Vyšehrad je zpátky a s ním i Lavi, který tentokrát míří ještě níž a ačkoli se vydává za angažmá do zahraničí, dopadne to s ním jako vždycky. O nabušeném pokračování fotbalové magořiny si v našem možná dosud nejdelším rozhovoru Martin Mažári popovídal s Jakubem Štáfkem a režisérem Martinem Koppem – třeba o tom, co má Vyšehrad společného s Rychle a zběsile nebo s Deadpoolem. Vyplatilo se zaletět si pro vtip do Argentiny? Jsou hořící děti v pohodě? Jak se kluci snaží posouvat sportovní scény ve filmu? A fušovali do práce Tomu Cruisovi v kaskadérských scénách? V čem je bizáry ze světa sportu inspirovaly tentokrát? A hlavně, je dvojka ještě větší šílenost než první film? Zkrácený rozhovor vám přinášíme v textové formě, poslechnout v plné palbě si ho můžete ve videu nebo podcastu.
Kluci, víte, jak se píšou filmy ze série Rychle a zběsile? Tvůrci se nejdřív sejdou u Vina Diesela doma, dají si grilovačku, pár piv a mezi tím si s angličáky vymýšlejí šílenosti, co by mohli vyvádět s auty tentokrát. Když jsem viděl dvojku Vyšehradu, říkal jsem si, jestli u vás ten proces neprobíhal podobně.
Jakub Štáfek: Zajímavý! My jsme se taky sešli ve větším počtu, angličáky jsme sice neměli, ale míč tam možná byl. Chybělo už jenom to barbecue a Vin Diesel, samozřejmě.
První film byl přece jenom komornější a měl pevnější strukturu, zatímco dvojka je mnohem rozvolněnější. Je tam víc samostatných skečů, což mi trochu připomnělo návrat k seriálovému formátu. Lavi je chvíli tlusťoch, chvíli hraje v zahraničí, pak se líbá s mořskou pannou. Jak jste k tomu přistupovali? Skládali jste nápady a pak hledali dějovou linku? Nebo jste se někdy nebáli, že se to příliš rozpadne?
Jakub Štáfek: Snad budu mluvit za nás oba, ale myslím, že u nás to funguje spíš tak, že nejdřív stavíme kostru příběhu a až na ni nabalujeme jednotlivé skeče. Samozřejmě se občas stane, že máme fór, který nás baví – ať už vizuální, nebo jiný – a snažíme se ho do filmu nějak dostat. Třeba scéna s Maradonou je přesně ten případ.
A právě u ní mě napadlo, že by vám ji nějaký přísný dramaturg možná doporučil vyhodit. Technicky vzato by šlo celou situaci sfouknout jedinou větou, jenže tím bychom přišli o celou tu scénu. A když se zpětně podíváme, kolik peněz, energie a řešení to stálo, a pak je to ve filmu odbité jednou větou Lukáše Vaculíka, přijde mi to vlastně skvělý. Zaletět si do Argentiny pro jediný joke je přesně ten druh bláznovství, který Vyšehrad definuje.
Tuhle našlapanost lze vypozorovat už v traileru. Uživatel Trojist4671 k němu u nás na kanále píše: „Zbytečně našlapaný trailer, snad si něco nechali i do filmu.“ A Filip420.cz dodává: „Takovej ten trailer, kde je všechno a lepší scény už ve filmu asi nebudou.“ Já k tomu jen prozradím, že jsme spolu dávali dohromady asi deset verzí, než jsme našli tu, která projde přes algoritmy YouTube. Co ale vy na to?
Jakub Štáfek: Je to trochu paradox. Do kina můžeš dát v podstatě cokoli, ale u traileru jsi najednou omezený – nemůžeš ho sestavit přesně tak, jak bys chtěl, protože ti YouTube spoustu věcí zakáže nebo nepustí. To byl vlastně náš největší problém. Výběr scén do traileru se proto musel řídit i tím, co je vůbec možné, co algoritmy zkousnou.
Martin Kopp: Já osobně jsem byl velkým zastáncem toho, aby byl trailer co nejvíc našlapaný. V dnešní době jsou lidi doslova zaplavení vizuálními podněty – na sociálních sítích, v televizi, na ulici. Každý den vidí tolik obsahu, že je snadné na něco zapomenout. Přijde mi, že pokud chceš, aby si diváci tvůj film zapamatovali, musíš na ně v traileru naložit plnou palbu. Ale můžu vás ubezpečit, že v něm není ani zdaleka všechno. Třeba jsme tam nedali, že Lavi umře, žejo… (smích)
Má Vyšehrad má nějaké hlubší téma, nebo jde čistě o komedii bez přesahu?
Martin Kopp: Já myslím, že tam nějaká myšlenka je. Vždycky se snažíme, aby Lavi nějakým způsobem prošel vývojem. Samozřejmě, není to žádný dramatický oblouk, ale minimálně na konci každého filmu je o něco lepší člověk než na začátku.
Jakub Štáfek: Není to tak, že by se z něj stal úplně jiný člověk, ale nějaký posun tam vždycky je. Snažíme se, aby to nebyl jen sled skečů, ale aby měl příběh pevnou strukturu. Samozřejmě hlavní cíl je pobavit diváka, ale pokud si z toho někdo odnese i něco navíc, jsme jen rádi.
Lavi ve dvojce jede do Anglie, máme v ní zmíněné scény v Argentině, ale vy jste byli opravdu světoví i v rámci Česka – vydali jste se totiž až na sever, do Teplic. Jaká to pro vás byla změna? Kutálely se vám přes cestu role slámy?
Martin Kopp: Hledání vesnického týmu a správné lokace nebylo vůbec jednoduché. Nakonec se jako nejlepší volba ukázala Bořislav u Teplic. Bylo to vlastně trochu paradoxní, ale to místo nám přišlo nejmalebnější. Objevil ho náš architekt Martin Rálek, který odtamtud pochází, a když jsme tam vyrazili na obhlídku, bylo hned jasné, že to je ono. Navíc tam byla i ta boudička, kterou jsme si v hlavě už tak nějak představovali. Prostě všechno sedlo.
Jakub Štáfek: Ale pak jsme začali trochu panikařit – necpeme tam těch vesnických motivů už moc? Vyšehrad byl vždycky hodně pražský, my sami jsme Pražáci, a nechtěli jsme, aby to působilo jako úplný odklon. Taky jsme nechtěli, aby se to až moc blížilo Okresnímu přeboru, který milujeme, ale přece jenom jsme chtěli, aby to pořád byl Vyšehrad. Takže jsme to nastavili tak, že jde o divizní tým – je to pořád zapadákov, ale fotbal tam má určitou úroveň.
Martin Kopp: Dokonce jsme zvažovali i Slovensko. Našli jsme tam hřiště, přes které vedla železniční trať, a normálně se tam hrály zápasy, i když mezi tribunou a hřištěm projížděl vlak. Do dneška nevím, jestli v tu chvíli dávají pauzu, nebo prostě pokračují ve hře. (smích)
Devízou Vyšehradu je, jak nenásilně do něj zapracováváte product placement. Třeba KFC v jedničce bylo geniální, v dvojce máte něco podobného. Celý váš marketing působí trochu americky – třeba krátké promo spoty sázkové kanceláře mi připomínají, jak Tom Holland propaguje Spidermana v reklamě na autoškolu.
Martin Kopp: Díky! Bojujeme s tím, protože jsme nezávislý film a potřebujeme nějaké finance. Ale chceme, aby product placement dával smysl. Kuba je v celém projektu klíčová postava, protože sedí hned na několika židlích. Je hlavní postavou, zároveň se mnou režíruje a ještě je producentem spolu s Ctiborem Poubou. A to je obrovská výhoda. Ctibor je samozřejmě skvělý a nepostradatelná součást týmu, ale jako každý producent má logicky určité priority – chce zajistit financování a někdy přichází s návrhy, které by filmu finančně pomohly, ale kreativně nemusely fungovat.
A tady přichází na řadu Kuba. Jako koproducent má daleko větší slovo, takže když se objeví nabídka product placementu, která by působila nepatřičně, může rovnou říct: „Tohle do filmu nedáme.“ A Ctibor? „Jasně, jasně, to jsem jen zkoušel.“ (smích) Díky tomu se nám daří držet reklamu ve filmu přirozenou a často ji zapojit rovnou jako součást humoru. Klíčem je, aby si ty značky uměly udělat samy ze sebe legraci – pak to i divák daleko líp přijme.
Jakub Štáfek: Když už zmiňuješ Spider-Mana, pro mě je velkou inspirací Ryan Reynolds. echci to přehánět, ale v něčem je naše cesta s Vyšehradem dost podobná té, kterou prošel právě Deadpool. Od dvojky k trojce se tvůrci vymanili ze spárů velkého studia a stali se nezávislými – a my to máme stejně. A ať už jde o Deadpoola, Wrexham nebo další projekty, má obrovský kreativní přesah – je producent, podílí se na psaní scénářů a celkově si ty věci dělá po svém.
Když už něco do filmu dáváme, chceme, aby to bylo součástí humoru. Třeba ta sázkovka k Vyšehradu sedí, protože fotbal a sázky k sobě přirozeně patří. Ale spoustu nabídek jsme odmítli, protože by se tam prostě nehodily. Samozřejmě je to občas nevděčné, osobně kopu hlavně za kreativní stránku, protože nejdůležitější je mít skvělý produkt. Ale zároveň rozumím i tomu, co řeší producent Ctibor Pouba. Sehnat peníze na takový projekt není žádná legrace. A přesně o tom to je – najít rovnováhu mezi uměleckou svobodou a finanční realitou.
Ve fotbalové scéně máte skvělý záběr, kdy se balon valí těsně před kamerou, která před ním couvá. Vypadá to skvěle, připomnělo mi to Rivaly, kde Zendaya hraje tenistku a tenisové scény jsou tam natočené tak dynamicky, že vás úplně vtáhnou. Máte ambici posouvat vizuální styl a točit fotbal takhle sexy a dynamicky? Protože oproti jedničce tam vidím velký posun.
Martin Kopp: Prokoukl jsi nás, o to jsme se přesně snažili. V jedničce byly fotbalové scény napsané dost obecně – co se tam zhruba děje, jak se balón pohybuje. A tak jsme to nějak „lovili“ na place. Ve dvojce už jsme ale šli do větší preciznosti. Už na úrovni scénáře jsme scény rozepsali detailněji, aby bylo jasné, co přesně točíme. Řešili jsme to několikrát, protože třeba jeden obraz obsahoval osm různých akcí, což jsme museli nějak zredukovat, aby se to dalo efektivně natočit.
Ve dvojce jsme se hlavně vyvarovali typického režisérského hororu – montáží. V jedničce jsme tohle podcenili. Ve scénáři je napsáno „montáž“, ale ono to v reálu znamená třeba pět různých lokací a produkce si to naivně naplánuje na 15 minut, přičemž na každém místě potřebujete několik hodin.
Jakub Štáfek: Všechny scény jsme si rozkreslili, měli storyboardy, přesně jsme věděli, co potřebujeme natočit. Už jsme netočili jen „random fotbal“, ale konkrétní situace. A když jsme měli hlavní záběry hotové, tak jsme si řekli: „OK, máme čas, pojďme ještě něco vyzobat.“ Kameraman pak jezdil se steadicamem na segwayi, my hráli fotbal a plánovali pohyb kamery tak, aby šla zleva doprava a snímala akci plynule.
To nám umožnilo přesně si určit pohyby balónu i kamery. Třeba když v jedné scéně padne gól hlavou, už předem jsme věděli, jak ho natočíme, odkud půjde kamera a jaké pohyby udělá. V jedničce jsme balón prostě „honili“ a improvizovali. Tentokrát jsme k tomu přistoupili mnohem promyšleněji a myslím, že ten rozdíl je vidět.
Kuba se netají, že je po těch letech jeho hraním už trochu unavený. Co vám přinese budoucnost? Má Lavi ještě kam klesnout? A jaký výsledek si od dvojky slibujete?
Jakub Štáfek: Trojka je na papíře podle nás ještě lepší než dvojka. Nechtěli jsme ji dělat jen jako kalkul a říct si, že když točíme pokračování, tak na tom musíme co nejvíc vydělat. Kdybychom k tomu takhle přistupovali, film by nestál tolik, co stojí. Naší prioritou bylo, aby ty peníze byly vidět na plátně, aby šly do filmu, ne někam bokem.
Martin Kopp: Na první film přišlo 700 tisíc diváků, což byl ve své době obrovský úspěch, zvlášť když vezmeme v potaz, že šel do kin hned po pandemii. Samozřejmě chceme dvojkou tenhle úspěch překonat. Ale já budu skromný – kdyby to bylo aspoň tolik, co u jedničky, budu spokojený.
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Totalfilm Media, Bioscop; audio: Totalfilm Media © 2025
