Abychom byli upřímní: „Dokumentarista z FAMU točí intimní dokument o sobě a/nebo svojí rodině“ je asi ta poslední věc, kterou si chce člověk přečíst ve filmové synopsi. Obvykle se jedná o znamení bud tvůrčí bezradnosti, nevhodně směřovaného narcisismu, nebo kombinaci obojího. Režisérka Pepa Lubojacki má však nejen talent, nýbrž i filmařské štěstí a lidskou smůlu, že příběh její rodiny film unese. Vítězství jejího Kdyby se holubi proměnili ve zlato v Berlinale je tomu důkazem.
Co s tebou a co sebou?
„Jak odvyprávím příběh, za který se stydím celý život?“ táže se sama sebe režisérka zkraje filmu, který vznikal nějakých pět let a jeho jádro tvoří střety se starším bratrem, tápajícím jako alkoholik na ulici. Na problémy s alkoholismem zemřel již její otec a komplikují život nakonec i jí samotné, i když ne v míře, s níž se potýkají někteří její příbuzní.
Co je vlastně cílem celého projektu? To je další z věcí, na něž se Lubojacki nahlas ptá. Jistě nemůže prostě sledovat příbuzné, jak se upíjejí k smrti, a zaštiťovat se dokumentaristickou objektivitou, to by bylo šílené. Často tedy do bráchy uprostřed snahy o příjemnou interakci hustí, aby konečně přestal a šel na léčbu, nebo aspoň do bytu, který je ochotná mu zaplatit. Bez výsledku.
Kdyby se holubi proměnili ve zlato na KVIFF
Čtvrtek, 9. 7., 12:00, Malý sál
Pátek, 10. 7., 10:30, Kongresový sál
Třetí otázka je, proč přesně to po něm vlastně chce. Protože je na místě to chtít? Aby ho zachránila? Nebo aby zachránila sebe? Aby se ušetřila od dalšího trápení, až ho někde najdou mrtvého, jak se běžně děje jeho kamarádům? Jedná se o akt lásky, charity, arogance, kontroly, sobectví? Nebo v nějaké míře toho všeho naráz? Pokládat si tyto otázky není příjemné. Tím méně je příjemné pokládat si je způsobem, kterému budou svědky tisíce lidí v publiku filmových festivalů napříč Evropou.
Muselo to být?
Nikdy přitom nesledujeme „film na téma“, ale „film o ženě řešící téma“. V tomto ohledu je Lubojacki důsledná a celý projekt tomuto konceptu podřizuje. Jeho subjektivita je absolutní a zdůrazňovaná excentričnostmi, třeba monology pronášejícím holubem s pusou a očima digitálně nalepenýma ve stylu „annoying Orange“. Nebo vkládaným textem dovysvětlujícím a rámujícím dění. Tyto prvky se skrývají za humor a nadsázku, jistě aby skryly velké množství vnitřní bolesti. A vždy také podtrhávají osobní vyznění projektu.
Diskutabilním prvkem jsou fotografie z rodinného alba rozpohybované a rozmluvené pomocí AI. Výsledný záměrně nepříjemný, zcizující efekt dává koncepční smysl, přesto z něj nejsme nadšení. Užití AI je pro dokumentaristku z FAMU, která měla dlouhá léta přes chodbu talentované animátory mezinárodního kalibru, rozhodně volba hodná zpochybnění. Ne že by nevedla k funkčnímu výsledku, jistě ale nejde o jediný efekt, o jaký se dalo usilovat a jaký mohl ilustrovat kýžené emoce. Jedna věc je snad pro malou produkci používat AI při rešeršním procesu a při konceptualizaci, druhá k vytvoření koncového efektu. Maličko to kalí jinak všudypřítomnou hravost filmu.
Film místo terapeuta
O konečném vztahu ke snímku bude ale rozhodovat především, jak se postavíte k onomu základnímu formátu, který jsme naťukávali už v perexu. Rozhodně je zvláštní sledovat, jak se režisérka hádá se svým opilým bratrem o tom, jak ubližuje jí a jejich matce, ale až potom, co si připraví kameru a naaranžuje se do uspokojivé kompozice. Okamžiků úpěnlivé emocionální zranitelnosti performovaných na kameru najdeme ještě mnohem víc. Lubojacki samozřejmě není první ani poslední dokumentaristka, která tyto postupy využívá. (Přičemž se poslední roky především díky TikToku rozšířily i mezi „civilisty“.) Vidět člověka zpracovávat emoce „v přímém přenosu“ do podoby audiovizuálního produktu je pak pro velkou číst lidí značně neintuitivní a vždy bude vyvolávat diskusi o osobní morálce i dokumentaristické etice.
Možných přístupů je hned několik. Ty vstřícné říkají, že kamera se pro člověka může stát nástrojem autoterapie. Tvoří taky zeď mezi světem a autorem, vytváří pocit odstupu a bezpečí. Tvůrce takového videa/filmu fázuje nutnost vypořádat se s problémem do několika etap. Nejprve je mechanicky proměňuje v syrový záznam, který později ve střižně rozkládá a opět skládá dohromady, analyzuje jejich význam a nakonec, při odevzdání hotového díla, se může k věci snáz postavit čelem. Ty negativnější výklady mluví o komodifikaci vlastního života, o „přivlastňování“ a „spotřebovávání“ svého okolí.
Zdravé pochyby
Pravda může být i zde mixem všech motivací, chvályhodných i negativních. Lubojacki se pak nijak nebrání tomu je všechny pojmenovat a vzít v potaz. Diváka rozhodně vybízí, aby soudil ji možná ještě víc než jejího bratra. Můžeme tu snadno zabloudit v začarovaném kruhu, když podotkneme, že si tím onu reflexi opět přivlastňuje a dělá ji jen další vrstvou svého filmu. Jediným řešením by však v takovou chvíli bylo žádný film nedělat. A to by bylo ve festivalové recenzi poněkud zvláštní východisko.
Mnohem spíš je na místě přijmout paradoxnost a určitou „špinavost“ takto osobní dokumentaristiky, kdy bude autor muset vždy pochybovat sám o sobě a svých motivacích, jak ostatně Lubojacki dělá. Takový film chce unikátní mix zranitelnosti a sebevědomí. Zranitelnosti ohledně ochoty se tak moc před kamerou obnažit, sebevědomí ohledně důvěry v to, že svět bude chtít být u toho. Možná si dokonce zaslouží tím víc ocenit za odvahu neucuknout a předložit svůj film před publikum i s tím, že ji může někdo odsoudit – dokonce sama dává návod, jak to udělat.
Pokud ale přijmeme film jako terapii a přijmeme základní formát stylizovaného videodeníku, má režisérka šanci strhnout svým citem pro vykreslení situace i emocí. Vítězství na Berlinale značí, jak univerzálně přesvědčivý výsledek se podařilo předložit. I ve Varech pak někteří mluví o nejsilnějším zážitku, jaký letos na festivalu prožili. Kdyby se holubi proměnili ve zlato má tedy rozhodně potenciál dostat se vám hluboko pod kůži. Bude nyní zajímavé, jakým směrem se režisérka vydá, až zpracuje méně osobní téma.
Kdyby se holubi proměnili ve zlato (2026)
Výrazný dokument studující rodinnou historii alkoholismu, v němž režisérka tápe, jak se ke všemu postavit, co si s tím počít a dokonce, nakolik jí téma vůbec patří. Pro někoho půjde o nejsilnější zážitek letošního festivalu.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © KVIFF 2026
Kdyby se holubi proměnili ve zlato
Česko / Slovensko 2026 110 min
Česká premiéra: 24. 9. 2026, Aerofilms
Režie: Pepa Lubojacki
Scénář: Pepa Lubojacki
Kamera: Pepa Lubojacki, Tomáš Šťastný
Hudba: Adam Matej
Hrají: Pepa Lubojacki, David Lubojacki, David Richter, Marco Arnone
Produkce: Wanda Kaprálová, Klára Mamojková, Matej Sotník
Střih: Pepa Lubojacki
Zvuk: Matěj Lindner, Jakub Trš, Adam Matej
