Recenze: Russell Crowe jako Göring vkládá do komplikovaného odkazu Norimberku ďábelské charisma

Jde diagnostikovat zlo? Mladý vojenský psychiatr tomu věří a nemohl by si přát lepší subjekt, jak své teze stvrdit. Do péče mu byl svěřen Hermann Göring, právě zajatý druhý muž třetí říše, který ve své cele čeká na soudní proces století: norimberský tribunál. Narcis posedlý pozornosti se těší, až na něj budou namířeny kamery a on bude moct ještě jednou šířit svou ideologii. Nenapáchá nakonec celý proces víc škody než užitku?

Najít zlo

Americký psychiatr Douglas Kelley (Rami Malek) je těsně po skončení druhé světové války povolán do Norimberku, místa, kde Němci před lety oznámili zákony stavící Židi mimo legalitu. Dozvídá se, že vojenský prokurátor Robert H. Jackson (Michael Shannon) se právě zde chystá uspořádat doposud nevídaný soud, v němž budou spravedlnosti čelit nejvyšší přeživší představitelé padlého režimu. V čele s čerstvě dopadeným Hermannem Göringem (Russell Crowe), svého času druhým mužem říše.

Protože snímek popisuje vcelku známé historické události, nebojí se recenze toho, co by byly jindy „spoilery“.

Ve středobodu obžaloby budou nově vyvstávající informace odhalující rozměr zločinů skrývajících se za zdmi „pracovních táborů,“ v nichž byli vězněni především židovští zajatci. V tuto chvíli svět pořád ještě s jistotou neví, jakého rozměru holokaust dosáhl, už teď je ale jasné, že pravda je zrůdná.

Kelley má za úkol dohlížet na čtyřiadvacet obviněných a zhodnotit jejich mentální stav. Ambiciózní doktor si klade za cíl najít v nich podstatu jejich monstrozity. Hannah Arendt se svou zlomovou prací o banalitě zla přišla až během Eichmannových jeruzalémských soudů v 60. letech, Kelley je tedy ještě poněkud naivní. Na začátku filmu velmi jasně deklaruje svůj cíl: „Když psychologicky diagnostikuju zlo, můžu se ujistit, že se nic takového nemůže stát znova.“

Dnešní divák už nejspíš dobře chápe, že tak jednoduché to není. Zlo nacismu nebylo soustředěné do činů specificky individuálních zrůd, ale do součinnosti celé společnosti. Morální zodpovědnost se jakoby vytratila a pachatelé některých z největších zločinů všech dob prostě „dělali svojí práci“.

Diplomatický úspěch, intelektuální selhání

Göring, předmět největší Kelleyho fascinace, není přímo ekvivalentem strohého úředníka Eichmanna – je šarmantním narcisem, který miluje každou možnost být středem pozornosti. Zodpovědnost za holokaust přesto odmítá na základě toho, že o něm jednoduše nevěděl. Mělo se jednat jen o jeden z mnoha bodů na agendě Německa, odehrávající se na periferii jeho pozornosti. Sám měl přece dost svých starostí a věřil, že se o „odsun zajatců“ postarají pověřené osoby ke spokojenosti všech.

Ne že by Kelley Göringovi věřil, přesto částečně propadá jeho šarmu. I tak se Jacksonovi snaží pomoct dostat se schopnému řečníkovi pod kůži. Prokurátor přitom potřebuje každou radu, tlak na něj je značný. Samozřejmě, že stojí v čele zkonstruovaného procesu – Göring nemůže říct nic, co by ho zachránilo. Může ale říct mnohé, co bude jeho kariéru v očích zradikalizované veřejnosti legitimizovat a udělá z něj mučedníka. Jackson se tedy setkává od svých nadřízených s kritikou za to, že celé divadlo je úplně zbytečným rizikem. Nikdo doopravdy nevěří, že jde o nestranný soud, přičemž by se zároveň nikdo nezlobil, kdyby se obvinění prostě postavili ke zdi a na místě zastřelili – k čemu tedy celá hra gest? Jackson ale věří, že může položit základy nové větve mezinárodního práva.

Snímek v tomto ohledu ukazuje norimberský tribunál jako diplomatický úspěch, ale širší intelektuální selhání. Chválí schopnost Jacksona postavit základy nové globální dynamiky, kritizuje ale tendenci Západu využít rozsudek nad dvěma desítkami zločinců k příležitosti udělat za dějinami tlustou čáru a považovat problém za uzavřený.

Kelley zjišťuje, že nacisti nebyli výjimeční. Odmítá tedy obcházet besídky a vyprávět o konečném vítězství dobra. „Fašismus nejsou jen lidi ve strašidelných uniformách, musíte se naučit je rozpoznat, protože tu můžou být tady a teď!“ rozčiluje se v rádiu… ale svět to nechce slyšet. Brzy je odstavený z veřejného prostoru a jeho kniha, v níž varuje před trvající lákavostí fašismu pro masy, je komerčně neúspěšná a odmítnutá. Končí jako alkoholik a patnáct let po tribunálu páchá sebevraždu – požívá stejnou kapsli jedu jako Göring, když na poslední okamžik unikl oprátce. Historie má černý smysl pro ironii, fikční scenárista by si něco takového nedovolil.

Jít na maximum svých schopností

Norimberk je tedy film s dobrými a snad i provokativními úmysly, jimž vymezují hranice hlavně režijní a scenáristické limitace Jamese Vanderbilta. Při pohledu na jeho portfolio, zahrnující tituly jako několik posledních dílů Vřískotu, Garfieldův Spider-Man či druhý Den nezávislosti, za který si odnesl nominaci na zlatou malinu, se před námi odhaluje filmař, který si jednoznačně ukousl sousto zcela mimo jeho dosavadní ligu.

Za to se mu rozhodně nebudeme smát, právě naopak v principu oceňujeme, že se tvůrce se zjevným citem pro žánrovou zábavu jen pohodlně neuvelebil a neustrnul na místě. Norimberk má zřejmě upřímné ambice, zároveň ale nečpí pocitem sebedůležitosti a sebedojímavosti. Výsledek nepůsobí, jako by si chtěl zakomplexovaný komerční režisér projednou přivlastnit důležitou událost a těžit z ní společenský kapitál. Vykazuje snahu přemýšlet o věcech z více stran, nepropadat přímočarému historickému výkladu a formulovat některé nepříjemné myšlenky.

Vanderbilt však pro téma tohohle ražení nemá vypěstovaný cit, takže se nejednou stane, že někdo viditelně „zahláškuje“ něco chytrého či vtipného po vzoru komiksového blockbusteru, načež se film na okamžik zastaví, jako by čekal na smích a potlesk. Nebo je scéna vystavěna s přehnanou opulencí, jako když Jackson Kelleyho poprvé oslovuje z nějakého důvodu uprostřed noci na rozpadlém Reichsparteitagsgelände, kde se pořádaly největší nacistické sjezdy. Jistě, je to cool dekorace, ale situace si ji rozhodně nežádá.

Režisér a scenárista naštěstí ví, na koho se může spolehnout. Dramatickou energii těží hlavně ze střetů Maleka a Crowea, kteří táhnou zážitek nahoru. Malek se jako vždy pohybuje v arciherecké křeči, to ale skvěle pasuje k jeho zmítané postavě. Žoviální a charismatický Crowe pak zvládá ztělesnit Göringovo charisma, aniž by mohla být řeč o idealizaci nebo romantizaci. Na jednu stranu poznáváme osobnost „větší než život“, zároveň ale cítíme, že za velikášským pozlátkem je fádní narcis.

Vcelku můžeme zalitovat, že se Norimberku nechopil někdo s větší finesou pro scénář i režii, ale to je možná trochu zbytečný stesk – existence tohoto filmu ostatně nikomu nebrání se k látce vrátit. Druhá světová válka o svou pochybnou atraktivitu jen tak nepřijde. I když tedy výsledek není dokonalý, pořád je značně podnětný. Někoho možná i zaskočí troufalostí otázek, které se na různé rovině úspěšnosti pokouší položit. Kdo své povědomí o norimberském tribunálu nerozšířil od lekcí na základce či střední, ten o něm může mít dost zkratkovité představy. Takže pokud nic jiného, daří se snímku připomenout, o jak nejednoznačnou a komplikovanou událost se jednalo.

foto/video: © Falcon 2026

Norimberk
Nuremberg
USA, 2025, 148 min
Česká premiéra: 15.01.2026, Falcon
Režie: James Vanderbilt
Předloha: Jack El-Hai
Scénář: James Vanderbilt
Kamera: Dariusz Wolski
Hudba: Brian Tyler
Hrají: Russell Crowe, Rami Malek, Michael Shannon, Leo Woodall, Richard E. Grant, John Slattery, Mark O’Brien, Colin Hanks, Wrenn Schmidt, Lydia Peckham
Produkce: Richard Saperstein, Bradley J. Fischer, James Vanderbilt, William Sherak, István Major
Střih: Tom Eagles