Recenze | Mládí trousí instantní pravdy

Když ve společnosti vyslovíte jméno Paolo Sorrentino, většinou se všichni začnou předhánět, kdo víc miluje režisérovu dva roky starou Velkou nádheru. Ještě aby ne. Oscarové procházce Římem s jedním blazeovaným intelektuálem se podléhalo snadno, což zapříčinilo na evropskou tvorbu nebývale plné kinosály. Jo, a taky velká očekávání věcí příštích. Další (a druhý anglicky mluvený) film Paola Sorrentina však bohužel římskou laťku nepřeskočil.

S Velkou nádherou má přitom hned několik styčných ploch. Opět tu staříci přemítají nad uplynulým životem v krásně zabíraných interiérech a exteriérech a opět to celé chce být tak trochu o všem. Hlavní part tu mají vysloužilý dirigent Michael Caine a režisér Harvey Keitel, kteří již tradičně tráví čas v luxusních lázních kdesi ve švýcarských Alpách. Cainea tu trochu otravuje ambasador britské královny, jenž po něm chce, aby ještě jednou dirigoval, Keitel tu spolu s partičkou mladých filmařů finišuje scénář svého posledního filmu. Luxusní nudu tu narušuje ještě plejáda bizarních figurek včetně fotbalisty Maradony, hollywoodského herce či Miss Universe. Jo, a do hotelu taky míří Caineho zrazená a opuštěná dcera v podání Rachel Weisz.

Sorrentinův film premiérovaný v Cannes vlastně nejvíce definují instantní a umělé životní pravdy, které z postav padají jako z rozbitých automatů. Caine s Keitelem se zkrátka procházejí sanatoriem nebo přilehlou přírodou, bilancují či se ještě pokoušejí něco vytvořit a do toho nás informují o tom, že „když jsme mladí, tak je vše blízko, a když jsme staří, tak je vše daleko“ nebo sdělují, že „v životě jsme vlastně všichni jen komparsisté.“ Jasně, i ve Velké nádheře se to jen hemžilo velkými sděleními typu „jím kořínky, protože kořeny jsou v životě důležité“, až v Mládí to ale připomíná prázdný výcuc z příruček osobních koučů a zázračných návodů jak žít svůj život.

Ve Velké nádheře tohle filozofování bohatých lidí mělo švih i vtip a popoháněla ho energie vtahujícího celku, v Mládí naopak ještě umocní distanc, který k postavám získáte. V paměti vám nakonec spíš než trapné fóry o fungování prostaty zůstanou dva skvělé monology, které překvapivě nepronesou Caine ani Keitel, ale právě zmíněná dcera Rachel Weisz a herečka v podání Jane Fondy. Oběma staříkům několika přesnými postřehy strhají všechny masky a Mládí nás vlastně poprvé donutí prožívat.

Sorrentino si opět pohlídal všechny krásné audiovizuály a zangažoval vynikající herce (za zmínku stojí ještě hollywoodský herec v podání Paula Dana), v Mládí vás ale asi nikdy nepřesvědčí o tom, že vyhmátl něco i z vašeho života. Jeho nejnovější film bohužel definuje vznešená, navoněná umělost.

Jan Škoda, spolupracovník redakce
foto/video: KVIFF Distribution / Aerofilms © 2015