Recenze | Zabití posvátného jelena polapí skvělou atmosférou

Když se před dvěma lety v kinech objevil snímek Humr, jeho řecký režisér se stal mým oblíbencem definitivně. Jorgos Lanthimos o sobě dal světu vědět už před lety svým druhým celovečerním snímkem Špičák (2009) a odnesl si za něj cenu z Cannes. Následovaly Alpy (2011) a pak už zmiňovaný Humr (2015). Letošní Cannes mu za jeho nejnovější snímek Zabití posvátného jelena přineslo Zlatou palmu a také cenu za nejlepší scénář, který vytvořil společně se svým dvorním scénáristou Efthymisem Filippouem.

Murphyovi (Nicole Kidman a Colin Farrell) jsou dobře zaopatřená a spokojená rodina lékařů se dvěma dětmi, která žije poklidně v krásném domě na předměstí. To ale jen do chvíle než se u nich doma na večeři objeví teenager Martin (Barry Keoghan), kterého pozve otec rodiny.

Obsazení hlavních rolí se blýská hollywoodskými hvězdami. Nicole Kidman a Colin Farrell se tady velmi věrohodně transformovali do evropského hereckého stylu. Záhadného šestnáctiletého Martina hraje irský herec Barry Keoghan. Letos se objevil v Nolanově snímku Dunkirk. Lanthimos své herce nechává promlouvat úsporně a způsobem, který vytváří na plátně surreálný pocit. Speciálně divný teenager v podání Keoghana je v tom přeborník. Jeho monotónně vedená řeč, minimum pohybu a výraz očí, kde se zlo objímá s nevinností, působí dokonale zlověstně. Lanthimos navíc se svými herci v první půlhodině pracuje trochu jako s krásnými mramorovými antickými sochami, které se dají obdivovat ze všech světových stran, a zábavně do toho všeho přimíchává absurdní sebeláskou prýštící rozhovory, jako je třeba ten o kráse vlasů při rodinné večeři.

V Jelenovi je omamná pachuť, jež byste se jako divák nejspíš podvědomě rád zbavil. Zároveň je tu i nějaká divná lačnost, která vás nenechá po většinu filmu odlepit oči od plátna. Skvěle budované a udržované napětí a něco, co by se dalo nazvat poetickým humorem psychopatů, si s vámi ve snímku hraje podle libosti.
Nádherný obraz kameramana Thimiose Bakatakise už režiséra provází v jeho práci dávno. Bakatakisovy záběry z jedoucí kamery, nejrůznější pohledy zvrchu nebo zespodu vyvolávají pocit přítomnosti vyšší moci. Jeho kamera staví diváka často do pozice přízraku, který postavy pronásleduje a jako tichý voyer sleduje jejich chování a činy.

Nemenší účinek má soundtrack filmu. Ten vám zvládne vyrobit husinu po celém těle a dovede nepříjemně trápit diváka oscilujícího někde mezi skutečnem a nadpřirozenem.

Lanthimosovi je vlastní nechávat divákovi volnost v interpretaci děje. Nemá potřebu divákovi servírovat nějakou určitost stejně jako to dělá i s herci před kamerou. Nechává ho volně dýchat a nestará se o to, zda každičký záběr pochopíte. Určitá zvrácenost a zároveň čistota, která možná na první pohled nemůže najít společnou řeč, tady dokonale rozmetá všechny představy o nějakých pravidlech.

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Film Europe © 2017