KVIFF recenze: Vyvolený hraje za malý peníz velkou muziku. Svérázná česká adaptace Mannovy klasiky pobaví a zaujme

Tomasz Mielnik natočil před již více než deseti lety svou debutovou Cestu do Říma, která těmi pár lidmi, kteří na ni vůbec zašli, zpravidla nebyla přijata s nadšením. Chtělo by se ptát, jestli se u své druhotiny poučil. Inu: Nepoučil. Ale v tom nejlepším slova smyslu. Dál si trvá na své vypěstované manýře, tentokrát ale v jejím rámci natočil mnohem lepší film. Tedy alespoň za nás. Zvláštní uvedení ve Varech Vyvolenému sluší a koncem roku můžete snímek vyhlížet i v distribuci.

Přesně jak Mann zamýšlel

Mielnik si vybral bezpochyby ambiciózní námět: Volnou adaptaci stejnojmenného posledního románu Thomase Manna (kterého můžete shodou náhod v cenami ověnčeném Fatherlandu potkat o pár varských sálů vedle). Jeden z nejvíce ceněných evropských spisovatelů 20. století by si svá slova jistě nepředstavoval rozpohybovaná takto, to je ale jen a jen jeho problém. Svéráznost a svébytnost nakonec jako jediné otevírají cestu k úspěšnému zpracování tak složité a mnohoznačné látky.

Komplexitu Vyvoleného nerozpoznáme z jeho bezprostřední synopse, jež svou přímočarou krutostí evokuje řeckou tragédii. Sledujeme oidipovský příběh fiktivního papeže Řehoře, který byl zplozen šlechtickými sourozenci a odhozen na venkov. Zde měl dost štěstí, že se mu na opatství dostalo základního vzdělání a z něho vyplývající touhy dosáhnout něčeho výjimečného. Když se však dozvěděl pravdu o svém původu, vyrazil do světa hledat rozhřešení (a velmi příhodně si plnit své sny o velikosti). Našel však také nevědomky svou matku, kterou pojal za choť.

Když vyšla najevo i tato pravda, bylo toho na chudáka Řehoře už trochu moc, stáhl se tedy zcela mimo společnost, kde strávil 17 let poustevničením. Duch svatý byl z jeho pokání tak nadšený, že po smrti papeže nasměřoval kardinály pomocí prorockých snů k místu, kde živořil, a učinil z něj nového římského biskupa.

Jak jistě tušíte, u modernistického Mannova románu o skutečné hodnotě rozhodují až jemnější motivy, jež prostřednictvím tohoto příběhu rozvádí. Motivy, na něž v žádném případě nemá prostor devadesátiminutový film s relativně skromným produkčním zázemím. Mielnikův způsob, jak se s románem vypořádat, je pak nadsázka hraničící s parodií. Ne takovou, která by se zcela vysmívala jádru sdělení, ale takovou, která podtrhne absurditu života. Velikášské ambice se nakonec nemusejí odsuzovat jen skrze tragédii, ale možná ještě úspěšněji přes komedii, která připravuje o sílu i ideji o hrdinské smrti.

Spojit příjemné s užitečným

Mielnik spojuje příjemné s užitečným a nesnaží se kompromisně naplňovat filmařské standardy historických dramat – raději volí extravagantnější a lacinější metody. Když potřebuje záběr na románský klášter, který v původní podobě nemá k dispozici, neprosí nikoho z digitálního studia, aby mu ho udělal zadarmo výměnou třeba za koproducentský titul, místo toho mu prostě animátor nakreslí siluetu tužkou přímo do obrazu. Náročnější scény jsou pak řešeny pomocí tradičních loutek, což legitimizuje Mirek Donutil coby vypravěč, který celý příběh předvádí před vesnickým davem.

Tento postup je jistě sympatický. V tomto případě platí, že hodně odvahy vede nevyhnutelně k pár přestřelům a ne každá volba funguje a vypadá dobře. To máte jako s humorem Mela Brookse: Z dvaceti vtipů vecpaných do pěti minut se do historie komedie zapíše jeden, přičemž těch devatenáct nepovedených až trapných je za to dostatečnou daní. Poměr úspěchu ve Vyvolaném je přitom značně vyšší. Na každý pád je lepší odvážnější dílo, které ne ve všem uspěje, než bezpečné, které neselže. Hláška „Dej svatému ježkovi symbolický klíč!“ je na každý pád úžasná.

K humoru tu pak neodbíháme náhodou – film je ho plný, i když ne stejného stylu jako v případě amerického klasika. Spíš než na hlasitém dovádění je založený na trapném tichu, jehož každé narušení působí rovněž bizarně. Máme tu už neuvěřitelně otravný hlas skvělého Jana Františka Uhera v hlavní roli, v jehož důsledku je hrdina tak 90 % času na pěst, a to přestože se mnohdy chová zcela příkladně a vlastně neříká a nepředvádí nic špatného. Když se Řehoř poprvé zjeví ve své rytířské zbroji na dominantním koni, vysune helmu a promluví, nelze si nevzpomenout na ikonického oddávajícího v Princezně nevěstě, jen zde trvá tento gag nepřetržitě od začátku do konce.

Je to na vás

Řehoř je ten typ postavy, která oplývá naivitou a dobrými úmysly, v jejichž důsledku někdy nevidí realitu okolo sebe. Pod jejich povrchem jsou ale ambice a možná trocha staré dobré křesťanské arogance. Poučením pak není jen, že on se musí trochu ušpinit realitou, ale musí také kus sebe realitě propůjčit – jde o proces vzájemného vývoje. Silný náboženský podtón zůstává, i když není zcela jasné, zda k němu přistupovat vážně. Film je otevřený jak tomu, aby byly tyto prvky brány vážně i satiricky.

Vyvolený na KVIFF
Sobota, 4. 7., 13:00, Městské divadlo
Neděle, 5. 7., 15:00, Malý sál
Úterý, 7. 7., 09:00, Kino Čas
Pátek, 10. 7., 10:30, Kino Drahomíra

Humor je pak další z nástrojů, jimiž se daří překlenout produkční limitace. Když prostě nejsou peníze na to vyrazit k moři, ale já potřebuju natočit scénu, ve které se snaží piráti na pláži vykopat poklad, nebudu předvádět kameramanskou gymnastiku a snažit se postavit kameru tak, aby místní pískáč vypadal jako oceán. Scénu natočím zcela normálně, takže bude vidět, že jsme u místního rybníku. Nebudu to ani zakrývat, ale ani na to pro komický efekt upoutávat pozornost. A právě tahle nonšalance je nakonec nejvtipnější volbou.

Nebudeme se tvářit, že očekáváme, že publiku tentokrát Mielnik zcela sedne. Reakce jsou v tuhle chvíli nepředvídatelné. Části bude jistě připadat výsledek stejně otravný a nesnesitelný jako v případě Cesty do Říma. Za nás ale působí Vyvolený mnohem autorsky autentičtějším dojmem. Cesta do Říma vyznívala jako tvůrčí křeč v marné snaze nabídnout ironicky inteligentní dílo. Vyvolený vyznívá jako film, který dýchá a žije. To jsou poněkud abstraktní vysvětlení, která jistě ne každý přijme za své. Holt asi budete muset vyrazit a rozhodnout se sami…

foto/video: © KVIFF 2026

Vyvolený
Česko / Polsko / Rumunsko, 2026, 90 min
Česká premiéra: 10. 12. 2026, Artcam Films
Režie: Tomasz Mielnik
Scénář: Tomasz Mielnik
Kamera: Jan Šuster
Hudba: Martin Klusák
Hrají: Jan František Uher, Miroslav Donutil, Petr Uhlík, Kristýna Boková, Petr Marek, Eliška Křenková, Marian Moštík, Michal Dalecký, Leona, Ondřej Volejník, Martin Dejdar, Filip Jančík, Arnošt Jílek, Berenika Kohoutová
Produkce: Mikuláš Novotný
Střih: Šimon Hájek
Zvuk: Michaela Patríková, David Titěra
Scénografie: Zuzana Mazáčová
Masky: Kateřina Housková
Kostýmy: Ellen Pávková