Po šesti letech se dobrodruh Dan Přibáň vrátil do kin s novým filmem a zároveň s novým vozidlem, které se prožene i po plátnech na Letní filmové škole. Legendární trabanty vyměnil za neméně bizarní, ale o to dobrodružnější obojživelník LuAZ 967 přezdívaný „žlutá žába“, který nejen jede, ale i plave. S partou česko-slovenských nadšenců – včetně Marka Slobodníka na plovoucí motorce – se vydává na 18 000 kilometrů dlouhou cestu z Prahy až do Ulánbátaru. V rozhovoru prozrazuje, proč potřeboval narušit stereotyp předchozích expedic, jakým způsobem se mění natáčení dokumentu, když vám uprostřed řeky zapadne auto, v čem ho inspiroval britský Top Gear nebo Grand Tour i jak filmová dramata přináší reálný život. Naše povídání vám přinášíme ve zkrácené podobě jako text a samozřejmě jako podcast.
Když jste před šesti lety oznamoval konec trabantích expedic, chtěl jste – podle svých slov – narušit škatulku, která už se s vámi a s těmi expedicemi pojila. Tou dobou už jste zároveň věděl, že na projektu téhle obojživelné žáby pracujete.
My jsme hlavně chtěli začít dělat věci znova složitě. Protože když jsme začínali s trabíky, nikdo nám nevěřil, což bylo samo o sobě super tahák. Všichni čekali, kdy konečně umřeme a kdy to auto umře taky. Tahle nedůvěra časem zmizela, já ale vždycky říkám, že naděje na dobrodružství je tam, kde je naděje na neúspěch. A tak jsme hledali, co zkusit jiného.
Myšlenka s žábami pochází už z roku 2012, auto jsme koupili na Ukrajině v roce 2014. Jenomže chvilku předtím, šel do kin náš první film o Jižní Americe a chvíli pak seriál do televize. A najednou ten zájem o ty trabanty, které jsme dělali sedm let, explodoval. A my jsme si řekli, nebudeme teď dělat přece nějaké luazy, které nikdo nezná, když konečně někoho zajímají naše trabanty. Takže vlastně ten projekt je starý deset let.
Když jste to oznámení tehdy formuloval, tuším v roce 2019, tak už jste věděl, že tenhle projekt se zrealizuje? A dal jste si tedy pozor, jak tu větu poskládáte, aby vás dneska nikdo před premiérou nemohl tahat za slovo? Nebo to teď na to trošku zpětně roubujete?
Ne, my jsme to věděli. Ten náš poslední film končí dvěma nebo třemi záběry na ten luaz zblízka. Úplně poslední záběr po titulkách je zvolání: „Máme nový auto!“ A jsou tam záběry z roku 2014, kdy jsme to auto koupili na Ukrajině, dali jsme tam asi tři detaily. A lidi to zkoušeli poznat. Dva to dokonce zvládli už v kině, což fakt obdivuju. Když se to pak dostalo na DVDčka, VODčka a různá úložiště, poznala to spousta lidí. Takže že pojedeme tímhle autem, jsme jasně deklarovali na konci minulého filmu.
Povedlo se vám výměnou bizarního žlutého vozítka za jiné bizarní žluté vozítko tedy z té škatulky vystoupit? Rozbít ji?
Nemyslím si, že šlo o vystoupení ze škatulky, šlo spíš o vystoupení ze stereotypu. S trabanty to začínalo být čím dál víc stejné. Fanoušky to bavilo, ale my jsme cítili potřebu se posunout. Chápu to teď i u kapel – někdy vydají album, které zní úplně jinak než zbytek jejich tvorby. Fanoušci to třeba nechtějí, ale samotní autoři potřebují dělat něco jiného. Tohle bylo podobné. Chtěli jsme se posunout, zůstat ve svém žánru, ale vrátit do něj nejistotu, která nám chyběla. Diváci si byli strašně jistí, že to vždycky dopadne. Jenže právě ten fenomén, kdy nikdo – ani my – neví, jak to celé skončí, je pro dokument skvělý.
Vždycky jsme se snažili být v tomhle našem typu dokumentu v Česku lídry. Být první, nejlepší, před ostatními. Když jsme v roce 2007 vyrazili s trabantem, tehdy ještě naprosto amatérsky, všichni jezdili v terénních autech a tvrdili, že jinak to nejde a že kdo pojede trabantem, ten zákonitě zahyne. Jakmile nám to vyšlo, najednou se ale spousta lidí vydala na cesty v levných autech a dělala vlastně to samé.
Takže pokud chceme dál tvrdit, že jsme byli první a že zkoušíme něco nového, musíme se posunout dál. Je v tom samozřejmě i naše mechanická ješitnost – prostě to zkusit. Ale současně je v tom takové klukovské dobrodružství, které by tam dřív nebylo. Když mi bylo deset, jedenáct, četl jsem Verneovky a miloval jsem články o Camel Trophy v Ábíčku – závody, kde se auta brodila, padala, navijákovala se… Hrozně se mi to líbilo. A teď jsem si to mohl splnit. A když vidím malé kluky, jak na ten film koukají stejně jako my kdysi na dobrodružné filmy, tak si říkám, jo, to je ono. Pořád je to dokument, ale záměrně jsme ho stavěli tak, aby ho divák vnímal jako příběh.
Další projekce Žluté žáby na Filmovce:
středa 30. 7. ve 21:30, Slovácké divadlo
Zdržme se nejdřív u té technické stránky věci. Zajímá mě, jaký je rozdíl v práci s kamerou a celkovém zachycení té cesty v trabantu versus v tomhle obojživelníku. Jestli třeba ta jízda vodou má filmově jinou logiku? A jaký nejbizarnější technický moment jste zažili?
Myslím, že ta logika je pořád stejná. Jde spíš o to, že třeba kameraman, který točil s námi dřív, měl hodně observační styl, nechal věci plynout a musel reagovat na to, co se děje. To je pro nás výhodnější a pro něj méně výhodné. Ondra Hošek, který točil tenhle film, má víc filmový styl. Takže byl schopný říct: „Zastavte to, potřebuji udělat celek.“ Což je pro nás, jako pro protagonisty, složité, protože ty věci se dějí doopravdy, není to hrané. Ale filmu to hrozně pomáhá, protože má díky tomu daleko filmovější pocit. Kameraman uvažuje jako při hraném filmu. Obrazově se mi to moc líbí. Trabanty měly víc punkový přístup, i kamera dělala často dost divoké věci.
Točení na vodě je vlastně skoro stejné, jen víc závisí na dronu, který jsme s sebou také měli. Když se točí na zemi, může kameraman stát před autem, přeběhnout ho. Ale když je auto uprostřed řeky, tak to nejde.
Zároveň ten film, možná víc než ty předchozí, klade důraz na nějaké menší osobní příběhy členů vašeho týmu. Dokumenty z trabantích expedic měly svoje tempo, určitý punkový styl, ale tenhle nový film je až skoro poetický. Bylo to plánované, nebo to vyplynulo z prostředí Mongolska a jiného vozidla?
To vozidlo určitě ne, to je spíš ještě punkovější než trabant. Je to velmi nepoetická krabice, na kterou se nás lidi pravidelně ptali, jestli jsme si ji vyrobili sami. Což neříká nic hezkého o jejím designu. A právě tahle nepoetická věc projíždí velmi romantickou krajinou.
Když jsem o tom psal články, lidi psali: „Vy jste nikdy nebyli z přírody takhle odvaření.“ A měli pravdu. K tomu se přidaly osobní příběhy, třeba Marek – náš motorkář – jeho žena byla těhotná, my měli zpoždění a on musel stíhat porod. A jsou tam i další linie, ale je to i tím, že jsme se naučili, že tohle máme natáčet. Že to funguje. Kdybychom tenhle film točili před patnácti lety, možná by nás to napadlo, ale rozhodně bychom tomu nevěnovali tolik pozornosti. Třeba Marek, jak komunikuje s manželkou – o tom to není, ale ono to v tom krásně funguje. Dodává to napětí, efekt tikajících hodin.
A je to víc film. Míň dokument. Sledujeme příběh, který se nějak vyvíjí a nějak dopadne. A mně se to hrozně líbí.
To je dobrý moment se zeptat na dramaturgii. Už se vás na to museli ptát stovky lidí, ale existuje apriori daný scénář – kromě hrubého plánu cesty? Nebo film vzniká čistě reaktivně, ve vleku událostí?
Scénář ve skutečnosti nemáme – kromě mapy. Trasu se snažím plánovat tak, aby přirozeně přinášela zajímavé momenty, ale ne vždy to dramaturgicky vyjde. Například v Jižní Americe jsme začínali jízdou pralesem, která by se dramaturgicky hodila spíš na konec. První část filmu tak byla silnější než druhá, což jsme museli ve střižně vyrovnávat.
Pomohla tomu třeba scéna, kdy jsme utopili auta v Peru. Stalo se to sice v první půlce cesty, ale protože pobřeží Peru a Chile vypadá podobně, přesunuli jsme tu scénu na jih, aby se v závěru filmu objevilo zásadní drama. Obvykle se podobnému přeskupování vyhýbáme, ale tady to filmu pomohlo.
Jinak ale vše vzniká reaktivně. Dějí se věci, které nejde naplánovat – například když nám náhle zemřel kamarád Radek. Měl se k nám připojit, a místo toho jsme dostali zprávu, že ho našli doma mrtvého. To se prostě nedá napsat do scénáře. Ten film vzniká zpětně jako když sochař tesá z kamene, nebo jako když skládáš puzzle bez obrázku na krabičce. Máte jen dílky a snažíte se, aby do sebe zapadly. Ale už při natáčení musíte myslet na to, aby ten materiál šel pak poskládat.
A jak vám do scénáře tohohle filmu promluvila geopolitická situace? Do Mongolska se přece nedá jinak než přes Rusko…
Původně jsme chtěli jet jen Ruskem – jednoduchá a levná trasa, odbočka do Mongolska a pak až do Magadanu. Kvůli válce na Ukrajině jsme ale trasu museli několikrát změnit a nakonec z toho vznikla složitá a nákladná cesta přes Blízký východ, Střední Asii a Mongolsko. Ta je filmově skvělá, ale extrémně drahá. Jen na poplatcích padlo kolem šesti tisíc dolarů.
Do Číny jsme se nedostali, takže jsme nakonec museli projet Ruskem, nejkratší možnou cestou. Hraniční kontroly, výslechy, snaha dostat se nám do mobilů nebo zásahy policie nebyly nic příjemného. O to větší úleva byla, když jsme z Ruska vyjeli ven. Na druhou stranu, místo původní výpravy vznikla cesta naprosto jiným a zajímavějším světem. A za to jsem vlastně rád.
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Aerofilms; audio: Totalfilm Media © 2025
