Belgicko-francouzská queer romance Zbabělec ze zákopů první světové války si už vysloužila pozornost největších světových festivalů. Emmanuel Macchia a Valentin Campagne si za své strhující a jemné výkony odnesli sdílenou hereckou cenu z Cannes, což není zcela obvyklý výsledek. Je však pochopitelný, vždyť v příběhu dvou mladých mužů, kteří hledají vlastní identitu, nejde protagonisty jen tak rozdělit. Aby však mohli svůj silný výkon předvést, museli mít podporu celého týmu, především pak režiséra Lukase Dhonta a jeho spoluscenáristy Angela Tijssense, kteří už za sebou mají úspěšné tituly Dívka a Blízko. Právě s Tijssensem jsme si promluvili o jeho pracovním procesu, ale i o širších otázkách queer kinematografie. Rozhovor jsme před pár týdny pořídili během festivalu Mezipatra, pošetřili jsme si ho však k příležitosti Festivalu francouzského filmu, kde ho můžete zhlédnout ještě před lednovou českou distribuční premiérou.

Dnes s vámi mluvím jako se scenáristou, ale učil jste se herectví. To není úplně běžná kombinace. Umím si představit, že to ovlivňuje způsob, jakým píšete.
Řekl bych, že ano, i když samozřejmě nedokážu porovnat, jak jiný by byl můj přístup, kdybych neměl hereckou zkušenost. Je ale pravda, že s Lukasem se při psaní scénáře hodně spoléháme na to, že nemusíme každou myšlenku formulovat v dialogu. Víme, že dobře vybraný herec zvládne pohledem víc než slovem. V tomhle se podobáme – já se svou hereckou zkušeností a Lukas, který se vždy zajímal o pohyb a chtěl být tanečníkem. Naše priority neleží ve snaze říkat věci nahlas.
Scenáristou jsem se stal skoro náhodou. Chodil jsem na dramatickou školu, ne filmovou, a byl obsazený do krátkého studentského filmu Ijsland mého kamaráda Gillese Couliera. Když jsem dostal do rukou scénář, neměl jsem problém nahlas říct, že je příšerný. V umělecké komunitě musíme být schopní konstruktivní kritiky. On to přijal a nabídl mi, že ho společně přepíšeme. Pracovali jsme na tom opravdu tvrdě a nakonec vyhráli belgickou studentskou cenu, dokonce se ocitli ve studentské soutěži v Cannes. A tak se na mojí IMDb stránce objevil štítek „scenárista“. Od té doby jím jsem.
Je to vážně neuvěřitelné, když se nad tím zamyslím. Dnes scenáristiku vyučuju, přestože jsem se ji nikdy sám neučil. Vlastně jsem nedodělal ani tu dramatickou školu. Rozhodně mám ohledně toho určitý imposter syndrom.

Prostor, jaký necháváte svým hercům, je ve vašich filmech zřejmý. Kolik mají volnosti na improvizaci?
Zde je třeba nezacházet do druhého extrému. Jako scenárista musím umět položit dost pevné a jasné základy – nemůžu čekat, že herec přijde se smyslem scény sám od sebe. Zvlášť když tak často pracujeme se začínajícími mladými lidmi. S Lukasem tedy pořád usilujeme o jasnost a přesnost. Není to tak, že bychom si udělali pár základních poznámek s tím, že necháme herce experimentovat tak dlouho, než objeví řešení. Nemůžete očekávat, že se na place stane zázrak. Řekl bych tedy, že z našeho scénáře se realizuje tak devadesát procent. K herecké invenci ale zůstává nemálo příležitostí mimo samotná slova. Tím spíš, že jich v našich filmech není mnoho.
Kolik jedete záběrů?
To není dobrá otázka pro mě, já na plac nechodím. V případě Zbabělce jsem byl jen jednou na návštěvě, protože měl můj manžel zájem vidět na vlastní oči natáčení. Na mě je tam moc hluku a chaosu – můžu vám říct, že si neumím představit být režisérem. Vím ale, že Lukas pracuje s mnoha záběry. Jistě ne na rovině Davida Finchera nebo Stanleyho Kubricka, rozhodně ale má potřebu dát hercům tolik prostoru, kolik potřebují. Hledá jiskru, kterou se pak pokouší rozdmýchat, a to nějakou chvíli trvá. Proto netočíme na film, to by se pořádně prodražilo.
I proto, že znám Lukasův intimní přístup k hledání správného vyjádření, cítím velký respekt k tomu, že tentokrát dokázal režírovat i několik scén velkého měřítka se stovkou komparzistů – to je pro nás něco úplně nového. A na výsledku myslím vidíte, jak moc uvažuje Lukas o každém jednom těle a jak jemně jejich interakcí buduje výsledný efekt.
Připočíst si k tomu musíte ještě historickou podstatu látky a náš zájem o vystihnutí doby, což zasahuje i zpět do možnosti improvizace. Herec nemůže prostě náhodně říct, co ho napadne, pokud v tu chvíli přepne do současného jazyka a uvažování.
Historicita tedy pro vás byla důležitá?
Velmi! Naším cílem bylo ukázat část historie, kterou moc často nevidíme. Chtěli jsme se vyhnout výtce, že děláme další z mnoha queer fantazií. Museli jsme tedy být přesní a konkrétní v zobrazení toho, jak se queer muž během první světové války vnímal, jaké měl možnosti a jak zapadal do kontextu své doby. Řešili jsme tedy vše od podoby jazyka až po etiketu a zvyky v armádě. Divadelní představení, v nichž se muži vydávají za ženy, nejsou naším výmyslem, jedná se o historickou realitu.

Pro mě bylo nejzajímavější, že se film odehrává v době, kdy „být queer“ není tak kodifikováno jako dnes. Nyní, když se člověk identifikuje třeba jako gay, pro něj ve společnosti existuje určité místo a s ním jsou spojené jasně definované role. Nemusí je plnit do puntíku, ale má po ruce jakýsi „návod“ k pohybu světem – což je princip fungující společnosti. Na začátku 20. století jsme ale na úplném začátku téhle cesty a hrdinové musí přijít prakticky od nuly na to, co jejich identita vlastně znamená. Zajímavé pak je, že mnohem expresivnější Francis je ohledně své sexuality méně expresivní než introvertní Pierre. (Více o Zbabělci pro jasnější orientaci si můžete přečíst v naší recenzi.)
Vše začalo historickými fotografiemi, které Lukas našel a na nichž vidíme muže v intimním kontaktu, muže v ženských šatech, muže v těsném objetí, když spolu žijí, umírají, truchlí… Drtivá většina z nich přitom nebyla to, co bychom označovali jako „queer“. Mohli se tímto způsobem projevovat právě proto, že tento pojem nebyl pevně definovaný a nebylo s ním automaticky spojováno žádné veřejné vystupování. Muži se nemuseli bát projevů blízkosti, protože jim nehrozilo, že v jejich důsledku budou podezřívaní z homosexuality. Máme zprávy o tom, že vojáci si hráli na rodiny – zčásti z žertu, zčásti ze stesku po domově. Někteří z nich měli určenou roli matek, která dá každému „synovi“ před spaním polibek na čelo. Tomu předcházela svatba, kdy se dva vojáci, samozřejmě bez jakékoliv legální platnosti, vzali, aby jejich hra na rodinu byla co nejpřesvědčivější.
Nic z toho neprobíhalo tajně a nic z toho nebylo vykládáno jako projev homosexuality. Paradoxně právě díky tomu se naši hrdinové mohou v tomto světě schovat a hledat se, aniž by jim hrozilo odhalení. Když jsme film připravovali, nehledali jsme témata a motivy, šlo nám o to vykreslit tuhle komplikovanou situaci, kterou přirovnávám k porci navrstvených lasagní. Jde o homosociální prostředí, které je dnes nereplikovatelné. Jde o svět, kde muž oblečený v ženských šatech zpívá smutnou píseň a celý sál posluchačů dojetím pláče.
To je historicky zdokumentovaná realita, v novinách dokonce neodolali možnosti o takových vojácích psát v ženském rodě. Dnes je to vše ale takřka zapomenuté, protože to mainstreamová kultura záměrně vytěsnila. Když sledujeme válečné filmy první poloviny 20. století, můžeme vidět, jak v těch nejstarších se objevují náznaky mužské intimity od těsných objetí až po polibky. Ještě v prvním oscarovém vítězi Wings najdete několik jemných okamžiků. To vše se ale v průběhu času začíná vytrácet a je nahrazované tvrdší maskulinitou Marlboro Mana, kde projevy blízkosti mezi muži nesmí nikdy překročit určitou mez.
Byl titul vždycky „Zbabělec“? Často uvažuju, jak zvládají tvůrci pomocí názvu směřovat divákovu pozornost.
Na úplném začátku jsme měli pracovní titul Láska a válka. Vidím, jak se tváříte – ano, taky mi to moc nesedlo a rychle jsme se dostali ke Zbabělci. Nabízí se to. Zbabělost se zas a znovu vynořuje jako největší strašák pro muže přelomu 19. a 20. století. Vojáci byli ochotní nechat se zbytečně zabít dřív, než by si dobrovolně vysloužili titul „zbabělec“. Jde jistě o protiváhu k tomu, o čem jsme se zatím bavili. Tu dobu si nemůžeme romantizovat, nebyla pro muže nutně lepší a zdravější. A právě strach z označení zbabělec je mohl tlačit k mnoha sebedestruktivním volbám.
Ne že bychom se dnes takového uvažování zbavili, můžete vidět, jak často používá slovo „zbabělec“ jako zbraň Donald Trump. Tehdy se ale jednalo o něco mnohem univerzálnějšího a všudypřítomného. Jenže není zbabělost jen nálepka, kterou se mnozí snaží překrýt projev největší odvahy? Je větší zbabělost zběhnout, nebo podvolit se systému a poslušně se nechat zabít ve zbytečné válce? Její hrůzy pro nás byly dalším stěžejním prvkem. Nechtěli jsme natočit film, kde jde o pouhou kulisu. S trochou nadsázky jsme se o našem filmu bavili jako o Titaniku ze zákopů první světové: Jedná se o velkou romanci, tu ale zcela prostupuje a definuje historická tragédie.

Jak už padlo, váš spoluscenárista Lukas Dhont je zároveň režisérem. To evokuje určitou autorskou převahu i během psaní. Jak se vedle něj prosazujete?
Kdepak, jedná se o zcela vyrovnanou spolupráci. Nepíšeme však spolu. Nejdřív si sedneme k jednomu stolu, u mě doma v obýváku, a několik dní se od desíti do pěti s pauzou na oběd dohadujeme o tom, co chceme. Pak se rozejdeme a k psaní si sedáme každý sám. Výsledek si navzájem pošleme a začneme zapracovávat verze toho druhého. Po třeba dvaceti, klidně třiceti kolečkách se dostáváme k první verzi scénáře.
Když ji máme hotovou, začíná proces castingu, kterého se vždy účastním. Jde o dlouhý a náročný proces. V průběhu pilujeme verze scénáře na základě probíhajících interakcí všech těch těl a nových nápadů, které na jejich základě vyvstávají. Jistě, jakmile je text hotový a herci jsou obsazení, moje práce končí a Lukasova pokračuje. Do té doby jsme ale ve zcela rovnocenné pozici.
Zbabělec na Festivalu Francouzského filmu
pátek, 20. 11., 18:00, Kino Světozor – Velký sál
sobota, 21. 11., 19:00, Edison Filmhub
Přesto bych čekal, že režisér pracující s vlastním scénářem se cítí poměrně komfortně, když musí něco na místě předělat.
To je pravda, a také je to nezbytné, když se ukáže, že něco nefunguje, nebo na něco není čas. Pak se ale plně projeví výhodnost našeho procesu – když Lukas musí něco změnit, nedělá to zcela novým způsobem, ale na základě mnoha existujících verzí a opuštěných nápadů. Když v hotovém filmu vidím něco, co nebylo v 30. verzi scénáře, tak většinou proto, že se v něm místo toho objeví něco z verze 15. Nejde tedy o novinku, co by mě překvapila a nevyplynula z mojí práce. Lukas má na tohle obrovský cit a nepřichází jen tak s něčím, co by najednou do textu vložil – jednotlivé prvky spolu navzájem souvisí.
Zůstaňme ještě u castingu, který je u Zbabělce enormně důležitý. Jak jste našli Emmanuela Macchiu a Valentina Campagne?
Vždy děláme otevřené castingy, na které může přijít kdokoliv. V případě realistické vojenské jednotky se většina rolí omezovala na věkové rozmezí 18 až 23 let. Museli také umět mluvit francouzsky, nizozemsky nebo ideálně oběma jazyky. Přesto jsme mluvili s tisíci lidmi, když vezmeme celý ansámbl. Asi vás nepřekvapím, když řeknu, že pro Lukase jde o velmi osobní proces, je to, jako byste ho viděl zamilovávat se. Samozřejmě myšleno čistě platonicky.
V případě postavy Pierra se Lukas vypravil na menší výpravu. Protože jde o postavu vyrůstající na farmě, rozhodl se navštívit agrární školu a hledat zajímavé tváře. Tady narazil na Emmanuela, kterého oslovil a zlákal. Je to vlastně legrační, protože Emmanuel studoval zahradní architekturu a o farmaření nemá sebemenší zájem, nemá s ním ani zkušenost. To ale nebyla pro Lukase překážka „zahrada jako farma“. Důležité bylo, že se podařilo najít Pierra. Což platí doslova – po několika dnech zkoušení nám došlo, že Emmanuel je úplně stejný introvert, který chce veřejně ukazovat minimum svého vnitřku. Což je jistě výzva na natáčecím place, ale na postavu to skvěle pasovalo.

A Valentin Campagne?
Valentin má hereckou zkušenost a, jak se na jeho postavu sluší, je extrovertní a expresivní i ve skutečnosti. Můžu vám říct, že ze začátku se Emmanuel a Valentin příliš nesnesli, jejich zcela odlišné povahy se spíš střetávaly, než aby se nějak harmonicky doplňovaly. Nakonec se ale dostali blíž k vzájemnému porozumění. I když to vyžadovalo pár kostýmních zkoušek s palačinkami u Lukase doma.
Jsou představitelé protagonistů queer? Nejsem ohledně toho ortodoxní, ale jedná se přeci jen o časté téma.
Víte, že ani nevím? Co dneska vlastně všechno zahrnuje „queer“? Vím, že Valentin má přítelkyni, ale to nakonec neznačí nic konečného. Neptal jsem se, nic mi do toho není. Nejlepší odpověď je: Jsou to Gen Z dvacátníci.
A tihle Gen Z dvacátníci, co se dlouho nesnesli, nakonec společně vyhráli hereckou cenu v Cannes! To se stalo zcela samovolně, nebo jste museli nějak lobbovat?
To nejde. A pokud to jde, nevím jak. Kéž bych to věděl, člověk by pak měl pocit, že pro vítězství může dělat něco nad rámec natočení dobrého filmu! Ne, to si dělám legraci, takhle je to samozřejmě lepší. Tohle je náš třetí společný film v Cannes a něco jsme vyhráli s každým z nich. A za každou z těch reakcí jsem nesmírně vděčný. I když, přiznávám, Zlatá palma nebo cena za scénář by mi sedla maličko líp.

Nicméně ocenění herců tu dává smysl. Nechci nějak snižovat vaši zásluhu, nebo zásluhu kohokoliv ve štábu, ale ti dva herci jsou Zbabělec. Kvalita filmu se manifestuje především skrze ně.
Máte pravdu, jsem na kluky velmi pyšný. A zároveň nejsem tak ješitný ani hloupý, abych se cítil okradený o svůj přínos. Protože, jak říkáte, celý film a práce nás všech směřuje pozornost právě k těmto dvěma postavám a těmto dvěma hercům. Jejich výkony mohou být tak silné proto, že celý film je připravený jim poskytnout prostor. Lukas jako režisér odvedl úžasnou práci, když celý ten systém nasměřoval do tohohle bodu. Stejně jako zvukař, střihač, všichni k jejich výkonu přispěli, nakonec jde tedy o cenu pro nás pro všechny.
Jak už jste zmínil, jedná se o produkci mnohem většího měřítka, než na jaké jste zvyklí. Jak se to projevilo? Bylo alespoň snadné díky dosavadnímu společenskému kapitálu a festivalovému úspěchu vašich předchozích počinů projekt zafinancovat?
Blázníte? Jako by někdy bylo snadné zafinancovat „queer film“! Tím spíš, když se odehrává během první světové války a vyžaduje mnohem víc prostředků i času. Přesto můžu s jistotou říct, že se to jednoznačně vyplatilo. Ve filmu je několik scén, během kterých poznáte Lukasův rukopis organické práce s lidskými těly, kdy třeba 20 vojáků funguje jako jeden pospolitý organismus projevující vysílení, hněv nebo smutek. I když jsem věděl, že ve filmu takové okamžiky budou, protože jsem je dal na papír, bylo něco jiného vidět je na vlastní oči.

Co si vlastně myslíte o nálepce „queer film“? Na jednu stranu pomáhá na specializovaných akcích jako Mezipatra, na druhou se ale film může kriticky i distribučně uzamknout do škatulky, z níž ho není snadné vysvobodit.
Je to těžké. Chápu její smysl a nutnost v tento historický moment. Když jsme ale s Lukasem vyhráli Queer Palm za naši předchozí Dívku, jednalo se o smíšené pocity. Nejsilnější emocí bylo pořád nadšení – postavit se vedle velikánů jako Gregg Araki a Todd Haynes. Když mě ale Lukas vyslal oddřít si děkovačku, řekl jsem, že by bylo krásné, kdybychom byli posledními vítězi této ceny, protože by nadále nebyla potřeba.
Musím si vzpomenout na své dospívání, když jsem navštěvoval belgické knihovny a videopůjčovny a v nich hledal poličky se štítkem „queer“. Jednalo se o stále se opakující, smutné knihy a filmy, na jejichž konci všichni tragicky zemřeli. Bylo to něčím neuspokojivé, ale také nenahraditelné, protože nikde jinde jsem se v příbězích stejně jasně nepoznával. Doufám, že takové sekce budou jednou zbytečné. A zatím tam ještě úplně nejsme.
Filmy a knihy jsou pořád “queer“, a pak patří do oddělené poličky, nebo queer nejsou, a pak můžou mezi „normální“ díla. Stejně je to s lidmi, kteří se mají definovat jako queer, nebo ne, a podle toho si vybrat škatulku. Nic z toho není nutné. Tomu se věnoval náš předchozí film Blízko, v němž sledujeme přátelství dvou mladíků, které se tragicky rozpadne, když po nich začne jejich kolektiv chtít, aby si vybrali, jestli jsou, nebo nejsou gay. Ne z nějak explicitně homofobních důvodů, nicméně z potřeby „někam si je zařadit.“ Tohle uvažování je potřeba překonat. Myslím, že jednou z mých největších motivací je právě vystupovat proti téhle tendenci. Kdybych mohl cestovat časem a mluvit s dvanáctiletou verzí sebe, řeknu mu, že se nemusí tolik trápit s tím, jak se přesně zařadit a pojmenovat sám sebe pro ostatní. Teď se aspoň snažím vzkázat to ostatním, kteří to potřebují slyšet.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Mezipatra, Festival francouzského filmu, Pilot Film 2026
























