Recenze | Chlapi nepláčou – citlivost i humor navzdory válečnému tématu

Snímek Chlapi nepláčou si světovou premiéru užil letos na festivalu v Karlových Varech a odvezl si odtud Zvláštní cenu poroty. Sklidil i velký divácký ohlas, ač by se na první pohled mohlo zdát, že jeho téma už téměř po dvaceti letech od jugoslávského válečného konfliktu tak živé nebude. Není to ale pravda. Od tohoto čvrtka je snímek v běžné kinodistribuci a vy se o jeho kvalitách můžete přesvědčit sami.

Režisér snímku Alen Drljević, který byl sám vojákem v bosenské válce, měl původně v plánu natočit dokument. Před sedmi lety se proto přihlásil na tréninkové setkání válečných veteránů pořádané mírovou organizací, kde si chtěl udělat rešerše. K jeho vlastnímu překvapení se ocitl uprostřed skupiny, která po prvotním osmělení zahájila doslova emoční „přestřelku“ s následným nečekaným vývojem a množstvím osobních katarzí. Tenhle zážitek Drljeviće nakonec dovedl k natočení hraného debutu, který vysílá Bosna i vstříc oscarovému klání.

Skupinka válečných veteránů se potkává v bosenském horském hotelu, aby se účastnila psychologického experimentu, který vede slovinský terapeut Ivan (Sebastian Cavazza). Rozdílní muži mají rozdílné příběhy. Každému trvá jinak dlouho než najde sílu ho nahlas převyprávět při společném sezení a nebo ho dokonce zinscenovat s ostatními. I mimo sezení spolu občas ostýchavě a opatrně mluví, občas i vtipkují nebo natajno pijí. Ve vzduchu je ale stále cítit stopa bojovné atmosféry a přinejmenším pocit křivdy. Za války zažili strach a ponížení. Jejich maskulinita byla chytře zpochybňována a používána jako prostředek k vydírání.

Ve snímku se spolu potkává herecká elita současné balkánské kinematografie – Emir Hadžihafizbegović, Leon Lučev, Boris Isaković a další. Režisér ukazuje střet charakterů, etnik a víry. Věty, které terapeut Ivan předčítá v dusné atmosféře místnosti, kde společná sezení probíhají, se zařezávají do srdcí zúčastněných jako dobře nabroušený nůž. Muži se pomalu otevírají a dovolují si vzpomenout na hrůzy, kterých byli za války součástí. Nikdo není bez viny, a to je možná to nejhorší zjištění pro všechny. Osobní zpovědi ostatním i ostatních jsou úlevné, ale zároveň působí hněv, strach i šok.

Chlapi nepláčou je silná psychologická sonda do nezpracovaných válečných traumat, která pomalu vyhřezávají z pochroumaných těl a duší různorodé skupiny mužů, kteří si ze své podstaty dlouho zakazovali plakat. Souvislosti jsou ve snímku díky dobře promyšlenému scénáři odkrývány postupně a udržují divákův permanentní zájem. Film nestřídá mnoho prostředí. Účinek, který přináší prostředí opuštěného vysokohorského hotelu, je mocný. Stejně jako jemně zakomponovaný ironický humor, který několikrát během děje působí velmi úlevně.

Naprostá absence hudby u snímku nechává příběhu určitou čistotu a diváka podvědomně nemanipuluje k hysterii nebo melancholickému vnímání. Nechává ho sledovat koncentrovaný zážitek obrazově jednoduchých, ale emočně napěchovaných scén. Úplně poslední záběry snímku pak působí jako nádherné zklidnění s
nevysloveným, avšak jasným přáním.

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Aerofilms © 2017