Recenze: Ve Dni odhalení předvádí Spielberg špičkovou filmařinu oddanou oldschoolově naivnímu příběhu

Steven Spielberg letos oslaví osmdesátku. Johnu Williamsovi bude za rok pětadevadesát. Janusz Kamiński je ještě ucho, jemuž teprve táhne na sedmdesát. Mají už spolu ledasco za sebou, ale rádi nás přesvědčí o tom, že nepatří do příslovečného starého železa. Tedy jinak: Do starého železa patří, jsou na to ale hrdí a neměnili by. Den odhalení je sci-fi ze staré školy, které má radost z toho, že ještě může existovat.

Takové už se dnes netočí

Daniel Kellner (Josh O’Connor) je mladý programátor/hacker, který roky pracoval pro tajnou vládní organizaci, nakonec se však rozhodl její úzkostně střežená data vynést na veřejnost. Ano, týká se to ufonů. Margaret Fairchild (Emily Blunt) se nám představuje jako televizní rosnička a aspirující moderátorka zpravodajství, jíž jednoho dne pohlédne do očí divoký pták a od té doby má nevysvětlitelné schopnosti absolutní empatie, překračující hranice čtení myšlenek. Oplývá i schopností vnuknout lidem myšlenky a vize. Noah Scanlon (Colin Firth) do dění vstupuje jako bývalý Danielův šéf a muž, který se pokouší udržet vše pod pokličkou, protože se v případě odhalení pravdy bolí kolapsu civilizace. Jako by nestačilo, že třetí světová válka je doslova na spadnutí a velmoci v tuto chvíli sedí s prstem nad nukleárními spouštěči a čekají na znamení.

Abyste si nový Spielbergův počin a spirituálního pokračovatele Blízkých setkání třetího druhu užili, potřebujete se v první řadě napojit na jeho „texturu“. Na hutnou filmařinu, která v dnešních dobách strohé stylistiky hraničí s manýrou. Pravou rukou uctívaného režiséra tu je opět kameraman Janusz Kamiński, spolu s nímž si Spielberg hraje s detaily, pohybem, kompozicemi a svícením, aby okamžitě zcela strhnul a udělal ze sledování svého kumštu čistou radost. Můžeme vás pak uklidnit, že obávané záběry na digitální lesní zvířata z trailerů sice vypadají ve filmu stejně špatně, kumulativně však tvoří asi 90 vteřin stopáže, takže nemohou výrazněji srazit zážitek z jinak mistrně technicky vysoustruhovaného díla. Z důchodu se pak vrátil i John Williams, aby se ještě jednou stvrdil jako král americké mainstreamové filmové hudby.

Spielbergova režie se v dosavadních reflexích nedočkává pochyb. Dramatickým bodem zlomu je až scénář Davida Koeppa, Stevenova nepravidelného spolupracovníka, napsaný podle režisérova původního padesátistránkového treatmentu. Koepp musel svůj text na šéfův popud čtyřicetkrát přepisovat a, panečku, je to znát! Vyprávění má podivné, nerovnoměrné tempo, jeho prvky se objevují a mizí, postavy nenásledují elementární logiku a prochází jim věci, které by jim procházet absolutně neměly. Jde o ten typ filmu, kde honička končí tak, že se hrdinové schovají za kámen, zpoza kterého musejí být vidět, ale všichni členové jednotky superagentů odmítnou pootočit hlavou o 45 stupňů, takže vyhlásí padla a jdou domů.

Snaha ohromovat i pokládat hluboké otázky má pak v sobě naivitu „z jiné doby“, předně co se týče role médií ve společnosti, distribuce informací a důvěry v hodnotu faktů. Žijeme v časech, kdy by bylo prakticky nemožné jednou dávkou uvolněných informací nějak drasticky tvarovat veřejné mínění na rovině celospolečenské změny. Sama skutečnost, že jde o pravdivé informace, by byla okamžitě popřena a rozmělněna. Snímek Den odhalení se nemůže vypořádat s faktem, že skutečný den odhalení dnes nemůže nastat. Tak se s tím nevypořádává.

Bezbranná krása

Je ale víc než jasné, proč Stevena Spielberga nic z toho netrápí a proč Koeppa dovlekl právě k tomuto (pa)tvaru. Z každé scény cítíme důvod, proč ji chce Spielberg realizovat, jaký postup si procvičuje a k jaké emocionální reakci směřuje. Tento aspekt je pak pro něj důležitější než konzistentní vyprávění s jasnou logikou děje. Jedná se o jednoho z těch hyperzkušených filmařů, kteří už se pohybují mimo mantinely povrchních aspektů dramaturgického rázu. Dramaturgie je přece pro filmaře, kteří potřebují někomu něco dokazovat. Spielberg už v tuhle chvíli nedělá nic, z čeho nemá naprostou radost. A pokud z každé scény Dne odhalení sálá jedna věc, tak právě radost z vlastní realizace.

Od Čelistí přes Indyho až po Jurský park. Jak se Steven Spielberg stal filmovou legendou

Pro tisíce fanoušků a začínajících filmařů to byla právě práce legendárního režiséra Stevena Spielberga, která je přiměla zasvětit svůj život kinematografii. Dá se tedy lehce zapomenout, že tento legendární filmový génius také nepřišel na svět s kamerou v ruce. Pohybující se obrázky …

Máme tu tedy snímek zcela bezbranný vůči moderní „Youtube kritice“, fixované na „plot holes“ a logiku děje, konzistenci fikčního světa, plynulost a funkční realismus vyprávění. Pokud nás jen na okamžik napadne začít přemýšlet o tom, proč postavy nevyužívají prostředky, které mají k dispozici, v situacích kdy by je dramaticky potřebovaly, pravděpodobně si během dvou a půl hodin vyrveme půlku vlasů. Záporák má schopnost vstupovat do mysli postav a na dálku je ovládat, což hrdinové vědí, nijak zvlášť s tím ale nic nedělají a záporák ostatně tuto možnost beztak moc často nevyužívá.

Nechceme to s obranou přehánět. Pokud namítnete, že srovnatelné mentální gymnastiky by se od nás nedočkal takřka žádný jiný „špatný“ scénář, ale před Spielbergem odvracíme zrak, protože se na to hezky kouká, máte svým způsobem pravdu. Vždy se ale sluší připomenout, že mezi pojmy „perfektní film“ a „perfektní zážitek“ zeje hluboká propast. Kvalita filmu není součet provedení všech jeho složek. Nejde o skóre udělované za jednotlivé aspekty produkce. Jakkoliv k takovému formátu na internetu často přistupujeme, jedná se o bezpředmětnou hříčku, jejímž smyslem je strhnout oči návštěvníka webu. Důležitá je nakonec celková reakce, kterou není třeba racionalizovat hledáním „úplné“ povedenosti. Nosný je vždy součet kladů, ne součet záporů. Přičemž se tu nebavíme o propojené nádobě, kde jedno vyvažuje druhé.

Naděje v lidstvo i filmy

Smyslem kvalitní současné filmové kritiky je, možná trochu paradoxně, právě bojovat proti tendenci objektivizovat zážitek, jako bychom si v internetovém obchodu srovnávali před koupí dva notebooky. Nedávno jsme například udělili skoro plné hodnocení Posedlosti, přestože má místy poněkud strnulé řemeslo prozrazující režisérovu nezkušenost a nízký rozpočet (snímek vlastně postrádá většinu toho, co tak moc adorujeme u Spielberga). Tento aspekt však nemohl zkalit silný pozitivní zážitek, který nad těmito nedostatky stál v každém okamžiku.

Podobně, i když v menší úplnosti, na nás funguje i Den odhalení. I když bychom vyloženě neprotestovali, pokud na tuto vlnu nenaskočíte a se scénářem, vyprávěním i významy filmu budete mít nepřekonatelné problémy. Pokud těžiště svého zážitku umístíte sem, neumíme si to ostatně ani představit jinak. Pokud se ale ponoříte do každé scény s mindsetem, jaký předpokládáme u samotného Spielberga, otevřou se vám dvířka spokojenosti. A tím nemyslíme, že oceníte filmařinu pouze coby řemeslné cvičení. Při tomto pohledu na vás budou i jinak fungovat emoce a informace, snímek se vám v mysli poskládá jiným způsobem a „zapadne do sebe“ jako plnohodnotný celek, který funguje v jiném než realistickém měřítku. Když je snadné přijmout to u Indiana Jonese a Česlistí, proč ne zde?

Chápeme, proč ne každý je na Spielbergovy momentární filmařské obsese zvědavý. Sami nejsme nadšení z každého jeho filmu a nejspíš má za sebou nejslabší dekádu kariéry. Den odhalení nás ale dokázal strhnout coby starosvětské sci-fi propadající úžasu ze sebe sama. A z velkých otázek, které jsou na jednu stranu palčivé, na Spielbergově přístupu je přesto i cosi přívětivého a uklidňujícího, co se ve svém jádru vyznačuje optimismem vůči lidstvu i vůči kinematografii.

foto/video: © CinemArt 2026

Den odhalení
Disclosure Day
USA 2026 145 min
Česká premiéra: 11. 6. 2026, CinemArt
Režie: Steven Spielberg
Scénář: David Koepp
Kamera: Janusz Kamiński
Hudba: John Williams
Hrají: Emily Blunt, Josh O’Connor, Colin Firth, Eve Hewson, Colman Domingo, Wyatt Russell, Henry Lloyd-Hughes, Michael Gaston, Elliot Villar, Tommy Martinez
Produkce: Kristie Macosko Krieger, Steven Spielberg
Střih: Sarah Broshar, Michael Kahn
Scénografie: Adam Stockhausen, Rena DeAngelo
Kostýmy: Paul Tazewell