Recenze: Co ví Marielle? Lepší nevědět! Německé fantaskní drama odhaluje limity pravdy i přetvářky

Na brněnské části Das Filmfestu a od tohoto čtvrtka i v širší české distribuci můžete zhlédnout nenápadné, přesto povedené drama Co ví Marielle, jež napsal a zrežíroval Frédéric Hambalek. Doposud obyčejná dívka v něm získává superschopnost, jejímž hlavním účinkem může být totální rozklad její rodiny. Ukazuje se, že máloco je horší, než když se vaši rodiče nemůžou skrýt před vaším zrakem.

Okamžitě s tím přestaň!

Julia a Tobias (Julia Jentsch a Felix Kramer) jsou celkem běžný středostavovský pár, žijící svůj veskrze normální život. Jejich dcerka Marielle (Laeni Geiseler) se však jednoho dne vrací ze školy s tím, že od chvíle, co jí dala spolužačka facku, může na dálku vidět a slyšet vše, co její rodiče dělají. Matku načapala v práci při intenzivním flirtu s kolegou a otce slabošsky ustupovat kolegům – obojí je tím, co rodiče nejenže nechtějí, aby se vědělo, nepřipouštějí to ani sami sobě.

Co ví Marielle není vysoké fantasy, takže Frédéric Hambalek nerozebírá schopnosti Marielle do hloubky a nevymýšlí různé vylomeniny ani praktické důsledky. Nadreálný prvek existuje jen proto, aby vytvořil intimní konflikt uvnitř rodinné jednotky. Tohle měřítko vyprávění nikdy neopustí. Julia a Tobias si musí zkrátka položit otázku, jestli chtějí žít podle svých zásad, nebo podle svých tužeb. Jestli chtějí dělat to, co vychází z jejich nitra, nebo to, co vypadá dobře navenek. Během toho jsou vzorem pro zmatenou Marielle. Častěji negativním.

Příběh není nutné číst ve vší doslovnosti jako odsudek každé malé lži, kterou říkáme – radikální pravdomluvnost je prakticky nemožná a nepraktická. I kdybychom se chtěli vyhnout veškerým drobným fabulacím, které zpětně vyčišťují naše interakce a usnadňují nám každodenní provoz, není důvod partnerovi pokaždé říkat, že se nám zrovna nelíbí, co má na sobě za oblečení. Nebo že se mu nepovedlo jídlo, o které se s námi právě podělil. V rámci funkční socializace je třeba některé pravdy přinejmenším neříkat, když už ne je rovnou popřít. Opak by vedl k absurditě typu Lhář, lhář Jima Carreyho, v němž protagonista nedokáže pronést sebemenší lež.

Když zjistíš, že rodiče jsou jen lidi

Jde spíš o snahu nalézt rozumnou hranici. Vyhnout se bodu, kdy ztratíme kontakt se základní úrovní pravdy natolik, že skončíme uvěznění v nekonečné sérii performancí a přetvářek, skrz než už nemůže proniknout žádný kus naší autenticity. Kde tato hranice je, jak ji udržet a jestli je to vůbec možné, je otázka, kterou se filosofové, sociologové a psychologové zabývají odnepaměti. Babička Marielle se rozvedla, protože „Žít s někým, kdo tě nemiluje a jen ti lže, se nedá.“ Jenže se brzy ukazuje, že žít s někým, kdo ti jen říká pravdu, také ne.

Obklopit se malými nepravdami je pro dospělé v praxi přirozené a intuitivní – nebráníme se jim a předpokládáme je u druhých. Pro dítě může být ale velmi matoucí a stresující do tohoto systému vstoupit. Když potomek zjistí, že jeho rodiče nejsou monolitické pilíře ctnosti a fráze „lhát se nemá“ je spíš volným doporučením než železným pravidlem, je v životě každého člověka zlomovým a někdy traumatickým okamžikem. Co ví Marielle můžeme považovat za alegorii právě tohoto momentu, kdy si musíme připustit, že naši rodiče jsou jen lidi a žít podle nejbanálnějších zásad není možné a vlastně ani žádané.

Julia a Tobias zprvu reagují o kus umírněněji, než bychom očekávali v realitě – pro vyprávění je nutné, aby relativně rychle přijali schopnosti své dcery a začali na ně reagovat. Jejich prvotní instinkt jim káže prostě chovat se tak, jako by dívka stála neustále vedle nich. Tím se však nezačínají chovat více „pravdivě“. Marielle ostatně nevidí do jejich hlav, vidí jen jejich vnější projevy. Když tedy nyní nonstop „žijí pravdu“ tak, jak ji před svou dcerou definují, jedná se o nekonečnou přetvářku.

Lepší vědět o trochu míň

Julia třeba říká, že nekouří, i když na cigarety chuť mívá a občas si je dopřává. Zlozvyku se nyní přestává oddávat ne proto, že by ji najednou víc zajímalo zdraví, ale protože by Marielle věděla o její nepravdomluvnosti. Konečně je tedy skutečnou nekuřačkou, znamená to ale, že je blíž k nějaké pravdě? Někdo by řekl, že ano, že pravda se odvíjí od toho, jak se projevujeme navenek. Jiný by namítl, že ne, protože nejedná autenticky a ze svobodné vůle.

Druhý extrém se rovněž ukazuje nebýt ideální cestou. Hrdinové nakonec každé choutce otevírají dveře. Z dosavadního neškodného flirtu se stává nevěra, s níž se ani netají. Což však v praxi není o nic autentičtější, jak nás poučila i jiná klasika s Jimem Carreym Yes Man, v níž hrdina tentokrát automaticky souhlasí s každou možností, kterou mu náhoda předkládá. Co je tedy řešení? Nabízí se to základní – Marielle musí ztratit svou schopnost. Což lze považovat třeba za metaforu procesu, kdy si dítě samo vypěstuje cit na přetvářku a zařadí se po bok dospělých. Jenže jak toho docílit a jak Marielle případně věřit, že o své schopnosti doopravdy přišla? A byl by takový konec šťastný, nebo tragický?

Co ví Marielle na Das Filmfestu
Čo vie Marielle na slovenské části Be2Can
Od čtvrtka 23. října je film v široké distribuci

Co ví Marielle nemá dohromady ani 90 minut a tvůrci tu hezky po německu vypráví se vší nutnou přesností a efektivností. Rychle pochopíme postavy jejich konflikt. Julia se soustředí hlavně na svůj již poněkud neuspokojivý vztah s manželem, zatímco pro Tobiase je v tuhle chvíli důležitější jeho kariérní nenaplnění. Kolik dobrého a kolik špatného by vzešlo z větší otevřenosti?  Jakým vzorem jsou tím vším pro svou dceru?

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Film Europe © 2025

Co ví Marielle
Was Marielle weiß
Německo, 2025, 86 min
Česká premiéra: 23. 10. 2025, Film Europe
Režie: Frédéric Hambalek
Scénář: Frédéric Hambalek
Kamera: Alexander Griesser
Hrají: Julia Jentsch, Felix Kramer, Laeni Geiseler, Moritz von Treuenfels, Mehmet Atesci, Marion Mitterhammer, Sissy Höfferer, Nadja Sabersky, Victoria Mayer
Střih: Anne Fabini
Zvuk: Henning Hein, Steffen Pfauth, Alexander Weuffen
Kostýmy: Mara Laibacher
Casting: Ulrike Müller