Recenze: Nolanova analogově opulentní Odyssea možná nepřekvapí, přesto vás rozboří. Obzvlášť v IMAXu

Tak už to je tu… Odyssea Christophera Nolana, adaptace epické básně, jež je jedním ze základů takzvaného západního kánonu. Projekt natočený komplet na IMAX kamery, který si automaticky nárokuje stěžejní pozici v dějinách kinematografie. Protože pokud nejsou filmy Christophera Nolana nejdůležitější, jaké být mohou, tak nejsou vůbec ničím. Stojí výsledek za všechno to haló?

Velikost, na kterou si jde sáhnout

Řekněme to na rovinu: Odyssea je právě tak „velká“, jak celou dobu slibovala. Ale nemluvíme tu o doslovné velikosti, která by překračovala známá měřítka – nevidíme obrovské kulisy ani statisícový komparz. V tomto ohledu je snímek daleko za typickým dobrodružným blockbusterem. Mohutnost a tíha celého příběhu je přesto maximálně akcentovaná a jedinečná. Relativně malá loď plahočící se nekonečným oceánem vyznívá jako opulentnější zážitek než tisíc plavidel v Petersenově Tróji.

Trik spočívá v praktických efektech a schopnosti je prodat. Svět Nolanovy Odyssey působí jako hmotné, fyzické místo, kde si umíme představit žít. Materiálně menší událost pak dokáže víc ohromit, protože ji chápeme v kontextu možného. Už od dob prvních digitálních efektů panovala hrůza, že publikum ztratí cit na docenění skutečného světa – s příchodem generativní AI se tato hrůza mění v paniku. Praxe nám ale ukazuje, že umělost vypuzujeme, jako by šlo o reakci imunitního systému, a fixujeme se na analog. Odyssea z jedniček a nul by mohla ukázat nominálně mnohem víc „věcí“. A tyto věci by mohly být mnohem větší. Jenže odkud by měla přijít radost z takového guláše? Přitom se stačí podívat, kolik dokáže Nolan vytřískat z nesmlouvavé siluety Agamemnóna v jeho temném brnění.

Tím fantastičtější a často i hrůzu nahánějící je pak, když se v tomto světě děje něco, co přesahuje naše chápání. Byla velká otázka, jak se Nolan vypořádá s nadreálnými prvky. Úplně je vynechá? Prezentuje je jako zkreslení během vyprávění příběhu uvnitř příběhu? Nebo se pokusí na férovku adaptovat Kyklopa a vojáky měnící se ve vepře? Pravda je mix toho všeho. Nadpřirozeno skutečně vidíme pouze ve vyprávění hlavního hrdiny, nicméně není naznačeno, že bychom mu neměli věřit. Přítomnost bohů je matnější – jediný z Olympanů, kterého potkáme, je Zendaya představující Athénu. Nezjeví se však nikomu krom Odyssea a je jen na nás, jestli ji budeme považovat za skutečnou bohyni, nebo za zhmotněné protagonistovo svědomí.

Šup do IMAXu!

Nolan dělá v prvé řadě vše pro to, aby ohromoval. Ať už tvary vystupujícími ze stínů, nebo dunivou hudbou Ludwiga Göranssona. A skutečnost se má (možná bohužel) tak, že 70mm kopie v IMAXU je základním kamenem našeho silného zážitku. Upřímně řečeno si v tuto chvíli neumíme představit, jestli by byl dojem tak silný, kdybychom viděli ustřihnutou širokoúhlou verzi v normálním kině. Přestože v IMAXovském „čtverci“ jsou okraje obrazu většinou vyplněné prázdným prostorem a kompozice počítá s ořezem, tento prázdný prostor dodává ambientní atmosféru a přispívá k pohlcení, jaké člověk po celé tři hodiny cítí.

Máme velké štěstí, že v Praze najdeme jedno ze zhruba čtyř desítek kin na celém světě, které Odysseu zvládne promítnout v plné kráse. Pokud jen trochu můžete, měli byste využít tuhle šanci. Samozřejmě je zcela na místě zpochybňovat tento Nolanův exkluzivní a veskrze elitářský přístup k filmu. Kinematografie má být umění mas a snadná distribuce je její páteří. Odyssea tak, jak vznikla, však jednoznačně patří na jediné plátno v ČR, o nějakých domácích aparaturách nemluvě.

Nová doba!

Co vlastně Nolan vypráví? Vždyť adaptovat Odysseiu není vůbec jednoduché. Nikoliv však pro množství postav a dějových zastávek – tyto překážky ryze praktického rázu se dají překonat selekcí, vynecháním zastávek na cestě, spojením figur. Mnohem větší problém tkví v tom, že jde o materiál tak starý, že předchází některým našim základním vzorcům uvažování. Není zase tak moc přehnané říct, že v době pomyslného Homéra neexistovaly dokonce ani některé emoce, které dnes považujeme za stěžejní.

Například dnešní představu o lásce, kterou si projektujeme do vztahu Odyssea a Pénelopé, bychom v původním materiálu našli stěží. Oddaná manželka tu symbolizuje, inu, oddanost a smysl pro povinnost. Stejně se to má s ideály milosti, lítosti, zodpovědnosti. Mohl by být Odysseus traumatizovaný hrůzami války? Proč? Vždyť vyhrál! Nemůžeme tvrdit s jistotou, jaké emoce lidé přesně cítili a jak moc se lišily od těch našich, poukázat lze jen (alespoň v omezené míře) na to, jak je konceptualizovali, pojmenovávali a jak o nich mluvili. A v tomto ohledu je Homér na hony vzdálený tomu, jak ke světu přistupujeme dnes.

Když například Odysseia končí brutální vraždou vlezlých nápadníků, a to včetně nevinných otroků, kteří se k události nachomýtli, pro Homéra jde o samozřejmou manifestaci oprávněného hrdinova hněvu. Vzhledem k tomu, že v řecké tradici nenajdeme předpoklad, že k hrdinovi by měl posluchač pozitivně vzhlížet, si autor nemusí s implikacemi takového činu dělat starosti. Antické příběhy nejsou o spravedlnosti či morálce, ale o mnohem mechaničtějším uplatňování moci, zastřešeném vůlí nedotknutelných rozmarů božstev.

Dnes příběhy vyprávíme jinak a z jiného důvodu. A Nolan nemá sebemenší vůli se těchto postupů vzdát. Je to pochopitelné – jakkoliv by byl fascinující experiment vidět skutečně věrnou adaptaci antického díla, tady máme co do činění s blockbusterem za víc než sto milionů dolarů, od nějž se očekávají tržby blížící se k miliardě. Příběh musí být vyprávěný tak, aby mu rozumělo současné publikum. Což vyžaduje postavy věřící, že se chovají správně, obdařené vnitřní psychologií. A také dojem jasného oblouku, který všem zastávkám na cestě dodá dojem pospolitosti a koherentního záměru.

Láska v čase civilizačního kolapsu

Proto je potřeba oprostit se od fádních blbin, mezi něž patří historická autenticita kulis a kostýmů, zvoleného jazyka či etnického původu herců – to vše jsou jen povrchní, ornamentální prvky, které mají okrajový vliv na vyznění. Odysseia se může odehrávat ve vesmíru s roboty a nebude o mnoho blíž nebo dál Homérovi, než když budou mít herci obuté sandály a budou recitovat původní verše. Autenticita původní látky je nám tak i tak nedostupná, paradoxně je tedy možné zacházet s ní velmi svévolně. Máme tu univerzální a notoricky známé dějové motivy, jimž musíme dát sami nějaký smysl. Čím je tedy Odysseia pro Nolana? Co relevantního pro dnešní svět v ní nalézá?

Že se Nolan pokusí dát postavám do vínku současné konflikty, se tedy dalo čekat. Mezi Odysseem (Matt Damon) a Pénelopé (Anne Hathaway) proto panuje nehynoucí a upřímná láska, která především žene hrdinu kupředu. Télemachos (Tom Holland) pak zápolí s problémy dospívání a přijetí zodpovědnosti za své činy. Opravdové těžiště filmu leží právě v ithackém paláci, kde manželka a syn trpělivě čekají na návrat hlavy rodiny, zatímco se o ruku Pénelopé ucházejí úlisní nápadníci v čele s Antinousem (Robert Pattinson). Králův návrat je vyhlížen nejen z osobních důvodů – řecká civilizace čelí útokům neznámých nájezdníků a bez pevného vedení se roztříštěné ostrovní státečky nemají šanci ubránit.

Zde Nolan vkládá prvky skutečné historie, a sice kolapsu doby bronzové. Činí tak nápaditým způsobem, jímž se vyjadřuje k neustále populárnějším spekulacím o tom, co přivádí krach civilizací. Zatímco postavy se bojí externí hrozby neznámých nájezdníků, my můžeme tušit, že mnohem větším důvodem je zrada sociální smlouvy, zde symbolizovaná „Diovým zákonem“. Odysseus ho porušil už u hradeb Tróje, když deset let trvající válku ukončil lstí zneužívající trójskou bohabojnost. Je možné, že tím spustil kaskádu následků, v jejichž důsledku padne celé Řecko.

Ozývají se hlasy, že se jedná o Nolanův emocionálně nejvíc rezonující film za… možná celou jeho kariéru? Nejspíš proto, že se po nějaké době vzdal excesivních narativních hříček a vypráví ve dvou základních, přehledně řazených dějových liniích. Je tedy možné se na postavy celkem snadno napojit a soucítit s nimi. Ne že by se zcela zbavil určité odtažitosti, a ne že by přes snahu rozpracovat Pénelopé nezůstával patologicky maskulinním tvůrcem. Tíha, kterou postavy cítí, je ale patrná každým okamžikem.

I herci odvádějí slušnou práci. Odyssea je pořád moc velký příběh a moc velký film na opravdovou intimitu, pokud se ale někdo bál toho, že ansámbl plný hollywoodských hvězd bude vypadat trochu jako cirkus, šlo o lichou obavu.

Nolan spíš brousí svůj dosavadní styl, než že by se někam posouval. Pokud někdo namítne, že PŘESNĚ takhle si jeho Odysseu představoval od prvního okamžiku, kdy o ní slyšel, půjde o pádnou výtku. I proto filmu nepropadáme zcela. Je naprosto úžasný a strhující, ale velká část z toho je založena na uplatnění know-how, které dávno víme, že Nolan má. Na druhou stranu bychom neměli jít do druhého extrému a považovat výsledek za samozřejmý. Pořád platí, že takovýto film je nadmíru vzácný, v tomto století prakticky nevídaný.

Nenechte si to zkazit

Máme na závěr vůbec komentovat ubohý reviewbombing, se kterým se Odyssea potýká? Asi je to nutné čistě proto, kolik lidí chodí do kina na základě letmého nahlédnutí na internetová hodnocení. Napříč platformami si pak lze všimnout podivně nízkých čísel všude, kde není důsledněji hlídáno, kdo může naklikávat hvězdičky. ČSFD se už naštěstí pokusilo zasáhnout, jde ale o fenomén přesahující Česko.

Jedná se o důsledek činnosti internetových rasistů a transfobů, kteří snímek neviděli, ale mají jasno, že nesplňuje jejich ideologické požadavky. Protože v něm hraje několik černochů a Elliot Page. Nebudeme se pouštět do argumentů tam, kde to nemá smysl. Lze se jen pousmát nad tím, že čeští rasisti bezděky vystupují proti sobě. Slovani jsou z pohledu západního narativu nejvíce zodpovědní za degradaci homérského odkazu, proto se v západní Evropě stěhování národů označuje jako ‚barbarská invaze‘. Kdo se tedy v Česku upisuje rasovým a etnickým historickým narativům, musí především pohrdat sám sebou – což vlastně mnohé vysvětluje. My ostatní, normální lidé mějme jen na paměti, že hodnocení Odyssey je kompromitované nenávistnými malými lidmi s příliš velkým množstvím volného času.

foto/video: © CinemArt 2026

Odyssea
The Odyssey
USA / Velká Británie, 2026, 172 min
Režie: Christopher Nolan
Česká premiéra: 16. 7. 2026, CinemArt
Scénář: Christopher Nolan
Kamera: Hoyte van Hoytema
Hudba: Ludwig Göransson
Hrají: Matt Damon, Tom Holland, Anne Hathaway, Robert Pattinson, Lupita Nyong’o, Zendaya, Charlize Theron, Jon Bernthal, Benny Safdie, John Leguizamo, Himesh Patel, Will Yun Lee, Mia Goth, Jimmy Gonzales, Elliot Page, Bill Irwin, Samantha Morton, Jesse Garcia, Rafi Gavron, Shiloh Fernandez, Corey Hawkins, Nick E. Tarabay, Maurice Compte, Michael Vlamis, Iddo Goldberg, Josh Stewart, Ryan Hurst, Anthony Molinari, Jovan Adepo, Logan Marshall-Green, James Remar, Travis Scott
Produkce: Christopher Nolan, Emma Thomas
Střih: Jennifer Lame
Zvuk: Willie D. Burton
Scénografie: Ruth De Jong, Larry Dias
Masky: Luisa Abel, Joceline Andrews, Flóra Karítas Buenaño, Miki Caporusso
Kostýmy: Ellen Mirojnick