Jakmile má Sandra Hüller nový film, Totalfilm bude sedět v první řadě – na to jste si už asi zvykli. Vynikající německá herečka během aktuální sezóny opět excelovala v několika předních festivalovkách, z nich obou hlavních se dočkají i diváci Varů a následně širší české publikum. Jako první se pojďme věnovat Rose.
Ideální soused
Rose je žena vydávající se za muže, která spáchala strašlivé věci, dozvídáme se zkraje snímku o protagonistce nového dramatu rakouského režiséra Markuse Schleinzera, který ne poprvé využívá historické kulisy k dekonstrukci ryze současných společenských problémů. Kde ve svém dramatu Angelo z roku 2018 studoval „rasovou“ dynamiku ve společnosti, tam se v Rose soustředí na gender.
Protagonistka se vrací z třicetileté války, znetvořená kulkou do hlavy a zocelená roky násilí, a přichází na usedlost svého padlého kamaráda, za kterého se rozhoduje vydávat. Přes počáteční nedůvěru vůči ní coby tichému podivínovi se jí daří zapadnout do kolektivu – zvelebuje svou usedlost tak, že je prospěšná celé komunitě, učí místní číst, dokonce zvládne zabít medvěda, který terorizoval místní lesy.
Rose na KVIFF
Neděle, 5. 7., 20:30, Kino Čas,
Pátek, 10. 7., 17:00, Velký sál
Posledním stvrzením jejího přijetí a do místního společenství, a to na kulturní i majetkové rovině, je pojmout za manželku dceru někoho z místních farmářů, tím spojit grunty a zařadit se do místní provázané sítě vztahů. Volba padá na zdánlivě tichou a bohabojnou Suzannu (Caro Braun), jejíž příchod na statek je zatím zdaleka největším ohrožením Roseina pečlivě budovaného postavení. Dokud se totiž nenarodí dítě, nic z jejího snažení nemělo smysl. Jak asi tušíte, s tím by mohl být maličko problém.
Rosa není „trans“, neuvažuje o sobě jako o muži (proto o ní píšeme v ženském rodě). Mužské přestrojení volí kvůli svobodě, kterou jí přináší, tedy možnosti autonomního života, kde nemá o kus víc ani míň možností než její soused. Není v jádru ani rebelkou a neusiluje o systémovou změnu. Ve skutečnosti během života projevila u nepřijatelnou konformitu s nátlakem systému, třeba když si dala sestrojit umělý penis, aby mohla ve válce znásilňovat poražené nepřátele, což se od vojáků očekávalo. Účastnila se, aby na sebe nevrhla podezření.
Opovážlivá touha po normálu
I když se v pozdější části příběhu začne upřímně zajímat i o Suzannu a její štěstí, „do party“ ji zprvu přibírá pouze z nutnosti, aby její přečin nevyšel najevo. Máme tu tedy typického individualistického hrdinu, který se proti systému staví pouze v osobní prospěch, což však na rozdíl od mnoha situací, kdy k takovému stavu dojde, není „omylem“, ale takřka jistě součástí záměru Schleinzera. Skutečnost, že i tak soukromá osoba, která dokonale plní konzervativní ideál „starat se jen o to, co se děje doma za zavřenými dveřmi“ je shledaná jako nepřijatelná pro systém, má svou důležitou roli.
Tvůrci dělají pro to, aby skryli ženství Sandry Hüller, dokonce ještě méně než její postava – ta si alespoň obvazuje hrudník, nosí patřičný účes a v kalhotech má nastrčený kravský roh, dělá tedy zhruba vše, co realisticky může. Kamera se ale nijak nepokouší skrývat její široké boky a obecně ženskou siluetu, nemluvě o jasně rozpoznatelném vysokém hlasu a rysech ve tváři. Jsme skoro vybízení k tomu, abychom se ptali, proč její tajemství nikdo neodhalí mnohem dřív.
Neposkytnou pro to jasnou odpověď, můžeme se ale obrátit na skutečnou historii. Našli bychom několik precedentů ohledně podobných podvodů, byť samozřejmě nejde o reprezentativní vzorek. Jednak pochopitelně neznáme ženy, jež byly ve své snaze úspěšné. A pak i o těch odhalených se mnoho nedochovalo, pokud vůbec něco. Rozhodně nešlo o drb, který by s velkou ochotou zaznamenávala gramotná část obyvatelstva pro historii.
Přesto víme, že takové ženy existovaly a dokázaly ošálit okolí pouhopouhým nasazením mužských šatů. Ve skutečnosti to ale není tak nevysvětlitelné. Genderové role byly v minulosti tak extrémně pevně určené, že když žena učinila něco tak nemyslitelného, že oblékla mužské ošacení, její okolí jednoduše ani nenapadlo její gender zpochyňovat.
Dalším faktorem může být, že dnes máme prostřednictvím masových médií zkušenost s tisíci tvářemi a těly. Na první pohled tedy chápeme, že silueta Hüller je typicky ženská. Pro někoho, kdo se za život setkal s několika desítkami lidí ze svého bezprostředního okolí, bylo ale snadnější přijmout, že tento muž má prostě jiný tvar, než je obvyklé. Kdo ví, jak běžně vypadají lidi za humny? I proto je Rose nakonec souzena za to, že oblékla kalhoty, a nikoliv za skutečný zločin, ať už přisvojení cizího majetku nebo znásilňování, jichž se dopustila. Respektive ona krádež je součástí obvinění, zatímco znásilňování je přijato s mávnutím ruky.
Tak takhle ne, děvenko!
Tato neukotvenost vnějších znaků vedla k tomu, že když se člověk označil za muže, choval se jako muž a ve společnosti plnil stejnou úlohu jako muž, jednoduše nikoho ani nenapadlo ho zpochybňovat. Samozřejmě dokud nedošlo k nějakému přímo protichůdnému odhalení, což v praxi znamená identifikaci pohlavních orgánů a poprsí. A neschopnosti zplodit potomka (byť tady existuje hned několik způsobů, jak si poradit, což zjišťuje i Rose).
Jakmile k tomuto odhalení dojde, nastává mela. Trest musí být absolutní a příkladný, protože pokud se řád něčeho bojí, tak odhalení vlastní umělosti a nahodilosti. Pokud by lidé pochopili, že genderové normy nejsou pevně zakořeněné v biologické podstatě, co dalšího by si ještě vymyslili? Tato logika trvá dodnes, a přestože by dnes Rose nepřišla o hlavu, prakticky ze všeho dalšího nátlaku a násilí viděného ve filmu by měla smutnou šanci okusit. Od sexuálního po legální.
Stejně jako v případě Angela, i zde přistupuje Schleinzer k látce s hrůzu nahánějícím chladem a odstupem, v tomto ohledu nezapře dřívější spolupráci s Hanekem. Krásná, ale ne načančaná černobílá kamera Geralda Kerkletza nás bere do tvrdého světa, kde je málo prostoru pro intimitu a emocionalitu. I přes to, že se postavy i vypravěčka často odvolávají na boha, necítíme nad postavami nic, co by je převyšovalo. Je jen netečná příroda, ani dobrá ani zlá, a společnost, kterou lidé vybudovali. Ti, co jsou u moci, prosazují tezi, že tato společnost přímo vyplývá z oné přírody, je jejím přirozeným protažení a je stejně neměnná. Rose dokazuje, že nikoliv.
Co se týče Sandry Hüller, ta je prostě Sandrou Hüller. Pokud na náš web chodíte pravidelněji, jistě už vám neuniklo, že nevynecháme jedinou možnost herečku chválit do nebes a považujeme ji za největší osobnost své generace přinejmenším na evropském kontinentě. Jednak za její talent a jednak za její zcela bezprecedentní cit na úžasné role, kdy poslední dekádu neudělala jediný krok vedle. Takže se tu nemá moc smysl rozepisovat. Nesetkáváme se s ní ostatně ve varech naposledy.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Herci
-
Hudba
Rose (2026)
Rose možná využívá historické kulisy, její studie genderových rolí je ale zcela aktuální. jako vždy nechybující Hüller předvádí další strhující výkon v syrovém dramatu, které ukazuje, že svět by mohl být lepší, kdybychom se jako společnost tak usilovně nepokoušeli o opak.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Bionaut Zero Gravity 2026
Rose
Rakousko / Německo, 2026, 94 min.
Česká premiéra: 17. 9. 2026, Bionaut Zero Gravity
Režie: Markus Schleinzer
Scénář: Markus Schleinzer, Alexander Brom
Kamera: Gerald Kerkletz
Hudba: Tara Nome Doyle
Hrají: Sandra Hüller, Caro Braun
, Godehard Giese, Augustino Renken, Robert Gwisdek, Maria Dragus, Sven-Eric Bechtolf, Rainer Egger, Maurice Leonhard, Annalisa Hohl
Produkce: Johannes Schubert, Karsten Stöter, Tobias Walker, Philipp Worm
Střih: Hansjörg Weißbrich
Zvuk: Manuel Grandpierre, Nora Czamler, Uve Haußig
Scénografie: Olivier Meidinger, Birgit Esser
Masky: Anette Keiser, Georg Korpas, Andrea Dorn, Tanja Holznagel
Kostýmy: Doris Bartelt
