Recenze: Máloco je tak nepříjemné jako Rozvod za časů války. Litevský snímek demonstruje střet velkých a malých dějin

Koprodukční, především litevský snímek Rozvod za časů války navštěvuje rodinu, která si prochází svými osobními dramaty. Tím se ale velké dějiny příliš netrápí. Ruský útok na Ukrajinu zasahuje i pobaltské státy. Možná se zde přímo nebojuje, pocit ohrožení ale ochromuje každý proces – včetně rozvodového řízení.

Už toho bylo dost

Vytas (Marius Repšys) a Marija (Žygimantė Elena Jakštaitė) tvoří typický moderní litevský manželský pár z mírně vyšší střední třídy. Ona pracuje jako producentka clicbaitového internetového contentu. On je filmař, ale protože vydělával o něco míň peněz, rozhodl se stopnout svou kariéru, stát se mužem v domácnosti a starat se o dceru, která se pomalu blíží k pubertě.

Otec v domácnosti si překvapivě našel svou rutinu, s níž je smířený. Stará se o domácnost a ve volných okamžicích piluje scénář na dobu, kdy se bude moct vrátit do práce. Zato Marija cítí po dvanácti letech manželství frustraci a nenaplnění. Místo vzrušujícího partnera, s nímž zažívá nejedno dobrodružství, má doma ekvivalent nudné hospodyňky (její slova, ne naše), přičemž si ale vedle umělecky založeného Vytase zároveň nikdy nepřestává připadat intelektuálně podřadná.

Tyhle dvě myšlenky v ní pak během let krmily stále silnější odpor, který jednoho dne přerostl únosnou míru. Marija iniciuje rozvod. Pro jejího muže jde o šok a zradu – jistě vycítil rostoucí nesoulad, jeho intenzitu ale v nejmenším nevytušil. Přesto se jistě nejedná o konec světa. Někdy je lepší vztah ukončit než ho za každou cenu udržovat „na přístrojích“ i ve chvíli, kdy se z něj vytratil veškerý život. Důležité je nastoupit na co nejméně toxickou cestu odluky, jež vyvolá co nejméně hořkosti. A kdo ví, třeba zrovna tihle dva, kteří se navzájem nijak nezranili ani si neublížili, prostě se jeden druhému odcizili, najdou cestu. Naděje tu je vždy.

Marija si však pro vstup na tuhle trnitou stezku zvolila nejméně vhodný okamžik. Píše se rok 2022 a hned druhý den poté, co Vytasovi přiznala svou touhu se rozejít, spouští Rusko invazi na Ukrajinu. Událost, která sice explicitně nezasáhne Litvu (ne že by to hrdinové v tuto chvíli mohli tušit), rozhodně ale zasahuje do každodenního provozu a dělá život o pořádný kus nejistějším. Nicméně, jak vysvětluje Marija svým podřízeným: „Válka je blízko, ale není tady. Takže do práce, ok?“

Jak se s tím vším vypořádat?

Kamera Narvydase Naujalise svou civilností a neokázalostí evokuje víc dokumentaristiku než fikci. Obzvlášť během dvacetiminutového prologu by mohlo publikum snadno nabýt představy, že sleduje dílo současného festivalového dokumentaristy, který se věnuje otci v domácnosti, jenž se vypořádává se svými povinnostmi – což by dokonce bylo jako námět festivalového dokumentu zcela přesvědčivé. Když tedy přichází jako dvě facky nejprve rozvod a poté válka, jsme na vyprávění napojení na nezvykle intimní rovině a je velmi snadné uvěřit v hrdiny snímku coby v opravdové lidi.

Režisér a scenárista Andrius Blaževičius tedy vytvaruje postavy z masa a kostí a začne je stavět do modelových situací reprezentujících výzvy, s nimiž se společnost vypořádává. Vytas se stěhuje zpět ke svým stárnoucím rodičům, kteří jsou zcela ponoření do ruského dezinformačního ekosystému. Ten si představte podobně jako ruské dezinfo působící v Česku, ale na steroidech. Coby relativně známý levicový umělec je z toho samozřejmě velmi nešťastný, ale s rodiči nemá jak pohnout. No a Marija, která se dušovala, že nemá milence, lhala tak napůl – ve skutečnosti má milenku, kolegyni z práce Marinu (Alla Bineeva), s níž ihned začíná žít vzrušující život tak, jak si ho vysnila. Radovánky ale netrvají příliš dlouho, především protože že Marija nesmířila s neochotou její firmy odstřihnout ruskou pobočku, načež dala výpověď. Aniž by jí došlo, že kandidátem na její pozici se stane Marina. Cyklus opovrhování a odporu je zpět.

I přes tento posun k poněkud didaktickým konfliktům se snímku daří udržet civilnost a dojem autenticity. To přitom není vůbec samozřejmost – vlastně je malý zázrak, že se zvládlo přejít od minimalistické observace každodenního života k „střetu s rodiči podléhajícími propagandě“ bez toho, aby film začal působit jako informační leták. Pomáhá zmíněná dokumentaristická estetika, scenáristický cit a přesvědčivě neuhlazené herecké výkony.

Střet velkých a malých dějin

Rozvod za časů války je především filmem o střetu malých a velkých dějin. Litevská situace je na to ideální – ruská agrese je dost daleko na to, aby bylo možné funkčně pokračovat ve svém životě bez okamžitého přerušení zvyklostí. Zároveň ale dost blízko, aby plíživě zasahovala takřka do všeho, i kdyby jen v stěží pojmenovatelné míře. Hrdinové tedy musí manévrovat osobními krizemi spojenými s rozvodem a sami tápat nad tím, jakou měrou do nich „mají“ zasahovat události, o nichž je jasné, že se zapíšou do učebnic. Mají strčit hlavu do písku a předstírat, že se jich nic nedotýká? Nebo naopak vyjít výzvě vstříc a angažovat se? Posílat peníze? Pomáhat organizovat pomoc?

Blaževičius dokáže skvěle vykreslit moment, kdy rodiče vysvětlují své dceři, že se rozvádějí. Zvlášť poté, co dívka viditelně vycítila, že něco není v pořádku, ihned poté, co přisedla k páru do auta po jeho první hádce. Stejně tak citlivě jsou vykreslené i střety Vytase s jeho rodiči o ruské propagandě. Vše je to součástí jednoho života, jednoho světa, jedné reality. Hádka o politice plynule přechází v hádku o rozvodu. Strach z osobní budoucnosti se mísí se strachem o zemi, která může mířit do války. Zpodobnění této nejisté, těžko uchopitelné nejistoty je hlavní devizou tohoto snímku a v tom spočívá i jeho nenápadná výjimečnost.

foto/video: © Bionaut Zero Gravity 2026

Rozvod za časů války
Skyrybos karo metu
Litva / Lucembursko / Irsko / Česko, 2026, 109 min
Česká premiéra: 5. 11. 2026, Bionaut Zero Gravity
Režie: Andrius Blaževičius
Scénář: Andrius Blaževičius
Kamera: Narvydas Naujalis
Hudba: Jakub Rataj
Hrají: Marius Repšys, Žygimantė Elena Jakštaitė, Amelija Adomaityte, Gintare Parulyte, Indrė Patkauskaitė, Ramunas Cicenas, Valentinas Krulikovskis
Produkce: Marija Razgute
Střih: Anna Johnson Ryndová
Zvuk: Loic Collignon
Scénografie: Emilija Einoryte
Kostýmy: Aneta Grňáková
Casting: Andrius Blaževičius, Áine O’Sullivan