KVIFF recenze: Ve Znenadání mají hrdinové čas na odehrání divadelní hry a několik přednášek. Zkrátit by ho byla škoda

Oscarový Rjúsuke Hamaguči se vrací s dalším víc než tříhodinovým kolosem, aby nás vtáhnul do svého světa, kde si spolu prostě lidi umí povídat. Znenadání volí tíživé téma péče o pacienty s demencí a blížící se smrt, věnuje se mu ale lidsky a důsledně. Herečka Tao Okamoto si po právu odnesla hereckou cenu z Cannes.

Dokud je čas

Marie-Lou (Virginie Efira) je vedoucí domu pro seniory trpících různými formami demence, často již ve fázi paliativní péče. Je uprostřed transformace tradičních metod styku s pacienty k takzvané Humanitude, jež vyžaduje individuálnější přístup k pacientům založený na co největším zdůraznění jejich individuality a samostatnosti.

Ve chvíli, kdy je tento princip uplatněn, vykazuje pozitivní výsledky nejen co do kvality života, ale i ekonomicky, přechod je však časově i finančně náročný a stačí jediný pečovatel, který se neřídí jeho pravidly, aby celý postup znehodnotil a zkomplikoval.

Uprostřed frustrací, jimž Marie-Lou čelí, potkává režisérku experimentálního divadla Mari (Tao Okamoto). Osud tomu chtěl, že japonská umělkyně mluví francouzsky a francouzská umělkyně japonsky, což je skoro znamení, že se mají stát přítelkyněmi. Bohužel k rozvoji nového přátelství nezbývá mnoho času – Mari má rakovinu, která brzy převezme kontrolu nad jejím tělem a povede k její smrti.

Ještě než se tak stane, ale obě ženy poznávají jedna druhou a předávají si své zkušenosti. Oscarový režisér Rjúsuke Hamaguči, oceněný za svůj tříhodinový epos Drive My Car, tu překonává sám sebe a přichází s poctivými 196 minutami konverzace trochu o smrti, ale především o životě.

Pojď mě nudit!

Hamagučikova odhodlanost dát si načas místy působí už trochu jako provokace. Ne ve stylu někoho jako Lars von Trier, kdo nás chce při sledování naštvat, ale spíš někoho, kdo se aktivně hlásí k tomu, že dělá věci jinak, než jsme zvyklí. Marie-Lou se nejdřív zdráhá rozvádět svou mezi řečí pronesenou myšlenku, že populační pokles je důsledkem kapitalismu, protože by to podle ní zabralo moc času. Mari se ale nedá odbýt a dožaduje se toho, aby se Marie-Lou rozpovídala. Až tehdy tak její nová francouzská přítelkyně udělá, a vskutku jí to trvá nějakých patnáct minut.

Potom stráví obě ženy půl hodiny chozením po ústavu, kde Marie-Lou detailně vysvětluje principy Humanitude. A když to Mari celé vyslechne, stoupne si k tabuli a dalších dvacet minut stráví kreslením diagramů čítajících vše, co vyslechla, od kapitalistického úpadku po těžkosti humánní péče o jedince, kteří už nedokážou být jeho součástí. Obě ženy ví, že mluví dlouze a neustále se strachují, jestli tu druhou nenudí. Navzájem se ujišťují, že nikoliv.

Postavy se tedy neustále navzájem ponoukají k tomu, aby mluvily co nejdéle a nejobsáhleji. Chtějí spolu trávit maximum času a dozvědět se maximum informací. Jedná se skoro o radikální přístup, jak pojmout filmové vyprávění, fungující většinou na principu absolutního minima nutného k dosažení kýženého výsledku. Nemáme tu ale co do činění se slow cinema v typickém slova smyslu, nejde nutně o film plný nemluvných pasáží určených ke kontemplaci.

Máme tu nekončící aktivní dialog, v němž postavy tráví čas komunikací. Ta má pak vždy jasný účel jednak se vyjádřit a jednak se postarat o to být pochopena. Obě ženy nemluví proto, že se rády poslouchají, ale jednají tak, aby jejich slova mohla být aktivně přijata. A když jsou v pozici naslouchající, dávají s plným zájmem, ale bez vnucování maximální prostor svému protějšku. Fascinující je, že obě herečky se pro potřeby filmu naučily konverzovat v jazyce té druhé a svůj význam má i, jaký jazyk zrovna volí.

Musíte chtít

Znenadání tedy není film plný prázdných míst. A není to film, kde je dialog soubojem plným vzrušující dynamiky, kde by nebylo ani tak důležité, co postavy říkají, ale spíš dominance, s níž toho tak činí, a síla, jakou tím na sebe působí, jak je tomu v mnoha jiných dramatech. Je to film o specifických myšlenkách, názorech a otázkách.

Přesto během vyprávění nevzniká dojem, že by režisér prostě chtěl natočit edukativní film o Humanitude a postavil proti sobě dvě postavy tak, aby si navzájem přečetly několik stránek Wikipedie. Je důležité, že sledujeme dialog těchto dvou konkrétních bytostí, pro něž má mluvit a naslouchat k tomuto tématu specifický a osobní význam. Péče o seniory tu není nutně podobenstvím o nějakém širším společenském problému, zastupuje tu samo sebe, postavy se k němu ale vztahují na intimnější rovině, má pro ně specifickou hodnotu.

To vše samozřejmě vyžaduje diváka, který se rozhodně souhlasit se základními principy tohoto filmu. Pokud přijdete s mindsetem „film by neměl mít tři a čtvrt hodiny, takže mě teď přesvědčte, že si tolik času zasloužíte,“ není moc velká šance, že vás čeká uspokojivý zážitek. Hamaguči nedělá prakticky nic pro to, aby si nás získal, v tomto ohledu očekává stejně upřímný zájem, jaký si navzájem prokazují jeho protagonistky. Nevstupuje s námi do vztahu na základě dynamiky zákazník/produkt či divák/show. Náš zájem předpokládá.

Znenadání na MFF Karlovy Vary:
út – 7. 7. v 9:30 Velký sál
so – 11. 7. v 16:30 Malý sál

Jeden s druhým

Není žádná ostuda, pokud na tříhodinové drama, v němž mimo jiné zhlédneme divadelní představení a sledujeme postavy pomocí grafických pomůcek dekonstruovat kapitalismus, nemáte trpělivost. Zvlášť pokud chcete během festivalového dne navštívit ještě jeden nebo dva další tituly. A nikdo nemůže říct, že když v uspěchané mediální době neumíte snadno přepnout na tempo Znenadání, měli byste se do toho nutit. Sledovat takový film vyžaduje buď kus průpravy, nebo alespoň hodně velkou ochotu a otevřenost, kterou automaticky nedlužíte každému filmaři na požádání.

Pokud už zvyklí jste a podobné pomalé, intenzivně minimalistické zážitky máte rádi, není co řešit. Můžete rovnou pádit do kina. Ne tedy, že by se vám v takovém případě muselo Znenadání automaticky líbit – lze mít preference i uvnitř této kategorie, přičemž Hamaguči tu se svou performativní vřelostí jistě nebude pro každého. Další věc, na kterou nejsme zvyklí, je totiž film, kde se k sobě všichni chovají tak moc slušně a mile. Kde je vzájemná blízkost tím největším a zcela nekomplikovaným pokladem. Rozhodně jste ale v takovém případě připravení dílu čelit a nepotřebujete naše rozehřívání.

I pokud průpravu nemáte, stojí tento zážitek za zvážení. Neučí nás jen o svém předmětu, který je sám o sobě zajímavý, ale i o principech zdravé lidské interakce. V možná trochu zidealizované podobě dvou inteligentních žen se zlatou povahou, ale to nakonec dodává viděnému prvek aspirace – buďme víc jako Mari a Marie-Lou, nebo se o to alespoň snažme.

foto/video: © KVIFF 2026

Znenadání
Soudain
All of a Sudden
Francie / Japonsko / Německo / Belgie, 2026, 196 min
Režie: Rjúsuke Hamaguči
Scénář: Rjúsuke Hamaguči
Kamera: Alan Guichaoua
Hudba: Samuel Andreyev
Hrají: Virginie Efira, Tao Okamoto, Jean-Louis Garçon, Jean-Charles Clichet, Lazare Gousseau, Marie Bunel, Jérôme Chappatte, Evelyne Istria, Gabriel Dahmani
Produkce: Bettina Brokemper, Charlotte Dauphin, Julien Deris, David Gauquié
Kostýmy: Caroline Spieth