Recenze: Gloria! vám ukáže, jak rebelovat hudbou na začátku devatenáctého století

Říká se, že hudba osvobozuje. Jenže nakolik to je pravda? Skupina osiřelých mladých žen dospívajících v roce 1800 na italské katolické škole hudbu miluje, nesmí se v ní ale projevovat svobodně. Nález prorotypu moderního piana ve sklepě umožňuje pětici těch nejodvážnějších projevovat své nadání alespoň v utajení, ale to jim nebude stačit nadlouho. Italská Gloria! chce své melodie vyslat do celého světa.

Umíme to líp, mistře

Každodenní život v katolické hudební škole pro osiřelé dívky naruší zpráva, že je brzy navštíví sám papež, aby vyslechl jejich vystoupení. Ředitel školy Perlina (Paolo Rossi) si okamžitě vytyčí za úkol složit na počest této nevídané události skladbu, nicméně mu to v nejmenším nejde. Propadá frustraci a přemítá, kde sehnat zbrusu novou a reprezentativní melodii, když ne ve vlastní hlavě.

Čtveřice jeho svěřenkyň (Carlotta Gamba, Veronica Lucchesi, Maria Vittoria Dallasta a Sara Mafodda) by ráda přispěla. Každá má své sny a přání, jeví se ale natolik nedostupně, že zbývá jen hudba. I v jejím případě ale čelí Perlinovi jako žábě na prameni – o jejich autorském přispění nechce ani slyšet. Jde pro něj přímo o absurdní návrh. Ženy jsou tu od toho, aby hudbu hrály, ne aby ji skládaly! Taková byla častá logika až do relativně nedávna. Díky nemluvné služce Terese (Galatéa Bellugi) se však skupinka dostává ke zvláštnímu pianu ukrytému ve sklepě, s jehož pomocí přes noc tajně trénují a doufají, že se před papežovou návštěvou přeci jen něco zvrtne v jejich prospěch, aby mu mohly předvést sebe sama.

Možná se zprvu jeví trochu povrchně, že tu sledujeme příběh mladých krásných žen, jak bojují proti starému, ošklivému, muži – vizuální jazyk tu jede trochu na sílu. Značí to však víc než jen boj krásy a ošklivosti, či snad mládí a stáří. Dokonce i víc než jen střet mužů a žen. Perlina je vysílený člověk, který není schopný splnit úkol, který mu byl svěřen. Ničí to dokonce i jeho samotného, vysílení stárnoucího muže je zcela patrné. Přitom tu má jasnou alternativu – celou generaci nových talentů, ochotných propůjčit mu své schopnosti klidně za cenu vlastní anonymity. Jenže jeho ješitnost znemožňuje takovou pomoc přijmout. Nemá problém najmout někoho, aby hudbu složil za něj. Musí to být ale muž. A musí to být profesionál.

Střídání stráží zakázáno

Jeho seschlost, únava a těkavý zrak ztělesňují paralýzu celého systému, který se radši zakonzervuje a propadne ve stagnaci, než aby se otevřel novým lidem, popřípadě třídám lidí. Jedná se o nevědomou, ale tím úpornější sebedestrukci společnosti, která raději padne, než aby se proměnila.

Dynamiku mezi dívkami a sbormistrem můžeme tedy klidně číst jako konflikt generační výměny či mezinárodní migrace. Přesto je jasné, že režijně a scenáristicky debutový snímek hudebnice Margherity Vicario se zabývá před vším ostatním feministickými otázkami a postavení žen ve společnosti. Snímek se nakonec nespokojí s tím, že by hrdinky jednoduše předvedly krásné vystoupení a přijaly papežův potlesk – takové vyznění by stvrdilo patriarchální autoritu. Hudebnice si uvědomují, že papežský souhlas je irelevantní. Jedny jejich hudba pobouří, jiné nadchne, ale autoritativní hlas, který určí správný výklad, nemají za potřebí.

Kdo má chuť na popovou baladu?

Když začne hrdinka zpívat moderní popovou baladu, která je v roce 1800 nepředstavitelná, možná to ledaskoho zaskočí. Užití anachronické hudby, prodírající se do jinak přesvědčivého dobového dramatu, ale nesmí být čteno doslovně. Jedná se o zpodobnění toho, o kolik rychlejší a barvitější mohl být vývoj umění, kdyby napříč historií neexistovaly instituce bránící se projevit těm, kteří nepatřili k vyvolené kastě. Jediná škoda je snad, že snímek není v tomto ohledu o kus radikálnější. Jistě nepotřebujeme za každou cenu přímo luhrmannovský circus maximus, přesto se hudba nikdy nedostane do bodu, kdy by zněla radikálně i z dnešního hlediska. Možná, že Vicario chtěla dát najevo, že hrdinky nestojí o něco šíleného nebo absurdního. Přesto, když už si otevřela dveře anachronismu, možná mohla víc než nakouknout dovnitř.

Nad rámec stylizované práce s hudbou je Gloria! skrz naskrz solidní historické drama předvádějící špičkovou, i když trochu předvídatelnou filmařinu. Kamera Gianluce Palmy dává obzvlášť vyniknout očím hereček a herců, díky čemuž tím víc vyznívají jejich výkony. Příběh je rozhodně dost silný, aby takto ošetřen zaujal.

Dění mimochodem neadaptuje specifické historické události, inspiruje se ale existující benátskou školou Ospedale della Pietà, na níž nejslavněji vyučoval Vivaldi. Jednalo se o prestižní, žádanou a chválenou instituci, autoři snímku na ni ale nahlížejí z kritičtějšího pohledu. Vicario se však nakonec nepokouší o syrové drama, které by šlo na dřeň, dochází spíše ke vzletné pointě, že alternativa je možná a od opresivního systému se jde utrhnout. Možná to je trochu naivní a konec Gloria! je moc šťastný, ale od toho jsou tu nakonec filmy taky – aby se v nich žilo o trochu spokojeněji.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Film Europe © 2025

Gloria!
Drama / Historický
Itálie / Švýcarsko, 2024, 106 min
Česká premiéra: 17. 7. 2025, Film Europe
Režie: Margherita Vicario
Scénář: Margherita Vicario, Anita Rivaroli
Kamera: Gianluca Palma
Hudba: Margherita Vicario
Hrají: Galatéa Bellugi, Carlotta Gamba, Maria Vittoria Dallasta, Veronica Lucchesi, Paolo Rossi, Natalino Balasso, Anita Kravos, Sara Mafodda, Vincenzo Crea
Produkce: Carlo Cresto-Dina, Valeria Jamonte, Manuela Melissano
Střih: Christian Marsiglia
Scénografie: Luca Servino, Laura Casalini
Kostýmy: Mary Montalto