KVIFF recenze: Milovník, ne bojovník je svérázná podívaná, kde nic nechce dávat smysl. Buď si ji zamilujete, nebo vezmete nohy na ramena

Toho bohdá nebude, aby se KVIFF obešel bez aspoň jednoho divnofilmu! Kandidátem na ten dominující aktuální sezóně může být slovensko-český debut Milovník, ne bojovník. Ten typ zážitku, který musíte milovat, nebo nenávidět. Nebo milovat, že ho nenávidíte, nebo nenávidět, že ho milujete. Pokud je skutečně nejhorším možným vztahem lhostejnost, uspěla Martina Buchelová nejspíš maximálně.

Zas to zpackal

Míša (Michaela Kostková) potkává Andreje (Adam Kubala) poprvé na autobusové zastávce uprostřed zimy. Mladík pospává, zřejmě je na mol. Když ho upozorní na to, že musí nastoupit na autobus, pokud nechce nastydnout, zvládne jí Andrej na oplátku svými řečmi rozesmát. Tím to mohlo skončit, ale kdepak.

O nějaký čas později Andrej bydlí u babičky a pokouší se hecnout k tomu, aby se vlastními silami zbavil závislosti na pití. K bratranci Péťovi (František Beleš) přichází jeho o generaci starší kamarád a otcovská figura a snaží se mu svou dceru udat, protože se bojí, že je lesba. A protože Péťa je trochu ťululum, končí Míša radši na pokoji s Andrejem. A to už se nitky osudu nepřetrhnou a pomalu se začíná rozvíjet vztah.

Vztah, který Andrej v důsledku jednorázové alkoholem živené nevěry nevyhnutelně zlikviduje. Právě ve chvíli, kdy si uvědomuje, jak moc je do Míši zamilovaný, což se jedině stupňuje teď, když je mu nedostupná. Následuje tedy dlouhé období depresí utužených absťákem a podrážděností ze všeho, především všudypřítomného Péti a Míšina otravného prepperského táty.

Co jste vůbec zač?

Jedná se o velmi zvláštní vyprávění. Nejde ho nazvat v žádném ohledu realistickým, nachází se ale krůček pod otevřeným surreálnem. Příběh se odehrává v jakémsi bezčasí. Ne ve smyslu, kdy bychom pátrali po datu v kalendáři, nicméně každodennost, kterou hrdinové žijí, je podivně neukotvená. Neznáme věk hlavních postav a nevíme, jestli chodí do školy, pracují, popřípadě kde pracují. Někteří kategorizují film jako coming of age, tedy příběh o dospívání, nicméně hercům je okolo pětadvaceti. (Jediný, o kom jsme si jistí, že chodí do školy, je Míšina mladší ségra, která zažívá vedlejší příběh ohledně vlastního zabouchnutí do spolužáka, co ze sebe neumí vysoukat svoje city.)

Postavy jsou zcela nečitelné mimo záběr a bezprostřední okamžik, což snímek to ještě zpřítomňuje, když se 20 minut před koncem dozvíme, že Andrej je v kapele, která je pro něj podle všeho velmi důležitá. Je to snad jeho obživa? To se nezdá pravděpodobné, kde tedy bere peníze na život, když jeho otec má být v dluzích? Co dalšího tedy o postavách existujících v roztříštěných kapitolách nevíme? Nedáváme ruku do ohně za to, že někdy během filmu nepadne nějaká poznámka, která některou z těchto nejasností osvětluje. To však nemění celkový dojem absence kontextu.

Jde o typický problém mainstreamových komedií napříč národními kinematografiemi. I české a slovenské produkce jsou notoricky zaplevelené hrdiny existujícími mimo problémy žité reality. Pohlcenými malichernostmi, nevázanými problémy hmotného světa. V míře, v jaké s tím pracuje režisérka a scenáristka Martina Buchelová, to ale nejde považovat ani tak za chybu, jako spíš za vědomou volbu a zvolenou estetiku. Hrdinové mají být uvězněni mezi dospíváním a dospělostí, aktivitou a pasivitou, cílem a blouděním. Jde o legitimní volbu, vyplývá z ní ale něco kloudného?

Někdy je to o drogách

Je jen jeden Andrejův prvek, který ho nějak ukotvuje v realitě. A shodou okolností to je prvek, který má moc roztříštit všechny její další aspekty. Jeho alkoholismus. Velkou část děje tráví samoléčbou u babičky, kde se pere s následky absťáku. V důsledku je apatický a obecně nerudný. Jedná se o dokonalý kontrast k diblíkovskému, nekonečně šarmantnímu Andrejovi, který Míšu okouzlil a získal si její důvěru v prvních týdnech rodícího se vztahu. Tady tvůrci přicházejí s něčím smysluplným. Za fasádou „nice guy“ je tvrdší pravda.

Milovník, ne bojovník však není syrovým protidrogovým dramatem, jichž jsme v Česku poslední dobou neměli málo. A zpodobnění závislosti je tu stejně nedůsledné jako vše ostatní. V ději se nacházejí dlouhé pasáže, kdy vyprávění potřebuje, aby Andrej dělal něco jiného, tak musí jít absťák stranou. Andrejovo okolí, včetně babičky a Péti, zdánlivě nemá ponětí ani o tom, že má s alkoholem velké problémy, ani že se od něj snaží izolovat. Jedná se asi o nejpádnější výtku k celému filmu. Pokud by měly následky alkoholismu legitimizovat rozostřené vnímání fikčního světa, musel by být tento aspekt zpracovaný s větším citem pro kauzalitu a nuance. Nicméně i zde se nacházíme výhradně u „vibe based“ vyprávění.

O tom, jestli to překousnete, nebo ne, rozhodne nejspíš čistě vaše sympatie k projektu. To, nakolik si oblíbíte herce, jejich chemii, celkový smysl pro humor a interakce, k nimž dochází. Pokud se budete chtít najít smysl a řád, význam, koherentní myšlenku a hlubší emoci, čekají vás krušné chvíle. A pokud na základě toho snímek odmítnete, nikdo vám nebude moct vyčíst ani ťuk.

Musíte chtít

Protože to možná nejdůležitější jsme zatím vynechali: Milovník, ne bojovník je proklatě sympatický a vtipný film. Vznikal mnoho let a skutečně působí jako srdcovka pár kamarádů, kteří společně blbnou. A co víc, dobrou náladu na place jsou schopní přenést na publikum. Tohle se nedá kvantifikovat, nedá se to zařadit, musí vám to prostě sednout. A tahle nezachytitelná energie musí v našich myslích přepsat explicitní děj filmu a explicitní chování postav.

Už ústřední Andrej je dost nesnesitelný a člověk, který nám může být sympatický jen tehdy, když ho prakticky ignorujeme jako postavu a vnímáme jen jako záminku, díky níž může Adam Kubala přehrávat vtipné scénky s Františkem Belešem. Čisté charisma bez přílišných důsledků. Tohle není něco, co jde po publiku aktivně chtít, přesto není nijak výjimečné, že diváci do této polohy intuitivně přepnou. V případě tohoto snímku jde pak o zcela nezbytnou věc, jinak se nám začne rozpadat pod rukama.

Už celé setkání ústředního páru, kdy se žena přibližuje k opilému cizinci válícímu se na zastávce, aby ho upozornila, že se blíží autobus, odhaluje příklon k fantazii na rovině fan fiction. Tato scéna dává z úhlu pohledu Míši smysl jen z ptačí perspektivy, tedy když víme, že Andrej je v jádru hodnej kluk a nepředstavuje pro ni riziko. Představa, že by v reálném světě žena takto budila opilce, o němž ani neví, že chce vůbec nastoupit na nějaký autobus, je vcelku absurdní. Jako diváci musíme zkrátka přemýšlet o roztomilosti Andrejovy reakce, ne o logice.

Můžeme se tu tedy rozplývat nad hravostí, kterou z filmu cítíme, nad povedenými vtipy, ať už jsou výsledkem dobré odpozorovanosti, nebo improvizace. Zážitek s Milovníka, ne bojovníka se přesto nedá předvídat, jedná se o věc osobní sympatie. Za nás to zrovna zafungovalo, dokonce slušně. Přejeme vám, ať jste na tom podobně.

foto/video: © KVIFF 2026

Milovník, ne bojovník
Milovník, nie bojovník
Slovensko / Česko, 2026, 108 min
Česká premiéra: 17. 9. 2026, Aerofilms
Režie: Martina Buchelová
Scénář: Martina Buchelová
Kamera: Adam Mach
Hudba: Adam Matej, Marek Buranovský
Hrají: Adam Kubala, Michaela Kostková, František Beleš, Jaroslav Vojtek, Marián Mitaš, Simona Lewandowska, Jaroslava Pokorná, Mia Sofia Arpášová, Adam Burčík
Produkce: Michaela Kaliská, Erika Paulinská, Julie Žáčková
Střih: Marek Bihúň, Katarina Pavelková
Zvuk: Ivan Ďurkech, Peter Hilčanský
Scénografie: Frederika Brodzianska
Kostýmy: Vojtěch Hanyš