Recenze: De Gaullův Odboj je poctivým národním velkofilmem o vůdci tak tvrdohlavém, že z toho šla i Churchillovi hlava kolem

Každá národní kinematografie potřebuje pravidelný příjem historických velkofilmů, tak to prostě je! Jediný problém je, že tyhle filmy málokdy fungují mimo hranice země původu, protože jsou si dost podobné, nejsou příliš objevné a jejich hodnota spočívá především v tom, že cílové publikum vidí rozpohybovanou verzi příběhu, který zná a má rádo. První část monstrózního pětihodinového opusu o Charlesi de Gaullovi s podtitulem Odboj si ale svůj slot v českých kinech zaslouží. Daří se jí totiž najít univerzální kvalitu i skutečně strhující příběh.

Vůdce, nebo klaun?

Charlese de Gaulla (Simon Abkarian) nepoznáváme během dětství a nesledujeme jeho postupné dorůstání do muže, jímž se stal během druhé světové války, jak bychom možná čekali u první části pětihodinového dvojfilmu. Budoucího zakladatele páté francouzské republiky vidíme poprvé ve stejný okamžik jako většina Evropy – když se coby neznámý, neprominentní čerstvý generál zjevuje v londýnském exilu a nárokuje si pozici v čele francouzské exilové vlády. Nikdo z britských a amerických politiků netuší, proč by měl tomuto trochu směšně vypadajícímu hromotlukovi bez jakéhokoliv politického kapitálu takovou pozici svěřit.

Režisér a scenárista Antonin Baudry háže de Gaullovu legitimizaci na triko především politické intuici Winstona Churchilla (Simon Russell Beale), který dal proti všemu zdravému rozumu svéráznému vojákovi šanci na úkor možnosti pohodlně jednat s paralelně se rodícím vichistickým režimem. Skutečná historie byla jistě o kus komplikovanější než rozsvícená žárovka nad hlavou jednoho věčně podnapilého politika, přesto se daří demonstrovat, jakým zázrakem a shodou náhod se de Gaulle dostal ke své pozici.

Pro nás jako pro publikum je tedy během prvního aktu filmu stejně nečitelný jako pro lidi, před něž se vším svým elánem předstupuje a oznamuje jim, že coby nikým nevolený nadšenec středověkého krále Chlodvíka stojí v čele francouzské armády i vlády. Churchillovo slovo však není všemocné a nesetkává se s okamžitým nadšením. Začátky jeho snažení vypadají jako absurdní fraška, jako by si malý kluk hrál v prázdné místnosti na císaře. Těžko se ale můžeme Francouzům roztroušeným po Londýně divit. Přesto se, i když velmi pomalu, začínají ukazovat první výsledky. De Gaulle si jednak získává přívržence na místě a jednak jeho hlas vysílaný pravidelně do éteru začíná strhávat samotné Francouze – především pařížského středoškoláka Fernanda (Florian Lesieur), který se nemůže smířit se samozřejmostí, s níž většina Francouzů přijala pozici cvičeného psa nacistů.

Zachrání i tenhle film

Snímek není důslednou dekonstrukcí degaullovského mýtu s cílem o komplexní vykreslení historické reality. Patří do ranku národních velkofilmů, jaké produkuje každá lokální kinematografie. Tento formát vždy oplývá patosem a zápolí s naivitou a kýčem, často opakuje základní historické legendy a zjednodušuje dění tak, aby odvyprávěl inspirující příběh stvrzující historický narativ, jaký o sobě daná země opakuje. Kdo se rozhodne nad tím ohrnovat nos, nejspíš má plné právo, zároveň ale není třeba se nějak zvlášť čertit – pro tyto filmy je vždy místo a i v jejich jasně definovaném formátu jde dojít k podnětnému výsledku. Jediný problém je, že jejich atraktivita málokdy přesahuje hranice, protože zážitek spoléhá hlavně na vlastenecký étos.

V případě de Gaulla tu ale máme velmi zajímavou hlavní figuru, která dodává pocit univerzality a nejde ji zařadit jako typický příběh hrdinné hlavy státu. Sledujeme příběh nekonečného ponížení a neúspěchu, který generál zažívá zas a znova. Postupuje zdánlivě rychlostí dva kroky kupředu a tři zpět, kdy mu neustále padají klacky pod nohy, opouštějí ho stěží získaní příznivci, Británie každý den hrozí stopnutím celého projektu a Amerika svou animozitu vůbec neskrývá.

Není divu, že de Gaulla druzí opakovaně přirovnávají k Donu Quijotemu. To vše však drží pohromadě jen v důsledku jeho stoické vervy, kdy na každou situaci reaguje se stejnou samozřejmostí a kupředu postupuje s pěti tisíci lidmi stejně jako s pěti. Jistě se jedná o romantizující příběh vyzdvihující jediného muže, což nikdy nemůže vystihnout měřítko skutečné historie. To ale neznamená, že jako filmové vyprávění je takový přístup nezajímavý. Ani, že nemůže objevovat nějaký druh pravdy.

Daří se například dobře vykreslit neochotu a nejistotu, s nimiž se formoval evropský protifašistický odboj. Vichistická Francie byla mezi svými obyvateli dlouho populární a sám kolaborantský prezident maršál Pétain se těšil majoritní podpoře až do posledního okamžiku. De Gaulle se musel chopit exilové vlády národa, z nějž ho většina lidí považovala v lepším případě za potížistu, v horším za zrádce, který odmítá realitu a projevuje neloajalitu vůči legitimní vládě, která se nachází v těžké pozici. Tím spíš, když Angličané zaútočili na francouzskou flotilu poté, co se ji vichistická vláda rozhodla nechat na pospas nacistům. Britům nezbývalo nic jiného než eliminovat infrastrukturu, která mohla padnout do rukou nepřítele, pro francouzskou veřejnost se ale jednalo o zákeřnou zradu, která ji ještě pevněji vehnala do náruče Němců.

Vše na svém místě

Snímek je překvapivě soustředěný, obzvlášť vzhledem ke své dvou a půl hodinové stopáži. Nevěnuje se příliš hrdinově osobnímu životu a do jeho soukromí, v němž se těší z věrné manželky i dcerky s Downovým syndromem, nahlížíme jen v krátkých obrazech a se stejnou zdrženlivostí, jakou by projevil neokázalý de Gaulle. Nosným divokým vztahem je střet generála s Churchillem, který se od počáteční opatrné sympatie propadá na hranu odporu. Víme, že historický Churchill považoval de Gaulla za arogantního a rigidního A de Gaulle nikdy nevěřil ani Britům, ani Američanům dost na to, aby cítil možnost ukázat před nimi byť náznak slabosti. To vedlo k neustálému naparování a performování důležitosti i ve chvíli, kdy byla jeho pozice čistě virtuální. I když z pozice diváka nám musí být de Gaullovo nasazení sympatické, zároveň chápeme, proč byli všichni jeho spojenci a mecenáši vždy krůček od jeho odstavení.

Jediná výraznější vedlejší linie je ta pařížského studenta Fernanda, která se může člověku neznalému francouzských dějin jevit prostě jako ilustrace pocitů civilních Francouzů, ve skutečnosti ale chlapcova cesta směřuje k historickému vyústění, kdy začne dávat smysl, proč jsme sledovali právě jeho a jak se jeho příběh vztahuje k tomu de Gaullovu. Pak si filmaři vyčleňují pár posledních desítek minut k důslednějšímu zpodobnění bitvy o Bir Hakeim, jež byla vrcholným okamžikem francouzské exilové armády. Jistě jde namítnout, že tato sekvence je ve filmu především kvůli spektáklu, než že by byla zcela nutná pro příběh, vracíme se ale k tomu, že národní velkofilmy mají určité zákonitosti a musí plnit nějaká očekávání. Životopis velkého generála druhé světové války musí mít jistě alespoň jednu bitvu!

Antonin Baudry navíc odvádí velmi slušnou řemeslnou práci. Tím spíš, že jde teprve o jeho druhý film. A první srovnatelného měřítka. Pomáhají mu hled dva kameramani Giora Bejach a Pierre Cottereau, kteří se starají o vznik sytého, zaplněného světa. K de Gaullovi je však stále třeba přistupovat jako k životopisu s několika válečnými pasážemi spíš než k válečnému filmu – to by mohlo vyvolat liché očekávání mnohem většího množství akce. Máme tu příběh muže, který musel hlavně mluvit a mluvit a mluvit, přesto se daří najít způsob, jak tím zaplnit dvě a půl hodiny a nezačít nudit. Což je obdivuhodný výkon. Výsledek sice zůstává v mantinelech tradičního životopisného velkofilmu, zajímavá postava v jeho středu a kompetentní řemeslo ale zajišťují, že první de Gaulle představuje lepšího z představitelů svého subžánru.

foto/video: © Pilot Film 2026

De Gaulle 1: Odboj
La Bataille de Gaulle : L’âge de fer
Francie / Belgie / USA, 2026, 160 min
Česká premiéra: 5. 11., Pilot Film
Režie: Antonin Baudry
Scénář: Antonin Baudry
Kamera: Giora Bejach, Pierre Cottereau
Hudba: Volker Bertelmann
Hrají: Simon Abkarian, Benoît Magimel, Mathieu Kassovitz, Anamaria Vartolomei, Pierre Aussedat, Simon Russell Beale, Anthony Calf, Théo Cholbi, Cedric Cirotteau, Grégoire Colin, Alice de Lencquesaing, Janis Ahern, Andrea Dolente, Matthew Géczy, François Goeske, Félix Kysyl, Karim Leklou, Florian Lesieur, Thierry Lhermitte, Tom Mison, Kacey Mottet Klein, Vincent Nemeth, Tom Neal, Jane Perry, Matt Rippy, Noémie Schmidt, Niels Schneider, Nigel Whitmey, Julien Zuccolin, Trevor White, Sami Ameziane, Mickaël Baudin, Frans Boyer, Pablo Cobo, Loïc Corbery, Christophe Kourotchkine, Noam Morgensztern, Guy Oliver-Watts, Aude Ruyter, Adèle Jayle, Guillaume Thiery
Produkce: Jérôme Seydoux
Střih: Katie Mcquerrey
Zvuk: Lucien Balibar, Nicolas Cantin
Scénografie: Benoît Barouh
Masky: Bilytis Barabas
Kostýmy: Laurence Chalou