Obvykle je dobrá rada nevybírat filmy podle námětů, protože skoro vždy platí, že o zážitku rozhoduje víc zpracování než to, jestli jde děj shrnout do jedné atraktivní věty. S dokumentaristikou se to přesto má trochu jinak. Protože sledujeme realitu, mají samy události z principu větší váhu. A Ta druhá je opravdu film, který to s námětem vyhrál. Sledujeme sestru autistické dívky, která byla celý život zvyklá žít ve stínu sourozence, jenž potřebuje veškerou pomoc své rodiny. Nyní, s blížící se dospělostí, si začíná víc uvědomovat vlastní individualitu. Jednoduše skvělý příběh, který sám o sobě dokazuje dokumentaristický cit Marie-Magdaleny Kochové. Jak se jejímu týmu povedlo silný nápad zpracovat?
Ti druzí v popředí
Vyprávět příběhy „těch druhých“, tedy lidí, kteří z nějakého důvodu stojí tradičně mimo pozornost, odpovídá samo o sobě dobovému trendu. Obvyklí protagonisté už nás nudí a rozvíjet příběhy postav vystupujících z pozadí nese punc originality a snad i podvratnosti – skoro jako bychom sledovali něco, co nám mělo zůstat skryto.
Ve fikci se to projevuje o kus bombastičtěji, třeba když ze záporáků děláme hrdiny. Ta druhá vlastně spadá do podobného ranku jako Čarodějka nebo Cruella. Ne že by osmnáctiletá Johana byla v jakémkoliv slova smyslu „záporná“, je nicméně postavou, která obvykle hraje vedlejší roli profilovanou dle potřeb protagonisty. Ve fikčním převyprávění událostí by existovala jako křoví za svou sestrou – to kvůli autistické Rozárce bychom hypotetický film sledovali. Jen kvůli ní by Johana existovala. Jistě zní krutě to pojmenovat takhle bez okolků, ale právě o tom Ta druhá je.
Víme, že realita by takhle fungovat neměla a každý člověk má fundamentálně stejnou hodnotu. Rozárka je přesto nevyhnutelným středobodem soustavy, kterou doplňují její rodiče a sestra. Jak matka s otcem, tak i Johana pak vědomě či podvědomě přijali, že na světě existují proto, aby Róze usnadnili život a pomohli jí překonat překážky, jimž musí ne vlastním zaviněním čelit.
Rodí se nový člověk
Maturita, přijímačky na vysokou školu a obecně vstup do dospělosti jsou však pro Johanu příslibem rozbití statu quo. Tento prospekt je pro ni stejně vzrušující jako strašidelný. Těší se na své nové možnosti, zároveň je z nich vyděšená a aby toho nebylo málo, cítí se provinile. Její nevyhnutelný odchod od rodiny přidá především matce další finanční zátěž a v neposlední řadě jí po ruce ubude pomocná ruka. Johanu tedy sledujeme při tom, jak s protichůdnými emocemi zápasí a snaží se v nich zorientovat.
Když říkáme, že „sledujeme Johanu“, myslíme to opravdu do puntíku. Tvůrci si rozhodně uvědomují, jak silný koncept našli a dodržují ho se vší vervou. Pro Kochovou by bylo snadné otočit kameru na Rózu a její destruktivní záchvaty, nebo na její matku, která vše snáší se zdánlivě nekonečnou trpělivostí. Protagonistkou filmu je ale jednoznačně Johana a ať je situace jakákoliv, ať se na pozadí děje cokoliv, my zůstáváme na její tváři a jejích reakcích. Její komplikovaná sestřička do dění vstupuje jen tehdy, když s ní přímo vede konverzaci. A její rodiče jsou jen vedlejšími postavami, o nichž se prakticky nic nedozvíme.
Víme vše, co potřebujeme?
Tvůrci, opět přesně podle současných dokumentaristických trendů, volí prakticky výhradně postupy, jež můžeme očekávat u fikčního filmu. To ovlivňuje především jejich možnosti budovat expozici. Nemůžeme očekávat, že se najednou na pozadí ozve vševědoucí hlas, který by vysvětlil informace nad rámec toho, co vidíme na vlastní oči. Když Johana zvažuje, na jakou vysokou školu se přihlásí a jaká to bude komplikace ohledně cestování, sledujeme ji beze slov prohlížet internet a ostříme na monitor, abychom viděli, co sleduje.
Tenhle ohraničený úhel pohledu a záměrně minimalizovaný dokumentaristický jazyk jistě vedou k zážitku poplatnějšímu současným mainstreamovým festivalovým dokumentům. Mají však svá negativa. O rodinné situaci Johany a vlastně ani o ní si nemůžeme udělat konzistentní obrázek. Když například skládá zkoušky na vysokou školu, netušíme, jestli má schopnosti se na ni dostat. Jestli je její očekávání vstupu na relativně prestižní obor psychologie naivitou, nebo má opravdovou šanci.
Vzhledem k tomu, jak moc je při sledování zřejmé, že chce Kochpová odvyprávět příběh s těmito specifickými emocemi, můžeme jen spekulovat, co vše nám neříká a jak moc s námi vypravěčsky manipuluje, aby kýženého dojmu dosáhla. Nutno dodat, že „manipulace“ je sice ošklivé slovo, ale do filmařiny a dokonce do dokumentaristiky patří. Není to nakonec nic jiného, než že nás autor směřuje k tomu, abychom u filmu cítili, co chce – což je zcela přirozené. Nicméně když při sledování začínáme přemýšlet o tom, co vše nevidíme a zda viděné není moc emocionálně návodné, opouštíme ideální rovinu přípustného vodění za ruku.
Vracíme se ale na začátek k tomu, že námět snímku je opravdu silný a Kochová má velký cit na to, aby ho maximálně vytěžila. A to i na úkor dalších případných nároků na informační uspokojivost a komplexnost. Vše je podřízeno tomu, abychom soucítili s Johaninou tísní, nejistotou a nadějemi a v tomto ohledu snímek funguje. Více než uspokojivě.
Ta druhá (2025)
Jistě jste viděli hned několik dokumentů o lidech, kteří žijí s těžkou životní komplikací. Marie-Magdalena Kochová a její tým ale spoléhají na to, že tentokrát oceníte spíš příběh jedné z „těch druhých“. A je to nepochybně smysluplný zážitek.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: © Artcam 2025
Ta druhá
Dokumentární
Česko / Slovensko, 2024, 87 min
Premiéra: 20. 3. 2025 Artcam
Režie: Marie-Magdalena Kochová
Scénář: Marie-Magdalena Kochová
Kamera: Ludvík Otevřel, Kristina Kůlová, Marie-Magdalena Kochová
Hudba: Jonatán Pastirčák
Produkce: Vít Poláček, Petr Kubica, Aleš Hudský, Barbora Drtílková
Střih: Simona Donovalová
Zvuk: Alexandra Strapková
