Recenze: Gilgamešův sen je asi nejdrásavějším filmem letošního Zlína. Pro děti žijící ve zpustošeném Bagdádu není mnoho naděje

Že zlínský festival už není zdaleka jen pro děti, je z našich recenzí jistě patrné. Setkáváme se tu i s tituly, v nichž možná děti vystupují, nejsou však jeho primárním publikem. Gilgamešův sen iráckého režiséra Mohameda Al Daradjiho k nim patří. S příběhem ztracené generace přežívajících v válkou zpustošeném Bagdádu se pere s důstojností a intenzitou, jaké se často nevidí.

Otevřete srdce?

Samotný námět je povědomý a typický, vždyť jak přirozeněji demonstrovat nefunkčnost systému než na utrpení dětí bez rodiny a domova, které se po vzoru postapokalyptického dramatu prodírají prostorem evokujícím zaniklou civilizaci? Jedná se o nejbezpečnější způsob, jak vyvolat empatii. Tím spíš u geopoliticky komplikovaných konfliktů, jež je těžké na prostoru jediného filmu důsledně představit a vyargumentovat u nich jasnou pozici.

Že místo toho kamera zacílí na ty nejnevinnější oběti, jež trpí bez vlastní odpovědnosti a mimo specifický kontext situace, je vcelku logická zkratka. Nese však s sebou nevyhnutelné nevýhody, předně  se otevírá kritice ohledně emocionální manipulace a banality. Když míří příběh především na srdce a podtrhává archetypální motiv ztraceného dětství a podupané nevinnosti, nevyhnutelně se dočká obvinění z neproduktivnosti a neschopnosti načrtnout jasné cesty k řešení situace.

Irkalla: Gilgamešův sen ve Zlíně:
pondělí 1. 6., 20:00, GAC

Neměli však bychom zcela shazovat základní aktivistickou hodnotu takového popíchnutí, jež aktivuje zájem o danou látku a popostrčí členy publika, aby se o věc zajímali, zjistili si specifika a sami se přesunuli od emocionality k pevnějšímu postoji. To je jistě záměr iráckého režiséra a scenáristy Mohameda Al Daradjiho, který Irkallu: Gilgamešův sen připravoval sedm let a jako součást projektu vyrazil do rozbouřených bagdádských ulic, v nichž s nasazením vlastního života pořídil záběry střetů rebelů s Islámským státem.

Mezi konkrétností a archetypem

Jenže co si počít s přízemnějším, ale v praxi možná ještě pádnějším podezřením, že musí být jednoduše dost nudné sledovat něco tak smutně povědomého? Copak jsme o smutných dětech na ulici neviděli dost fikčních filmů a dokumentů? Tady Al Daradji dělá vše může, aby svůj film dostatečně naplnil kontextem a postavami s agendou a vnitřkem. Nechce se stát jen misery pornem, v němž neděláme nic jiného, než že sledujeme dětské utrpení anonymně roztomilých postav.

Většina synopsí se soustředí na malého Čum Čuma (Youssef Husham Al-Thahabi), který je posedlý figurou Gilgameše. Věří, že dávný panovnýk a mytologická figura může z podsvětí přivést jeho zavražděné rodiče a uvést svět do pořádku. Trpí cukrovkou a ve stavu sníženého stavu sacharidu v krvi i halucinacemi, což jen stvrzuje jeho přesvědčení, že Gilgameš existuje a může mu pomoct. Motiv chlapce unikajícího do své fantazie nejspíš ještě podtrhává dojem filmu jako uhýbajícího k abstrakci. Tento prvek ale nezabírá tak velkou část stopáže, jak by se z pohledu na propagační materiály mohlo zdát. Jedná se zkrátka o vizuálně nejvýraznější aspekt. Iproto, že několik Čum Čumových halucinací je přímo zobrazeno na plátně.

Skutečným hrdinou, respektive antihrdinou je ale Múdy (Hussein Raad Zuwayr), který rovněž trpí bludy, ale přeci jen o kus realističtějšího řádu. Chlapec o něco starší než ostatní je v tuhle chvíli velitelem celé party, nicméně sní o tom, že spolu se svou láskou Sárou (Lujain Star Naima) a jejím bráškou Čum Čumem uteče do Holandska. Aby vydělal na falešné pasy, nebojí se zaplést s místní buňkou ISIS, pro kterou po městě pašuje zbraně. A nebojí se ani zneužít „učitelku“ Mariam (Samar Kadhim Jawad), místní podivínskou ženu, jíž ISIS zabila celou rodinu, takže nyní jezdí v chátrajícím autobuse Bagdádem a stará se o místní děti. Právě její autobus je zároveň nejlepším místem, do nějž potajmu skrýt zbraně k převozu městem.

Múdyho sen o lepším životě v Holandsku není o mnoho přesvědčivější než Čum Čumův sen o tom, že ho přiletí zachránit ztělesnění sumerského krále. Mladík sice díky své vpravdě obdivuhodné houževnatosti může vyhandlovat dost prostředků k tomu, aby měl šanci se do Evropy fyzicky dostat, jeho přesvědčení o životě zde je ale až moc růžové. Když říká Čum Čumovi, že až přijedou, jeho vlasy se samy promění v blond a oči mu zezelenají, myslí to v nadsázce, v nitru si ale představuje něco podobného – že bude moct opustit dosavadní bezútěšný způsob života a okusí všechny krásy evropanství. Jeho mladší kamarád je v tomto ohledu paradoxně mnohem rozumnější, když obezřetně pochybuje o tom, že je bude cizí země ochotná přijmout s takovou samozřejmostí, jakou Múdy očekává.

Kdy to krachne?

Vzhledem k celkové atmosféře nás ani na vteřinu nenapadne, že by se Múdyho plán mohl uskutečnit a čekáme, kdy ho všechny jeho transgrese dohoní a kdo všechno za to zaplatí krutou daň. Je jasné, že Múdy je silně traumatizovaný kluk, který je ke svému chování vytvarovaný prostředím, v němž vyrůstal. Zároveň ho ale nejde úplně omluvit jako člověka, který neměl jinou volbu – může okolo sebe ostatně vidět mnoho bojovníků proti Islámskému státu, jejichž snahu však na rozkaz šéfa místní ISIS buňky sabotuje.

Přestože je tenhle čtrnáctiletý kluk de facto terorista (používat tenhle pojem v posledních letech prakticky ztratilo smysl, na koho jiného ho ale používat než na pomahače ISIS?), chápeme jeho úhel pohledu. Tunelové vidění, během nějž si doopravdy nepřipouští, co dělá, a fixuje se na dva lidi, tedy Sáru a Čum Čuma. Pro ně by přenášel celá pohoří. Všichni ostatní jsou jen potenciální nepřátelé, které je potřeba přechytračit a využít ke svému cíli. Múdy a jeho parta mají popěvek, k němuž se během filmu několikrát vrací – mísí se v něm politika, náboženství, vlasteneství i mytologie, to vše poměrně nečitelným způsobem. Asi proto, že tyhle ztracené děti představu o funkční kultuře a systému nemají. I proto Múdyho nenapadne jiný postup než sloužit tomu, kdo zrovna platí, což je náhodou teroristická organizace. Navíc je to všechno jedno – Holandsko je daleko a život v něm bude tak nový, že vše, co se odehrálo v Iráku, bude nakonec bezpředmětné.

Už několikrát jsme během Zlína chválili herecké výkony mladého ansámblu, korunu si ale bez vší pochybnosti odnáší Gilgamešův sen. Prakticky každý dětský herec je zcela přesvědčivý a Zuwayr jako Múdy je jednoznačný herecký objev – kéž by se pro něj ještě našlo u filmu nějaké uplatnění. Co se týče úrovně filmařiny. Irkalla nezapře pochod nejprestižnějšími světovými festivaly – jedná se o jeden z nejlépe realizovaných filmů zlínské nabídky.

Oficiální materiály mluví o věkové přístupnosti od čtrnácti let, tedy pro děti Múdyho věku. A jistě to je technicky možné, pokud řešíme například absenci explicitně drastických záběrů. V praxi se však vzhledem k tíži námětu, nekompromisnosti zpracování a neochotě nabídnout jasný příběh s uzavřeným koncem nezdá pravděpodobné, že budou děti připravené tenhle počin vstřebat. Zato jde o jednoznačného kandidáta pro jejich dospělý doprovod. Skoro by se chtělo říct, že jde o „ten jeden film“, který by měl v letošním Zlíně chytit dospělý cinefil. Také se jedná o rest našich distributorů, o němž doufáme, že ještě napraví.

foto/video: © Zlín FF 2026

Irkalla: Gilgamešův sen
Irkalla Hulm Jijiljamish
Irák / Spojené arabské emiráty / Velká Británie / Francie / Katar 2025 107 min
Režie: Mohamed Al Daradji
Scénář: Mohamed Al Daradji, Karim Traïdia
Hrají: Ameer Jabarah, Jabbar al Janabi, Youssef Husham Al-Thahabi, Samar Kazem Jawad
Produkce: Mohamed Al Daradji, Hélène Cases, Salam Salman