a že se to děje. V důsledku je možné postavy opravdu rozpracovat.
Jaký byl váš přístup, zvlášť v tak choulostivé situaci?
Deger: Základní klíč pro mě spočíval v tom, že ačkoliv každý člověk z pohledu zvenčí ví, že sledujeme zneužívání mladého muže, který byl v době navázání vztahu nezletilý,on sám si to neuvědomuje. On myslí, že je rovnocenným partnerem ve vztahu a že jde o příběh skutečné zakázané lásky. To má mnohem blíž k tomu, jak se většinou oběti těchto zločinů cítí a co dělá celý problém tak komplikovaným. A my to museli zobrazit tak, abychom to připustili, samozřejmě aniž bychom pro otce nabízeli omluvy.
Zjevně tvoříte ucelené autorské duho, jak jste se potkali?
Daneshmand: Gem a já jsme mnohaletí přátelé. Potkali jsme se tady v Praze, šlo o nádhernou náhodu. Pracujeme teď na jeho druhém filmu, přispíval jsem i k tomu prvnímu. Osobní přátelské vztahy ale panovaly napříč štábem. Založili jsme spolu produkční společnosti. Jak říká, on zastupuje šílenost a já klid.
Deger: On přináší dospělost a lidskost, já vzrušení a divokost. Já vymyslím nějakou divokou věc a díky Kavehovi mám jistotu, že se v ní povede zahrnout nějaký druhý plán a hlubší myšlenku.
Geme, vy jste vždy věděl, že budete nejen spolupracovat na scénáři, ale i ve filmu hrát?
Deger: V tomhle případě ano. Já jsem cinefil, miluju každý aspekt filmové produkce a není pro mě problém přepínat z jedné pozice do druhé.
Pokud se ale nepletu, vy nemluvíte francouzsky?
Deger: Během dětství jsem byl pár let francouzsky vzděláván, od té doby jsem ale zapomněl prakticky úplně vše. Musel jsem tedy začít skoro od nuly a chodit na jazykové lekce. Soustředil jsem se víc na to, abych řekl, co je potřeba, než abych všemu rozuměl. Nakonec jsem to zvládl i bez toho, abych musel já nebo nějaký zkušenější mluvčí dodělávat postsynchrony. Moje postava naštěstí pochází z Turecka a má přízvuk, takže nevadilo, že nejedu na 100 %. A dokonce jsem později i všem rozuměl. Tedy skoro všem, Sophie mluví velmi zpěvně a rychle, bylo pro mě nemožné vůbec rozlišit od sebe slova.
Jak se k vám vlastně připojila Sophie Colon?
Daneshmand: Celý proces castingů probíhal během covidu, my byli v Praze a museli se zahraničními kolegy komunikovat přes Zoom. Spoléhali jsme tedy na naší kolegyni a třetí spoluscenáristku Laurine Bauby, který byla ve Francii. Ta se osobně se Sophie znala a dohodila jí náš konkurz. Okamžitě, jakmile jsme ji na záznamu viděli, jsme věděli, že to je ona. Nemusela ani promluvit.
Colon: S Laurine jsme sice nikdy nespolupracovali, znali jsme se ale osobně. Na její popud jsem poslala self-take s klíčovou scénou filmu. Tou, kdy přijímám ústřední telefonát. Za dva dny mi přišla informace, že jsem přijatá. To je opravdu nezvyklé, tenhle proces trvá obvykle měsíce, je založený na dalších kolech konkurzu a setkáních.
Syndrom nekonečného léta na Festivalu Francouzského filmu:
24. 11. ve 20:30 – Praha – Kino Lucerna – Velký sál – Vstupenky zde
Je patrné, že jsou Kaveh a Gen jsou řádně sehraní. Jak se vám do téhle dynamiky vstoupilo, Sophie? Měla jste prostor se autorsky vyjádřit?
Colon: Ve skutečnosti mě na tom projektu bavilo právě to, že jsem se střetla s jasnou tvůrčí vizí. Zároveň platilo, že s námi o všem diskutovali a zajímali se o to, jestli máme nějaké vlastní nápady. Nebyla výjimka, že jsme na místě, nebo den před natáčením přepisovali scény tak, aby nám hercům lépe padly. Trochu nás tlačil čas, což zasahovalo do naší možnosti manévrovat, ale v rámci toho jsem mohla být právě tak aktivní, jak mi vyhovovalo.
Celý film například probíhá v rámci pouhých tří dnů, přesto jsme dostali za úkol vymyslet minulost svých postav. Věděla jsem, že jde o úspěšnou právničku a ženu, která tak trochu nosí v rodině kalhoty. Bylo ale na mě, abych přišla s jemnějšími detaily ohledně toho, na co přemýšlí a co ji definuje. Trochu jsem například posunula manýrismus, mluvila hlubším hlasem, než mi je přirozené. Byl to skvělý proces.
Vy jste původem íránský režisér žijící v Praze, Kavehe, bylo vždy v plánu, že půjde o francouzsky mluvený film? Hádám, že to má co do činění s financováním.
Daneshmand: Je to tak. Původně mělo jít o anglicky mluvenou produkci, kterou bychom natočili v Česku, jež bychom vydávali za anglické předměstí. Pak ale přišlo několik francouzských kolegů a koproducentů, k dispozici se nám naskytla velmi příhodná lokace a bylo pohodlnější a logičtější přesunout děj do Francie. Opět jsme zpětně poupravili scénář tak, aby byl v kontaktu s místními reáliemi, a nikdo nic nepozná! Jako mnoho jiných věcí ohledně tohohle snímku jde o shodu šťastných náhod, za kterou jsem ve výsledku velmi rád.
Jedná se o režijní debut, jak se podařilo ho finančně zajistit?
Daneshmand: Jde o malý projekt ze soukromých peněz. Vznikl jako francouzsko-česká koprodukce, ovšem bez francouzských či českých veřejných peněz. Důvod je jednoduchý: Jakmile nastoupíte na oficiální cestu fondů, grantů a script doktorů, prodlouží se tím délka celé produkce. My od myšlenky film natočit k rozjetí kamer čekali pět měsíců. Oficiální cestou by to trvalo přinejlepším pět let. Já nemám trpělivost a tenhle přístup k filmu vůbec nemám rád.
Deger: A já už vůbec ne. Vím, co chci a chci to hned! Navíc bych pak nemohl hrát syna, musel bych hrát otce, a to vážně ne!
Není pak problém s tím, jak svůj film umístit do prostoru? Jistě, všechna tahle setkání, dohady, pitching fóra a tak dále prodlužují celý proces, film se ale během této doby také dostává do povědomí a usnadňuje si budoucí distribuci.
Daneshmand: Je to nevýhoda, ale můžu vám vyjmenovat řadu českých filmů ze stejného roku, které si prošly všemi možnými pitchingy i workshopy a nebylo jim to nic platné. Jakmile máte silný film, vzniklý handicap z absence předdomluv překonáte. A za mě to vážně nestojí za komplikaci se od svého filmu tak moc odcizit a částečně nad ním ztratit kontrolu. Zvlášť u tak malého projektu, na kterém pracuju ve velké míře se svými přáteli.
Vážně nemůžete plýtvat svým životem a čekat na to, až o vaší práci rozhodne skupina cizích lidí. To se děje v Íránu a nesnáším to. A děje se to i v Česku, i když na základě jiného principu. Je ale absurdní, aby vznik filmu trval sedm let. Tak dlouho neudržíte osobní napojení na příběh, jste jiný člověk! Když se začteme do historických dokumentů, zjistíme, jak bylo svého času považováno za absolutní exces, když Chaplin natáčel jeden ze svých celovečerních filmů rok. Jeden rok! Samozřejmě, že doba se změnila na všech myslitelných rovinách, ale musí existovat nějaká rozumná střední cesta.
Martin Svoboda
foto/video: © Libra Rising, Eva Kořínková, Festival francouzského filmu 2024
