Čarodějka, neboli Wicked, je rozhodně fenomén, i když první díl hollywoodské adaptace vloni dokázal, že stále ve velké míře uzavřený v americké bublině. V domácích Spojených státech snímek vydělal takřka dvojnásobek toho, co ve zbytku světa, a stejně tak bylo domácí publikum mnohem nadšenější než to mezinárodní. Nyní přichází zakončení, adaptující druhé dějství jedné z nejspěšnějších broadwayských show všech dob. Před tvůrci stál obtížný úkol: Nikdo se netají tím, že druhá polovina jevištního muzikálu je ve všech ohledech slabší. Tomu odpovídá i pokles hodnocení. Přesto se opakuje, že Američané jsou o několik řádů nadšenější. Co oni ví a my ne?
Zlepšení nikdo nečekal
Čarodějka: Druhá část, vstupující dnes do i českých kin, má v tuhle chvíli na metakritické platformě Rotten Tomatoes neoslnivých, ale uspokojivých 70 % kladných recenzí. Vedle nich se skví neochvějně luxusních 98 % od publika. České přijetí je hluboce pod oběma čísly od diváctva všech tvarů a velikostí.
Druhý díl si uchovává některé přednosti jedničky, hlavně bohatou výpravu, založenou na kombinaci praktických a digitálních kulis i kostýmů. „Digibordel“ se dokonce jeví méně rušivě než minule a je o kus snadnější identifikovat, kolik staromilské práce na mizanscéně si produkce vyžádala. To je jediný výraznější filmařský posun. Ne že bychom jich čekali víc – oba díly vznikaly naráz, proto se ostatně premiéry dvojky dočkáváme tak rychle.
Přestože k jedničce jsme byli veskrze vstřícní, dvojku i my považujeme za o kus méně uspokojivou. Ani to by nemělo být překvapivé, většina příznivců si rovnou kladla otázku: „O kolik slabší to bude?“ Druhý akt Čarodějky je notoricky problémový. Obsahuje pouhá dvě populární hudební čísla oproti nabušenému rozjezdu. Děj se pak naplno promíchává s klasikou Čaroděj ze země Oz, přičemž nejde o zvlášť plynulý proces. Výsledek je matoucí často i pro Američany, pro něž je příběh Dorotky z Kansasu nedílnou součástí jejich dětství. Filmaři se pokusili doplnit několik scén zvyšujících návaznost děje a dovysvětlujících motivace postav, i tak bude nejspíš pro většinu českého publika problém chápat, proč najednou do příběhu vstupuje dívka, které nikdy nevidíme do tváře, a proč jsou některé postavy tak násilně tlačeny do velmi specifických pozic.
Jak to dělají?
Možná se nabízí hodit flintu do žita a říct si, že tahle show se obejde beze mě. Pak se ale začtete do amerických reakcí fanoušků a fanynek, kteří i druhý střet Cynthie Erivo a Ariany Grande považují za splněný sen a bezměrně silný emocionální zážitek. Vrchol sezóny! Oscar contender! Jde se do jejich postoje nějak vcítit?
Jeden z předních rozdílů jejich přístupu tkví jistě v tom, že k Čarodějce nepřistupují jako k novému příběhu, který poznávají, ale jako k adaptaci scén, jež znají nazpaměť. V takovou chvíli se rozplývají problémy s fragmentárností vyprávění, které v nejmenším nedokáže držet dějovou ani emocionální kontinuitu. I ta část amerického publika, která má méně informací, má pořád dost stébel, kterých se chytit (Čaroděj ze země Oz, větší přítomnost filmu ve veřejném prostoru), takže snáz přijme, že se trochu ztrácí.
Možná se to jeví velmi bizarně, jedná se však o jeden z možných módu dramatické performance, byť nepříliš často uplatňovaný v dnešním filmovém mainstreamu. Ještě na přelomu 19. a 20. století bylo běžné, že lidé chodili do divadla nikoliv na celé hry, ale na série monologů z portfolia slavných herců napříč kánonem, které mistři předváděli vytržené z kontextu. Neříkáme, že režisér Jon M. Chu na tuhle tradici vědomě navazuje, ale je jasné, že jeho film, až na pár dodaných spojnic, soustředí veškerou energii na jednotlivé scény a vzdává se úplné koherence.
Berte, co je
V některých momentech se tu dokonce jakákoliv uvěřitelnost aktivně rozbíjí. Čeští recenzenti často nechápavě komentují scénu, v níž se po pádu Dorotčina domu na sestru/kamarádku Elphapy a Glindy obě hrdinky začnou místo adekvátního truchlení nad zesnulou kočkovat a prát jako malé holky. V tradici jevištního Wicked je ale právě tohle zavedený okamžik, kdy herečky vystupují z rolí a chvíli blbnou k obecnému nadšení sledujících. Na pódiu, obzvlášť v populárních, často reprízovaných hrách, je běžné po čase začít takto vyvádět. Jde tedy o něco zcela nesmyslného z hlediska děje, ale padnoucího do historie téhle specifické produkce. A je svým způsobem radikální, že se tvůrci rozhodli tenhle prvek zachovat, aniž by ho jakkoliv vysvětlovali a obhajovali. Co jiného ale čekat od filmu, jehož poslední záběr znovuvytváří plakát jevištního muzikálu?
Tenhle zájem pak prostupuje celé dílo. Týká se i statické práce s kamerou a velmi pomalého tempa – míněno celého filmu i montáže scén, které evokují živé vystoupení na pódiu. Druhá Čarodějka zkrátka, ještě důsledněji než první, imituje postupy muzikálové předlohy a my se můžeme ptát, jestli to vede k uspokojivému zážitku, nebo ne. Rozhodně platí, že publikum musí přeorganizovat svůj divácky mozek a uvažovat podle úplně jiných kritérií, než jaké na mainstreamové filmy většinou uplatňujeme. A nebudeme lhát, my to u dvojky na rozdíl od jedničky už nedokázali ve stejné míře a odešli poněkud rozčarovaní. Zároveň ale platí, že je Čarodějka unikátní projekt a jedinečný zážitek, i když možná ne zcela pozitivní.
Rozhodně může praštit do očí, jak moc se zamotal a ztratil příběh, který se bez toho, aby ho někdo nutil, rozhodl dělat alegorie fašismu a totalitního útlaku. (Jen jestli by nebylo lepší se do toho ani nepouštět?) Nakonec tu máme hlavně dvě herečky, které na sebe přes dvě hodiny zpívají, jak moc se milují, aniž by cokoliv okolo dávalo dějový smysl. Snad se nám ale podařilo vysvětlit, že Wicked nevypadá, jak vypadá, úplnou náhodou. Jon M. Chu jako by se rozhodl nás přiblížit Brodwayi tak blízko, jak jen jde bez zakoupené letenky.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: CinemArt © 2025
