Recenze | Je to jen konec světa je emočně výbušný filmový klenot

Xavier Dolan je miláčkem festivalů i diváků. To druhé nebývá u festivalových sběračů cen úplně pravidlem. Dolan má na svůj mladý věk (27) za sebou velká festivalová ocenění. Jeho filmy baví kritiky, festivalové poroty, ale především i diváky. A to poslední je bezpochyby úplně nejdůležitější.

Výrazně se do srdcí diváků zapsal především originálním snímkem Mami! Velkou cenu z Cannes si letos odvezl jeho čerstvý počin, rodinné drama Je to jen konec světa.
Mladý spisovatel divadelních her se po dvanácti letech vrací domů. Na návštěvu. Ani jeho matka, sestra, bratr či švagrová netuší, proč se vrací. Ví to jen on sám. Postupně roste napětí, dochází k vypjatým a emocionálním slovním výměnám a nakonec i velmi fatálním a teatrálním scénám.

Dolan si díky svým úspěchům mohl dovolit obsadit skutečnou francouzskou hereckou špičku. V hlavní roli uvidíte skvělého Gasparda Ulliela, který toho moc nenamluví. Zato na plátně existuje velmi výrazným a charismatickým zjevem a notnou dávkou vyzrálého herectví. Velmi mu ale šlape na paty výtečný Vincent Cassel v roli staršího cholerického bratra. Jeho ušlápnutou, ale vnímavou manželku hraje Marion Cotillard a mladší sestru Léa Seydoux. Nad vším bdí matka v podání herecké legendy Nathalie Baye.

Je velmi evidentní, že se jedná o precizně napsanou konverzačku a adaptaci divadelní hry. Dolan své hrdiny pozoruje výtečným způsobem. Až se nechce věřit, že je možné v takto mladém věku akcentovat takové věci a prožitky. Ačkoliv mluvím o konverzačce, stále se v Dolanově případě jedná o výtečnou filmařinu, doplněnou osvěžujícími klipovými vsuvkami, které z filmu výrazně vystupují, ale skvěle ho doplňují a oživují.

Jako vždy u Dolana hraje roli výrazná kamera s detailním fokusem v pravou chvíli. Včetně symfonické hudby, která graduje v emocích a střídá ji naprosto přirozeně popový soundtrack. Takto se málokdy kombinuje a tady to funguje skvěle.

Martin Staněk, Totalfilm.cz
foto/video: Aerofilms © 2016