Ohlédnutí za Cannes – Neon Demon není Drive

Účast filmu Neon Demon v hlavní soutěži 69. Mezinárodního fiomového festivalu v Cannes nikoho nepřekvapila. Je to už třetí film Nicolase Winding Refna v hlavní soutěži, po výborně přijatém a v Cannes oceněném noiru Drive i po vypískaném Jen bůh odpouští Refn završuje svojí canneskou trilogii hororem z modelingového prostředí Neon Demon. Opakovaně soutěžit na tom nejprestižnějším filmovém festivalu není vlastně nic neobvyklého.

Pokud se stanete zdejším oblíbencem, můžete počítat s pozvánkou pro každý další film. Své o tom ví Jim Jarmusch (opět neoprávněně bez ceny za výborný film Paterson), milovaný i zatracovaný mladík Xavier Dolan, který měl ve svých teprve 27 letech už čtvrtý film v soutěži (letos šlo o komornější Jen konec světa), nizozemec Paul Verhoven, který se po 24 letech od Základního instintku vrací z filmového pekla s velmi pozitivně přijatou Elle, a nakonec ultimátní vítěz letošního ročníku Ken Loach s klasickou anglickou depresivní sociálkou Já, Daniel Blake (v kinech již v říjnu na Be2Can).

Neon Demon si především opravdu stojí za svým názvem. Takhle barevnou, teatrálně krvavou, stylizovanou a epileptickou úvodní dvacetiminutovku si vyloženě užijete. Jenže pak všichni čekají tu neonově hororovou satiru o zkáze krásou, ale Refn nedopřeje a ani nechce svým divákům naložit žádnou jasně naservírovanou zápletku o umělosti a přetvářce modelového prostředí. Někdo v tom může vidět režisérovu zahleděnost do sebe sama (každopádně to není v takové míře jako u ukňouraného Dolana), někdo zase jistou rebélii vůči žánrům a klasickému filmovému vyprávění. Jenže jak už to tak bývá, kritici i diváci ještě stále nemůžou vyhnat z hlavy Ryana Goslinga s parátkem v puse a se soundtrackem, který z nočního Los Angeles vytvořil magické místo, kde i zpomalovačka rozmlácené hlavy ve výtahu působí romanticky.

Jenže Neon Demon není Drive. S Drive má film společný pouze neonový font v názvu a jméno barvoslepého režiséra, který rozhodně netočí jeden stejný film z druhým, jen proto, že to lidi chtějí, ale rád experimentuje a jde za hranice (u tohoto filmu je podle některých recenzí i reakcí možná i překročil). Místo nemluvného superhrdiny Ryana Goslinga tu máme nevinnou krásku Elle Fanning, která sama přiznává, že vlastně nic neumí, jediné, v čem je jedinečná je to, že je krásná. A že krása je nebezpečná zjistí brzo všichni kolem ní. Nezjistí to sice Keanu Reeves, který má ve filmu jenom malý štěk, ale kápnou na to skvěle hrající dámy Jena Malone a oblíbená tvář z nového Mad Maxe Abbey Lee.

Neon Demon měl v Cannes jedny z nejrozporuplnějších reakcí. Ozýval se potlesk, bukot, pískot, ale i sprosté nadávky v několika různých jazycích. Lidé odcházeli rozladěni, znechuceni, ale bylo i pár vybraných, co odcházeli s úsměvem, že dostali to, co od Cannes očekávají – totální úlet, žádné depresivní drama ani melancholické hledění přes pole na východ slunce. Tohle je film, o kterém se budou lidi bavit, a jestli negativně nebo pozitivně, to už je dánskému rebelovi Refnovi asi úplně jedno. Nečekejte klasický horor, jak ho dosud prodávala kampaň. Neočekávejte vlastně nic. Jen neonovou jízdu zkaženým Los Angeles, kde se pro dokonalost a krásu zabíjí.

Neon Demon vstupuje do českých kin v den 46.narozenin Nicolase Winding Refna, 29.září 2016 v distribuci Film Europe.

Klára Skřenková, Cannes, spolupracovnice redakce
foto/video: Film Europe, Totalfilm.cz