Recenze: Slovenská Láska je jako žádná jiná. Nebojí se nepříjemnosti, trapnosti ani ponížení

Slováci nás poslední dobou nepříjemně překvapují. V tom slova smyslu, že točí velmi dobré filmy, kterými nás zahanbují a my na stará kolena nevíme, co s tím. Láska je třetím fikčním počinem Marko Škopa, jinak také dokumentaristy. Jak možná tušíte, když filmař pojmenuje svůj film „láska“, nevěstí to mnoho dobrého, protože to pravděpodobně myslí cynicky či sarkasticky. Nejinak je tomu nyní. Připravte se na velmi svébytný a nepříjemný zážitek, který ale má svůj smysl.

Tuhle nechceme!

Anna (Jana Kovalčiková) je mladá lékařka na provinční slovenské nemocnici, kde čelí celkem typickým výzvám. Od záletů s kolegou (Milan Ondrík) až po emocionální tíhu péče o pacienty, jimž není pomoci (Rebeka Poláková, Tomáš Karasz). Nemáme však před sebou běžné lékařské drama, nemocniční prostředí je nakonec jen pozadím skutečného a všepohlcujícího konfliktu, s nímž se Anna vypořádává.

Ani ne pět minut od začátku filmu žadoní svého expartnera, aby se k ní vrátil, přestože ten nejeví sebemenší zájem. Jak by také měl, když se chystá na svou svatbu a čeká první dítě. Poníženost Anny působí enormně nepříjemně a křečovitě – jako něco, co hned zkraje dosvědčuje její nepříčetnost. Je to možná maličko na sílu, staví to hrdinku okamžitě do polohy naprosté ztráty důstojnosti. Stejně tak to nese určitý nepěkný opar doslovnosti a didaktičnosti. Část publika se určitě bude ihned cítit vyvedená z míry – tohle snad není postava, s kterou budeme muset trávit následujících sto minut?!

Tohle násilné vykopnutí publika z komfortní zóny však nastavuje právě tu atmosféru, jaká je pro plné zužitkování námětu zapotřebí. Sledujeme obraz zcela nenaplněného a nešťastného života, je tedy jedině na místě cítit v přítomnosti téhle ženy nepříjemné pocity. A naše zástupná trapnost je vskutku všepohlcující – umíme si vůbec představit, jak hrozné by bylo nejen sledovat tuhle upachtěnost, ale být jejím původcem?

Člověk nemusí být Sigmund Freud, aby poznal, že Anniny trable pramení z jejího vztahu s matkou Petrou (Ingrid Timková), jenž je dost znepokojivý na to, aby i Norman Bates řekl: „Brzdi!“ Obě ženy žijí bez partnera ve společném bytě a dcera zůstává i v plné dospělosti pod nekompromisním dohledem. Chladnost a odstup jsou tu bizarně propletené s absolutní matčinou závislostí. Své dceři vyčte naprosto vše, co může, a prakticky jediný typ komunikace, jaký zná, je emocionální vydírání. Výčitky ohledně Annina údajně nedostatečného zájmu prokládá ujištěními, že ji nikdy nikdo neochrání a nebude milovat tak moc jako ona. Tahle láska musí být bezpodmínečná, ovšem v tom nejhorším slova smyslu.

Nemá to s ní lehký

Bavíme se tu rozhodně o zobrazení vztahu na určené rovině přepjatosti, nadnesenosti a extrému, při jehož sledování však nevzniká bezpečný odstup, jak v případě nadsázky hrozí. Láska dokáže tnout do živého. Máme před sebou nekonečný cyklus zneužívání – Petra věří, že se k ní její vlastní matka chovala krutě a nepatřičně. Nevidí přitom, že sama zcela zničila psychiku své dcery. Je otázka, jestli jí věříme historii vlastního utrpení vzhledem k její demonstrované schopnosti tvarovat realitu podle svých závěrů. Dávalo by však smysl, kdyby byla ke své narcistní panovačnosti nějak popostrčena podle hesla „rozbití lidé rozbíjejí lidi“.

O čem už pochybovat nemůžeme, je díl řetězu, který máme před očima, tedy neschopnost Anny přijímat a rozdávat zdravé emoce a projevy něhy a blízkosti. Emoce nyní hledá hlavně u umírajícího pacienta a jeho manželky, do nichž si projektuje představu čisté lásky a v důsledku na nich ulpívá víc, než by se profesně slušelo. Neměli bychom však podléhat naivní představě, že když ji vidíme v pozici pasivní a úslužné oběti své matky, nemá stejně krutou tvář – jen nyní nemá nikoho, na koho by ji uplatnila. Vidíme přece, že je schopná stejného patologického lhaní a jedovatosti, jen ji nikdo nebere vážně. Tím spíš lze předpokládat, že kdyby měla někdy potomka, najde tím někoho, na kom se vybít. Ostatně zřejmě existuje dobrý důvod, proč s ní její expartner nechce mít nic společného. Je tedy vše ztraceno, nebo je ještě naděje, že Anna najde vnitřní sílu a dokáže se z koloběhu vymanit, přestože ji prostupuje skrz naskrz?

Láska v sobě rozhodně má enormní, místy až melodramatickou přepjatost, jaké se mnoho „artovek“ snaží vyhnout ze strachu z nařčení z… inu melodramatičnosti. V šuplíku už máme na brzké vydání připravenou recenzi na švýcarskou Hrdinku, jejíž protagonistkou je shodou okolností zdravotní sestra. U ní máme co do činění s mnohem realističtějším přístupem. Realismus je ale stylizace jako jakákoliv jiná (stačí se podívat na díla označovaná jako realistická z jiné kultury, nebo stará pár desetiletí, abychom pochopili umělost realismu), takže za jeho ne/přítomnost automaticky body nepřičítáme ani nestrháváme.

Ve vězení vlastní mysli

A přestože máme pochopení pro každého, kdo bude didaktičností a manýrou filmu iritovaný, my cítíme ve Škopově přístupu dost podnětnosti na to, abychom k němu hledali cestu. Dává ostatně dokonalý smysl, že režisér, který natočil víc dokumentů než fikčních filmů, nemá potřebu zcela imitovat realitu ve chvíli, kdy může svůj projekt tvarovat od podlahy podle svých představ a nepracovat s autentickým materiálem.

Ne že by se zcela utrhl ze řetězu, vynikající kamera Škopova dvorního kameramana Jána Meliše, který s ním pracuje na fikci i dokumentech, by bez problému zapadla do moderního pojetí realistického dramatu. Snímek se pak obešel bez hudebního doprovodu, což je opět postup evokující realismus. Herectví rovněž nezachází za hranu. Možná i proto může někdo cítit určité zmatení, když chování postav existuje v jakémsi přepjatě katatonickém stavu, kdy každý jejich akt nějakým způsobem demonstruje celkový konflikt, a to pokud možno velmi zjevně.

To ale nakonec opět podtrhává pocit vězení vlastní rozbité psychiky, kdy by Anna ráda byla plnohodnotným člověkem, ale dokáže se projevovat jen zcela bizarními způsoby – každý zná jistě pocit, kdy jako by stál stranou sám sebe a pozoroval své chování, které se mu vůbec nezamlouvá, a přesto mu nedokáže zabránit. Nejčastěji jistě při rodinném konfliktu. Jediný rozdíl je, že Anna tenhle pocit zažívá prakticky bez ustání, a protože je filmovou postavou, tak dosahuje v jejím případě určitého extrému. Za nás tedy tahle Láska o absenci lásky a úpěnlivé touze po ní jednoznačně funguje.

foto/video: © AČFK 2026

Láska
Drama Psychologický
Slovensko / Česko, 2026, 100 min
Česká premiéra: 15. 10. 2026, AČFK
Režie: Marko Škop
Scénář: Marko Škop, Zuzana Liová
Kamera: Ján Meliš
Hrají: Jana Kovalčiková, Ingrid Timková, Rebeka Poláková, Milan Ondrík, Ivana Chýlková, Richard Autner, František Výrostko, Anna Kornajová, Attila Mokos, František Beleš, Mária Breinerová-Mačáková, Dušan Cinkota, Dana Droppová, Lucia Jašková, Martin Klinčúch, Ela Lehotská, Žofia Martišová, Mária Ševčíková, Pavol Topoľský, Anikó Vargová
Produkce: Marko Škop, Ján Meliš
Zvuk: Jan Čeněk
Scénografie: Michal Lošonský
Masky: Zuzana Zvonar
Kostýmy: Erika Gadus