Recenze: Srnky jsou absurdní komedie o pochybných blbečcích. Ostravský humor tu dělá úkrok dobrým směrem

Srnky slibují divokou jízdu s plejádou postav, kterou si nezamilujete ani tak jako sympatické hrdiny, ale spíš chybující figurky, jejichž nedostatky jsou veskrze lidské. Jestli „i blbec má právo na štěstí“, jak káže slogan filmu, otestuje herecká sestava z ostravského divadla Mír.

Tak jsme se tu sešli

Tři cizí muži se shodou náhod potkají během jedné divoké noci ve výtahu. Jeden z nich leží nahý na zemi a pláče, zatímco druhý je naložený na zádech třetího. Jak se do téhle situace dostali? Společně se dobelhají do bytu jednoho z nich a snaží se dát do kupy. Jenže se dočkají velmi zvláštní návštěvy, která si chce vyslechnout příběhy našich tří blbečků.

Petr Zikmund (Štěpán Kozub) je dirigent s aspirací na nejvyšší mety, zatím se však musí spokojit s tím, co považuje za přinejlepším třetiřadou pozici v ostravské operetě. Upřímně řečeno není moc ku podivu, že nemá větší úspěch – jedná se o ten typ člověka, který nemá vztah k umění jako nástroji sebevyjádření, pouze jako k hierarchii a z ní vyplývajícího společenského postavení.

Ve svých fantaziích si představuje skoro výhradně dirigování notoricky ohraných a bezpečných skladeb 19. a raného 20. století, aniž by hrozilo, že svět hudby něčím obohatí, nebo ho někam posune. Chce zkrátka parazitovat na kánonu a přisvojit si kus talentu jeho autorů. Když jednou sní o progresivní opeře v Japonsku, tak pouze pro prestiž, kterou nese. Je extrémně upnutý na povrchovou estetiku „uměleckosti“, proto chodí výhradně semi-formal a mluví hyperspisovně a hyperkorektně. Zakrývá tím skutečnost, že umění nerozumí v jeho nejzákladnější podstatě.

Tragický stalker

Karel Janýs (Robin Ferro) je patologicky stydlivý a smutný mladý muž, který často pláče. Zaměstnaný je na finančním úřadě, což využívá jako svou jedinou příležitost, jak se přiblížit k ženám. Hledá chyby v jejich daňových přiznáních a zve si je doporučeným dopisem specificky proto, aby je mohl očumovat a následně nad nimi na hotelovém pokoji onanovat. Jeho zneužívání své pozice je tak zřejmé, že ho zaznamenala jeho kolegyně a dle reakcí ho registrují i povolané ženy, takže tu nemluvíme o nějakých soukromých fantaziích. Karel patří k těm typům predátorů, který si myslí, že jeho tragický neúspěch mu dává právo zneužít moc, kterou má díky své pracovní pozici. Považuje se během toho sám za oběť nepřízně osudu. Jo a jen tak mimochodem ještě stranou stalkuje mladou herečku (Beáta Hrnčiříková).

ČESKÝ FILM

Do kin míří Srnky. Absurdní a vykloubený film se Štěpánem Kozubem a Albertem Čubou

Herci z úspěšného Divadla Mír v čele s Albertem Čubou připravili pro fanoušky další celovečerní film. Tentokrát jde o adaptaci divadelní hry Srnky, kterou na několika divadelních scénách úspěšně uvedl a režíruje Tomáš Svoboda. Ten se samozřejmě ujal i režie …

Patrik Velek (Vladimír Polák) má z trojice nejméně prostoru, nemá skutečnou dějovou linii, jen je to shodou okolností jeho byt, kde se zbylí dva muži ocitnou. I on má však, čím zaujmout. Kvůli fantaskní zdravotní kondici vyrostl jako dítě přes noc do dospělé výšky, z čehož se nikdy nevzpamatoval. Dodnes chodí v podřepu, aby se vyhnul závratím, proto oddal svůj život houbaření a mykologii. Patrik není stejně bezprostředně chybující člověk jako jeho noví parťáci, jeho zamrznutí v jediném životním okamžiku ale jistě snese kritiku.

Nadreálné zvraty prostupují i životy dalších dvou mužů – Petr po autonehodě přichází o oční víčka a náhradou dostává plastová. Vypadají úplně stejně jako lidská (jak příhodné pro maskéry!), jen vydávají hlasité klapavé zvuky, což mu znemožňuje práci s orchestrem. A Karel se dostává do snů herečky poté, co se v ní vyspí.

Srnky jsou ten typ příběhu, jehož postavy slouží jako karikatury negativních emocí, postojů a chování, které občas pociťuje prakticky každý – a nejvíc ti, co si to nepřipouštějí. Vyprávění nám pak umožňuje rozpoznat i v sobě momenty krátkozrakého kariérismu, sebelítostného pokrytectví a zneužívání moci nad druhými. Okolo Srnek se občas pohazuje pojmem „absurdismus“, protože se v nich jistě dějí absurdní věci. Nejde ale o dílo absurdismu coby specifického uměleckého směru. Srnky ukazují velmi zřejmé lidské chyby a jejich následky, akce tu mají jasné reakce – v tom jsou zcela neabsurdní a jde z nich vyvozovat závěry.

Prostě blbečci

Ne že by šlo o nějak brilantní ukázku pevnosti a domyšlenosti. Zdá se jasné, že tahle parta tvůrců hodně ráda blbne, což má prioritu před vším ostatním. Také tu nemluvíme o nějaké skupince progresivních wokeistů, takže si ne vždy lámou hlavu s vyzněním každého prvku. Když Karel stalkuje mladou ženu, napíše ji Svoboda tak, aby s tím neměla problém, dokonce to ani nezaregistrovala, a nakonec ho chtěla. Tím Karla chrání před tím, aby se stal absolutním monstrem, aniž by pro to on musel něco dělat. Takhle by se rozhodně dalo ve scénáři nimrat víc a neříkáme, že by to bylo nepatřičné. Na druhou stranu ale jde zvolit vstřícnější přístup, tedy že se tvůrci pokouší o určitou sebe/reflexi. O postavách se uvnitř filmu i v marketingu ostatně mluví jako o blbečcích. Činí tak sice jen v míře, která jim je komfortní a nezabraňuje špásům, vzhledem k úrovni české komedie je to však pořád krok dobrým směrem.

Režisér Tomáš Svoboda dosahuje Srnkami svého dosavadního filmového vrcholu. Jeho posledním zářezem byl nepovedený Indián, v němž zmateného Karla Rodena straší americký náčelník. Srnky jsou o řád výš asi proto, že vznikají na motivy Svobodovy starší divadelní hry, kterou prý psal na základě osobní frustrace po rozchodu. Možná právě to dodává tomuhle příběhu osten. Také měl během let příležitost na prknech (paradoxně však ne na prknech ostravského Míru, s nímž je spojen ansámbl) zjišťovat, co na publikum nejlíp funguje a podle toho adaptaci vytunit.

Nosným pilířem zážitku bude samozřejmě váš vztah k hercům a jejich typickému humoru, který zde jede na plno. Svoboda ale naštěstí chápe, že jakkoliv jsou jeho primárním publikem fanoušci divadla Mír, musí pracovat s filmovým médiem. Takže dává hercům prostor na skotačení, zároveň ale pracuje na vtipech exkluzivních pro plátno. Dočkáváme se řady vizuálních detailů a metavtipů, z nichž některé jsou dokonce docela neokoukané. Pokud v Americe zažila s Bláznivou střelou menší boom 80s parodie, Srnky přináší podobně hlasitý a neurvalý humor v českém prostředí. Své příznivce si rozhodně najdou.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Falcon © 2025

Srnky
Česko, 2025, 97 min
Česká premiéra: 11. 9. 2025, Falcon
Režie: Tomáš Svoboda
Scénář: Tomáš Svoboda
Kamera: Maxmilián Čuba
Hudba: Jiří Hájek
Hrají: Štěpán Kozub, Robin Ferro, Albert Čuba, Vladimír Polák, Beáta Hrnčiříková, Lada Bělašková, Petra Kocmanová, Vica Kerekes, Kamila Janovičová, Josef Kaluža
Produkce: Albert Čuba, Jana Juříčková
Střih: Maxmilián Čuba
Zvuk: Tomáš Oramus
Scénografie: Anežka Straková
Masky: Gabriela Kupková
Kostýmy: Eva Kotková