Na hektické ráno naváže den blbec. V práci se toho na vás valí tuna, telefon neustále drnčí. Ani před šíleným letním vedrem se v kanceláři neschováte, protože klimatizace nefunguje. Člověk v takové situaci velmi snadno něco někde zapomene. O to děsivější je, že když zapomenete dítě v rozpáleném autě, pro váš mozek je to naprosto totéž, jako když v něm necháte peněženku nebo klíče.
Z dalších zpráv…
V červenci 2015 otřásla Slovenskem tragédie z Nitry. Sedmapadesátiletý Jozef vezl svou dvouletou dcerku Kristínku, ale místo do školky odbočil po naučené trase rovnou do práce. Na parkovišti nechal dítě v autě, které se během horkého dne proměnilo v peklo. Na dcerku si muž vzpomněl až odpoledne, po několika hodinách. Kristínka v rozpáleném voze zemřela a otec byl později odsouzen za usmrcení z nedbalosti k podmíněnému trestu.
Podobné případy se bohužel dějí častěji, než by se mohlo zdát. Podle psychologů nejde většinou o úmysl, ale o tragické selhání paměti a pozornosti – o fenomén, který je označován bohužel právě jako syndrom zapomenutého dítěte. Tento mechanismus souvisí s tím, jak náš mozek pracuje s krátkodobou a dlouhodobou pamětí. Když se oddáváme rutinní činnosti, jako je třeba cesta do práce, mozek potlačuje nové informace… jako třeba, že dnes dceru do školky výjimečně neveze manželka. Proto se podobné tragédie nevyhýbají ani pečlivým a milujícím rodičům.
Ve světové formě
Zdánlivě nekonečné záběry jsou v módě, málokde ale tak funkčně slouží příběhu a divácké imerzi jako právě v Otci. Ten je totiž, podobně jako nedávný seriálový hit Adolescent, vyprávěn právě pomocí několika dlouhých sekvencí, kdy kamera s minimem viditelných střihů v podstatě nesleze z hlavního hrdiny. V obou dramatických dílech tahle režijní a kameramanská volba plní podobnou funkci a stejně umně se jí daří i dosáhnout kýženého efektu, totiž že divák pocitově prožije s postavami těch několik osudných minut takřka v reálném čase. S titulním hrdinou s tváří Milana Ondríka si jdeme zaběhat, skočíme do sprchy… spolu vezeme i dcerku do školky a jsme spolu i v ten naprosto šílený moment, kdy se po pár hodinách život i žaludek zničehonic obrací vzhůru nohama. Kamera debutujícího Adama Suzina od začátku ohromuje technickou bravurou. Je pravda, že v několika okamžicích kamera se svými kouzly balancuje na tenké hraně exhibice, naštěstí za ni ale nikdy nespadne úplně.
Sebelepší obrazová složka by nicméně u podobné látky přišla vniveč, kdyby kamera nebyla nalepena na tak kvalitních hercích, jaké vidíme v hlavních rolích právě tady. S nadsázkou by se dalo říci, že někdy od Stínohry je Milan Ondrík po vzoru Pedra Pascala obsazen snad do každého výraznějšího projektu; těžko nad tím ale spílat ve chvíli, kdy jeho herecké výkony bez sebemenšího zaváhání tak přesně trefují střed terče. V Otci odvádí on i jeho filmová manželka Dominika Morávková naprosto excelentní výkony plné syrových emocí. Oba jsou beze zbytku uvěřitelní i v těch nejvypjatějších momentech, kdy se na kousky roztříštěná psychika truchlících rodičů rozsype, i v subtilnějších polohách, kdy se snaží k sobě najít křehkou cestu zpátky z nevyléčitelné bolesti. Momenty, jako když zdrcený hrdina dcerku v autě objeví nebo když po čase do osudného auta poprvé nasedá, z paměti jen tak nedostanete. Otec je v tu chvíli děsivější a znepokojivější než kdejaký horor.
„Životu už vůbec nerozumím“
Na výsledku je od začátku znát, že nevznikal jako rychlá reakce na senzaci ze zpráv. Debutující scenárista a autor předlohové knihy Dušan Budzak rodinu postiženou tragédií osobně znal a spolu s Terezou Nvotovou napsal scénář, který dovoluje nahlédnout za zavřené dveře, kam se média jen tak nedostanou. Zatímco redaktoři se přesunou k aktuálnějším neštěstím a diváci na starší reportáže postupně zapomínají, trauma a rozvrácené životy jejich aktérů zůstávají. Jakkoli je úvodní půlhodina tou divácky a filmařsky nejsilnější a nejvíce strhující, právě to, co následuje, evidentně Budzaka s Nvotovou zajímalo ještě víc, než samotná fatální chyba. Rychlost a samozřejmost, s jakou okolí dovede označit viníka za vraha, se pak může ukázat stejně zničující jako samotná tragédie.
Přestože se snímek jmenuje, jak se jmenuje, a přestože režisérka proslula zejména silnými ženskými příběhy, film vystihuje univerzální lidskou křehkost. Neštěstí, které před deseti lety potkala Jozefa v Nitře, se může stát ženám i mužům, matkám i otcům, lidem napříč profesemi i věkem.
Jak snadno a bezděky můžete na kousky rozbít každodenní status quo, které jste považovali za do té doby za samozřejmé? Jak se s tak mučivou vinou dá žít? Je možné udržet si v takové situaci vztah? Jak snadno dokáže společnost vynést rychlý, nemilosrdný soud? Nvotová evidentně necítí potřebu na všechny otázky doslova odpovědět, klade je ale velmi podnětně. Díky sugestivní režii, vtahujícímu filmovému jazyku a přesnému herectví se Otec stává zrcadlem, ve kterém se, ač nerad, může zahlédnout každý.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Hudba
-
Herci
Otec (2025)
Jako příběh o vině, soucitu a empatii Otec silně rezonoval už na festivalu v Benátkách, kde film v létě soutěžil v sekci Horizonty, tradičně zaměřená na díla mladých filmařů. Vynechat byste ho určitě neměli ani vy. Slovensko může být pyšné, že jej reprezentují tak sebevědomě a světově vyprávějící mladí tvůrci. Novinový titulek proměnili v sugestivní filmovou zkušenost, která diváka nepustí od prvních minut a nutí ho sdílet tíhu tragédie, jež se může přihodit komukoli.
Otec
Drama
Slovensko / Česko / Polsko, 2025, 103 min
Premiéra: 18. září 2025, CinemArt
Režie: Tereza Nvotová
Scénář: Tereza Nvotová, Dušan Budzak
Kamera: Adam Suzin
Hudba: Jonatan Pjoni Pastirčák
Hrají: Milan Ondrík, Dominika Morávková, Aňa Geislerová, Dominika Zajcz, Peter Bebjak, Roman Polák, Ingrid Timková, Jana Bittnerová, Jiří Konvalinka, Peter Ondrejička, Martina Sľuková, Nora Mojsejová (a.z.)
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: CinemArt, Totalfilm Media © 2025
