Když ve společnosti vyslovíte jméno Paolo Sorrentino, většinou se všichni začnou předhánět, kdo víc miluje režisérovu dva roky starou Velkou nádheru. Ještě aby ne. Oscarové procházce Římem s jedním blazeovaným intelektuálem se podléhalo snadno, což zapříčinilo na evropskou tvorbu nebývale plné kinosály. Jo, a taky velká očekávání věcí příštích. Další (a druhý anglicky mluvený) film Paola Sorrentina však bohužel římskou laťku nepřeskočil.
S Velkou nádherou má přitom hned několik styčných ploch. Opět tu staříci přemítají nad uplynulým životem v krásně zabíraných interiérech a exteriérech a opět to celé chce být tak trochu o všem. Hlavní part tu mají vysloužilý dirigent Michael Caine a režisér Harvey Keitel, kteří již tradičně tráví čas v luxusních lázních kdesi ve švýcarských Alpách. Cainea tu trochu otravuje ambasador britské královny, jenž po něm chce, aby ještě jednou dirigoval, Keitel tu spolu s partičkou mladých filmařů finišuje scénář svého posledního filmu. Luxusní nudu tu narušuje ještě plejáda bizarních figurek včetně fotbalisty Maradony, hollywoodského herce či Miss Universe. Jo, a do hotelu taky míří Caineho zrazená a opuštěná dcera v podání Rachel Weisz.
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Sorrentinův film vlastně nejvíce definují instantní a umělé životní pravdy[/pullquote]Sorrentinův film premiérovaný v Cannes vlastně nejvíce definují instantní a umělé životní pravdy, které z postav padají jako z rozbitých automatů. Caine s Keitelem se zkrátka procházejí sanatoriem nebo přilehlou přírodou, bilancují či se ještě pokoušejí něco vytvořit a do toho nás informují o tom, že „když jsme mladí, tak je vše blízko, a když jsme staří, tak je vše daleko“ nebo sdělují, že „v životě jsme vlastně všichni jen komparsisté.“ Jasně, i ve Velké nádheře se to jen hemžilo velkými sděleními typu „jím kořínky, protože kořeny jsou v životě důležité“, až v Mládí to ale připomíná prázdný výcuc z příruček osobních koučů a zázračných návodů jak žít svůj život.
[pullquote align=“right“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Oběma staříkům strhají masky ženy[/pullquote]Ve Velké nádheře tohle filozofování bohatých lidí mělo švih i vtip a popoháněla ho energie vtahujícího celku, v Mládí naopak ještě umocní distanc, který k postavám získáte. V paměti vám nakonec spíš než trapné fóry o fungování prostaty zůstanou dva skvělé monology, které překvapivě nepronesou Caine ani Keitel, ale právě zmíněná dcera Rachel Weisz a herečka v podání Jane Fondy. Oběma staříkům několika přesnými postřehy strhají všechny masky a Mládí nás vlastně poprvé donutí prožívat.
Sorrentino si opět pohlídal všechny krásné audiovizuály a zangažoval vynikající herce (za zmínku stojí ještě hollywoodský herec v podání Paula Dana), v Mládí vás ale asi nikdy nepřesvědčí o tom, že vyhmátl něco i z vašeho života. Jeho nejnovější film bohužel definuje vznešená, navoněná umělost.
-
70%
-
50%
-
80%
-
80%
Mládí (2015)
Po Velké nádheře přichází docela velké zklamání. Sorrentino se opájí úžasným audiovizuálem i skvělými herci, poprvé ale nemá moc co říct.
foto/video: KVIFF Distribution / Aerofilms © 2015