Titulovat nějakou osobu jako „nejlepší na světě“ bývá ošemetné dokonce i ve sportu, kde přitom máme k dispozici objektivně naměřené hodnoty. Přesto kdyby se měl za každou cenu dělat seznam deseti nejlepších žijících filmových kameramanů, museli byste si připravit dobré vysvětlení, proč na něj nedzařadit Roberta Richardsona. Tři Oscary jsou jen špičkou ledovce jeho bohaté a strhující kariéry. Studentka kamery Jana Hojdová pak měla nepopsatelné štěstí, že s tímto velikánem skončila během pandemie uvězněná v jeho domě. Tak mohl vzniknou dokument Robert Richardson: Bílý ďábel.
Štěstí v neštěstí
Jana Hojdová se rozhodla napsat diplomku o Robertu Richardsonovi. To je, když máme být upřímní, poněkud fádní volba. Dvorní režisér nejprve Olivera Stonea, pak Martina Scorseseho a nakonec Quentina Tarantina je jedním z nejrespektovanějších, nejuznávanějších, a tudíž nejstudovanějších amerických kameramanů dneška. Co k němu lze dodat? Asi si to uvědomovala, zkusila tedy oslovit samotného filmaře – exkluzivní materiál by výběr jistě legitimizoval! A přestože šance byla mizivá, zadařilo se. A zadařilo se mnohem víc, než mohla kdy tušit.
Richardson ji zasypal archivním materiálem a po intenzivní komunikaci na dálku ji pozval na osobní setkání. Psal se rok 2020. Během tohoto střetu se naplno rozjela pandemie koronaviru a z ní vyplývající lockdown. Hojdová skončila „uvězněná“ v kameramanově domě. Místo hledání komplikovaných řešení se rozhodli, že čas stráví společně, pořizováním rozhovorového materiálu, který vydá možná na sérii textů, možná na knihu a nakonec se stane základem dokumentárního filmu.
Takhle vypráví příběh svého vzniku samotný snímek, a přestože to zní maličko pohádkově, budeme mu věřit. Pokud si ostatně z následujících necelých dvou hodin odneseme jednu věc, tak že Richardson je člověk posedlý pohybem a prací. Je dost dobře možné, že nikdy v dospělém životě nestrávil tři měsíce bez práce. Což je ostatně důvod, proč se mu rozpadly všechny vztahy, o něž se pokusil. Myšlenka, že tuto dobu stráví alespoň v něčí společnosti a bude se podílet na vzniku nějakého projektu, mu mohla připadat jako jediný způsob, jak se mezi čtyřmi stěnami nezbláznit.
Později, když přišlo rozvolnění a Hojdová opouštěla Richardsona s mnoha hodinami rozhovorů, její cesta za filmem teprve začínala – nyní považovala za nutné dostat před kameru jeho spolupracovníky i příbuzné a získat jejich úhel pohledu. I zde měla nezvyklé štěstí. Krom trojice Stone, Scorsese a Tarantino získala i slova Woodyho Harrelsona, producentky Kathleen Kennedy, kameramana Janusze Kamińského a dalších. Výsledný tvar se pak nadmíru povedl, jak naznačují nadšené varské ohlasy, i když jejich intenzitu možná maličko zvyšuje radost z toho, že za takovým filmem stojí zlaté české ručičky.
Útěk před tím zlým i před tím dobrým
Předně je třeba podotknout, čím snímek není: Takřka nijak se nevěnuje kameramanství a nesnaží se v nejmenším přiblížit Richardsonovy postupy ani jeho estetiku. Tedy s výjimkou z kontextu vytržených vděčných střípků informací, jako že má hodně rád kameramanský jeřáb, který ovládá osobně. Záběry z jeho filmů se objevují jen na zlomky vteřin a jejich cílem je hledat příběhovou paralelu s Richardsonovým životem. Na zkoumání jejich vizuality není ani pomyšlení.
To nemůžeme automaticky považovat za chybu – u biografií slavných herců či zpěváků rovněž není samozřejmé, aby v nich představovali svůj pracovní proces. U kameramanského dokumentu to přesto trochu zamrzí, tím spíš od studentky kamery. Jde o méně známý obor než herectví či režie, představit alespoň v náznaku jeho principy by tedy bylo prospěšné. Když se však Tarantino či Scorsese k něčemu vyjadřují, tak k tomu, jak se jim s Robertem pracovalo, jak se choval k nim a druhým (často ne pěkně) a jaký je jako člověk, nikdy o práci samotné.
Nemůžeme zjevně upřednostňuje čistou biografii, soustředěnou na významné okamžiky v protagonistově životě. Ústředním motivem je pak režisérův workoholismus a perfekcionismus, jejichž prostřednictvím zprvu unikal ne zcela šťastnému dětství a mládí, čímž si možná zachránil život. Unikat se však neodnaučil ani ve chvílích, které by měl trávit se svými blízkými, předně partnerkami a dětmi. Věčně absentující manžel a otec tak ztrácel jeden vztah za druhým, zatímco v branži rostlo jeho renomé až do závratných výšin.
Dělá se to samo
Richardson je natolik zajímavý a charismatický člověk, že ho stačí nechat mluvit a film se vám rodí pod rukama. Je také značně otevřený a obzvlášť silně vyznívají pasáže popisující jeho dětská traumata. Hojdová pak vystupuje především v roli někoho, kdo je naprosto uhranutý mistrovou přítomností. Chce z něj dostat co nejvíc, nikdy ale nejde za hranu. Zdá se, že mnoho věcí zůstává nevyřčeno. Jak co do interakcí na place, tak osobních vztahů. Je ostatně příznačné, že čím blíž k přítomnosti se dostáváme, tím méně detailů slyšíme a nejnovější potomek se zjevuje doslova odnikud.
Robert Richardson: Bílý ďábel
Pátek, 10. 7., 21:00, Malý sál
Přes tyto limitace jde snímek jednoznačně doporučit. Hojdová možná přináší v principu standardní dokumentární biografii, v jejím středu ale stojí jedna z nejzajímavějších osobností amerického filmu. Tento potenciál se daří dostatečně zužitkovat. Pokud by autorka splnila naše stesky a víc by se věnovala řemeslu, nebo víc tnula do živého, vzdálil by se výsledný film dost možná velké části publika, které se potřebuje k takovému tématu dostat po krůčcích.
Bílý ďábel je může zaháčkovat, aby si pak třeba o Richardsonově tvorbě dohledali víc. Před projekcí ve Varech se ostatně moderátor ptal publika, kdo viděl alespoň pět jeho filmů; v davu však hučelo především zmatení ze samotné myšlenky, že by někdo znal jménem kameramana jakéhokoliv filmu. Asi je tedy třeba postupovat po malých krůčcích. V tomto ohledu pak Hojdová nejspíš došla k nejlepšímu možnému kompromisu.
Robert Richardson: Bílý ďábel (2026)
Bílý ďábel je dobrý dokument především díky zajímavosti svého protagonisty, než že by šlo o filmařsky vytříbené dílo. Přesto jde jednoznačně doporučit. Dokud nemáte jako režisérka možnost hodiny a hodiny Roberta Richardsona poslouchat v soukromém rozhovoru, je Bílý ďábel zcela uspokojivá varianta.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © KVIFF 2026
Robert Richardson: Bílý ďábel
Robert Richardson: The White Devil
Česko / USA, 2026, 105 min
Český premiéra: 12. 11. 2026, Falcon
Režie: Jana Hojdová
Kamera: Jana Hojdová, Petr Hojda, Robert Richardson, Martin Votruba
Hudba: Simon Goff
Hrají: Robert Richardson,
Jana Hojdová, Oliver Stone, Quentin Tarantino, Martin Scorsese, Woody Harrelson, Andy Serkis, Kate Hudson, Kathleen Kennedy
Produkce: Matěj Chlupáček, Jana Hojdová, Nela Schlaichertová, Maja Hamplová
Střih: Giordano Bonora Groome, Elisa Bonora
Zvuk: Jan Bezouška
