Thomas Vinterberg patří bez vší pochybnosti k nejvýraznějším tvůrcům evropské kinematografie. Manifest Dogma 95, vybízející k rebelské a nonkonformní tvorbě, strhnul svého času celou generaci filmařů a cinefilů a po třech desítkách let se stále jedná o jednu z nejvlivnějších proklamací dějin filmu. Vinterberg se od té doby vydal poněkud odlišným směrem než jeho věčně rebelující dogmatický bratr Lars von Trier. Přeci jen našel cestu k širokému publiku – dokonce se stal i držitelem Oscara za Chlast. Nyní uvádí svůj první seriál, spekulativní sci-fi Rodiny jako ta naše, v níž sledujeme exodus Dánů ze své zatopené země. S Vinterbergem jsme promluvili nejen o jeho přechodu na obrazovky a monitory. Sedmidílný seriál pak najdete na Canal+.
Vaše série Rodiny jako ta naše má velmi výrazné téma, tedy „zrušení“ Dánska v důsledku klimatické změny. Jak samotný název, tak některá vaše dřívější vyjádření ale naznačují, že vaším zájmem bylo natočit především velkou rodinnou ságu. Jaká tedy byla původní motivace?
Prvotním impulsem byl myšlenkový experiment. Jaké by to bylo, kdybychom se my ze západu stali „těmi druhými“, tedy uprchlíky. Jak bychom se s tím smířili, jak bychom přežili? Jak moc by nám naše země chyběla? Jak moc bychom si uvědomili, že milujeme naši kulturu a jak moc bychom si ji dokázali udržet i rozprášení po světě? Je to jako s příběhem, ve kterém oddělíme milence a sledujeme, jestli jejich láska přetrvá. Budou se stále milovat? Bude nám naše země navždy chybět?
Místy to na mě působilo jako sociální horor, když lidé zvyklí na určitou rovinu luxusu musí prosit o pomoc či se spoléhat na pomoc národů, na které by nejspíš dřív koukali svrchu. Nedošel jste ale v tomto ohledu do zvlášť velkého extrému.
Nechtěl jsem přejít přímo do roviny politického komentáře. Hodnota uměleckého sdělení se snižuje, když je navázané na politickou proklamaci. Má jít o existenciální sebereflexi. Chci pokládat hlubší otázky, o nichž doufám, že s publikem zůstanou. Šli byste do ciziny s otcem, nebo matkou? Uchovávali byste si svůj jazyk, nebo se pokoušeli splynout? Zpívali byste dál vaše písně? Vzali byste si sebou své knihy? Tyhle otázky už museli pro sebe zodpovědět miliony lidí, kteří z toho či onoho důvodu prchli ze své země.
Byla pro vás důležitá věrohodnost výchozí situace ohledně kolapsu Dánska v důsledku nekontrolovatelných povodní, nebo jde primárně o fikční zdroj konfliktu?
Bylo pro mě důležité udělat základní průzkum terénu. Zjistit, jak by v takové situaci pravděpodobně zareagoval stát, jak by se chovala ministerstva, jak by vše přijaly další země v Evropě. Samozřejmě se dá těžko studovat budoucnost, ale dělali jsme, co se dalo. V mnoha ohledech jsme spoléhali na svou fantazii, tu jsme se ale snažili stáčet realistickým směrem.
Musím připomenout, že s tímhle nápadem jsem přišel před sedmi lety, svět byl tehdy přeci jen o dost jiný, než je teď. Tehdy nám přišlo, že s čím pracujeme, je vlastně dost přitažené za vlasy. Pak ale přišel covid a ledasco z toho, co jsme měli v rozpracovaném scénáři, se začalo objevovat ve zprávách. Museli jsme text přepsat, aby to nevypadalo, že jsme opisovali od pandemie. A potom přišla vlna povodní, opět jsme měli před očima obrazy, s nimiž jsme dávno pracovali. Náš myšlenkový experiment se začal zhmotňovat před našima očima. Připadá mi, jako bychom začali v šílené fantazii a o pár let později pracovali s něčím, čeho se jde skoro dotknout. Je to opravdu znepokojující. Nebylo to mým záměrem.
V jednom rozhovoru jsem četl, že pro vás není důležité, jestli jde o film, nebo o seriál. To jste se ale vyjadřoval čistě k rovině vyprávění. Jaké je pro vás opustit kino?
Samozřejmě, že kino je velmi důležité, protože zažíváme filmy společně a tenhle sdílený zážitek je nenahraditelný. Bohužel o něj přicházíme, a to nejen co se týče kinematografie, ale i společenského života. Naše děti už své kamarády potkávají jen prostřednictvím displejů na svých telefonech. Já jsem v tomto ohledu staromódní člověk a věřím na fyzický kontakt mezi lidmi. Proto na kino nedám dopustit.
Nad rámec toho ale je třeba podotknout, že seriál jako forma má v tomto ohledu své opodstatnění. Rodiny jako ta naše nevzniklo pro „binge“, ale pro vysílání v týdenních intervalech po vzoru tradiční televizní prezentace. Jde tedy o příběh, který lidi pravidelně navštěvuje, vstupuje do jejich životů, a pak je zase opouští a dává jim čas týden se svým zážitkem žít, přemýšlet o něm a bavit se o něm se svými blízkými, než je potká další díl a cyklus může pokračovat po sedm týdnů. To je sám o sobě druh sdílení, který má své kouzlo.
Řekl byste, že jste se naučil být ke svým postavám hodnější a máte je radši? Rodinná oslava je známá jako krutý film. Ne že by postrádal empatii, ale jako by byl „zlý“. Při sledování vaší pozdější tvorby včetně Rodin jako ta naše už mám pocit, že dílo samo přeje svým postavám větší klid.
V době Rodinné oslavy jsem asi byl mladší a agresivnější. A skrze tuhle agresivitu jsem měl schopnost celkem nemilosrdně postavy „smažit“. Už v době Rodinné oslavy, a vlastně i před ní, jsem ale vždy měl v srdci místo pro každou jednu svou postavu. Nejde o vědomé rozhodnutí, jsem zkrátka humanista. Věřím v lidi. I v Rodinné oslavě věřím v otce. Lituji ho. Když je na konci při snídani vypuzen svou rodinou, pláču pro něj.
Od doby Rodinné oslavy ale uplynulo docela dost času a vy jsme se stihl posunout k stále skvělým, ale rozhodně mainstreamově přístupnějším filmům. Nechal jste se slyšet, že oscarová validace má pro vás svou hodnotu. Máme ve vaší kariéře hledat nějaký zlom, nebo to považujete za přirozený postupný vývoj?
Nešlo o to, že bych se v nějakou chvíli rozhodl začít točit jiný druh filmů. V první řadě mě jako témata pořád zajímají riziko a skandál. Možná ale, postupem času, jsem se začal víc zabývat svým publikem. Chlast jsme pouštěli testovacímu publiku snad devatenáctkrát. Pochopil jsem totiž, že diváctvo nechce automaticky jednoduché, povrchní filmy – chce komplexní, bohaté zážitky a upřímnost. Není tedy žádná limitace myslet na to, jak publikum film vnímá a jak ho chápe, naopak je to obohacující.
Když jsem dělal Rodinnou oslavu, nedovolil jsem ani živáčkovi, aby výsledek viděl, než jsem byl sám spokojený a připravený na premiéru. Tehdy to zafungovalo. Když jsem totéž udělal v případě Za všechno může láska, neměl už jsem stejné štěstí. A to bylo poučení. Otevřel jsem se tedy a naučil komunikovat s publikem. Protože to je nakonec to, co děláme. Film je masové médium.
A samozřejmě i to se pojí s tím, že jak člověk stárne, klesají jeho agrese a ješitnost a stoupá jeho upřímnost a schopnost se vyjádřit.
Zdá se mi, že jste také našel zálibu ve hře s žánry. Máte na svém kontě kostýmní drama, psychologický thriller, akční drama ze dna oceánu…
Forma pro mě ve skutečnosti není tolik důležitá. Je pro mě důležité lidská křehkost a hledám ji v různých proměnlivých kontextech. První roky své kariéry jsem strávil v omylu – byl jsem pohlcený Dogmatem 95, což byl formální experiment. Všechno to bylo jen rétorické cvičení. A myslel jsem si, že tahle rétorika je důvod, proč jsem na téhle planetě. Později jsem zjistil, že tomu tak není.
Bylo vlastně Dogma myšleno vážně?
Samozřejmě, že bylo! Přece bychom neprošli trápením s natáčením celého filmu, kdybychom to nemysleli vážně.
Setkal jsem se totiž se spekulacemi, že bylo vždy míněno tak trochu jako satira uměleckého dogmatu. Už vzhledem k tomu, že předložilo tak přísný systém pravidel, že ho vlastně žádný film zcela nenaplnil.
Ta pravidla pro nás byla tak důležitá, jako jsou důležitá pravidla ve hře, kterou hrajete. Základní motivací je pro vás zábava. Pořád jsem se ale dokázal s Larsem von Trierem pohádat o pravidlech, která porušoval. A on neváhal vyčíst mně totéž, když si všimnul nějakého mého prohřešku. Byli jsme si navzájem policisty, protože kdybychom ty pravidla nebrali vážně, proč je vymýšlet? To, že jsme je brali vážně, jim dávalo smysl. Některá byla porušena, protože byla skutečně velmi striktní, nikoliv však proto, že bychom je bezmyšlenkovitě házeli za hlavu. Kdepak, musím říct, že Dogma jsme v té době brali zcela vážně.
Je pro mě opravdu zajímavé, když říkáte, že forma už pro vás není tak důležitá…
Musím se opravit, to by bylo ukvapené tvrzení. Forma je samozřejmě zásadní pro to, co jako filmaři děláme. Chtěl jsem říct, že jsem došel k tomu považovat za základní jiskru, za páteř svojí práce lidskou mysl a její stav.
Když tedy vyprávíte příběh, uvažujete o postavách jako o plnohodnotných bytostech, nikoliv jako o šachových figurkách, jejichž pohybem se dostanete k potřebným tématům?
Vždycky uvažuji primárně uvnitř postav. Občas při psaní scénáře musíte na okamžik zastavit a hledat řád, a pak se musí postavy na chvíli stát šachovými figurkami. Čistě abyste si udělali v příběhu pořádek. Ale jakmile jsou tyhle problémy struktury vyřešené, opět se nořím do jejich úhlu pohledu a zájmů. Vždycky se zabývám tím, co postava skrývá před světem, co mu dává, co je její historie a co jsou její sny o budoucnosti. A kdo ji hraje? Co jsou specifika herce, čím unikátním může svou postavu obohatit? Vždycky je to o lidech.
rozhovor vedl Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: © Canal+, Totalfilm Media, Film Europe 2025
